Stoletá válka

AIRBORN

Příčiny stoleté války

gobelín z Bayeux

Bitva u Hastingsu roku 1066 znázorněná na gobelínu z Bayeux

Anglie a Francie byla dvě suverénní království, ale angličtí králové měli jako léno v držení značnou část Francie. Když totiž normandský vévoda Vilém, vazal francouzského krále, roku 1066 dobyl na anglosaském králi Haraldovi vládu nad ostrovním královstvím, ponechal si i své državy ve Francii. Francouzi pak o tato území v následujících staletích vedli s Angličany se střídavými úspěchy časté války. To, co my dnes nazýváme stoletou válkou, bylo pak konečným vyvrcholením těchto střetů.

Bezprostřední rozbuškou k tomuto konfliktu byl spor obou zemí o nadvládu v bohatých Flandrech, táhnoucí se od druhé poloviny 13. století. V době před začátkem stoleté války měli v této záležitosti navrch Francouzi, a na popud jejich krále Filipa VI. nechal roku 1336 flanderský hrabě Ludvík pozatýkat všechny Angličany, pobývající ve Flandrech. Následovalo odvetné opatření ze strany Anglie proti všem Flandřanům, provozujícím na ostrově obchod, a zákaz vývozu anglické vlny do Flander a dovozu flanderských výrobků do Anglie. Tím byla zasazena flanderskému obchodu a průmyslu značná rána a v zemi vypuklo lidové povstání pod vedením Jakoba van Artelvede, který uzavřel spojenectví s anglickým králem Edvardem III. Když francouzský král Filip VI. napadl anglické državy ve Francii (Gaskoňsko a Guyenne), Edvard III. pod záminkou nároku na francouzský trůn vyhlásil Francii válku.

Smrtí francouzského krále Karla IV. totiž v roce 1328 vymřela po meči hlavní linie vládnoucího rodu Kapetovců a na trůn nastoupil Filip VI. z rodu Valois, bratranec Karla IV. Anglický král Edvard III. byl synovec Karla IV., syn jeho sestry Isabely, a jako takový vznesl na Francii dědický nárok. Francouzští právníci a velmoži se proti tomu ale postavili s tím, že Francie je natolik vznešená, že nemůže být zděděna po přeslici. Následnický spor pak posloužil Edvardovi jako vhodná záminka k vyhlášení války francouzskému králi.

První období stoleté války

V prvních letech stoleté války měli Angličané především zájem o zachování a upevnění svého obchodního postavení ve Flandrech a udržení svých držav v jihozápadní Francii. Zatímco spojencem Anglie byly Flandry, Francie získala oporu v podobě Skotska, které těžce neslo svou lenní závislost na Anglii.

Vítězství Angličanů ve velké námořní bitvě u Sluys (1340) jim otevřelo cestu přes kanál La Manche. V pozemní válce ale zpočátku nedosáhli velkých úspěchů a ztratili dokonce svého mocného flanderského podporovatele, van Artelvedeho, který byl pro svůj pokus dosadit na flanderský trůn prince z Walesu roku 1345 v Gentu zavražděn.

obraz bitvy u Kresčaku

Bitva u Kresčaku v podání středověkého umělce

Ale již v následujícím roce Edvard III. zvítězil se svým vojskem, v němž se osvědčili zejména waleští lučištníci, nad mnohonásobnou přesilou Francouzů v bitvě u Kresčaku. Aby podpořil morálku lučištníků, přikázal Edvard svým rytířům sesednout z koní a bojovat pěšky, bok po boku se střelci. Angličané zde prý navíc měli poprvé použít palné zbraně, což ale není prokázáno. V krvavé bitvě u Kresčaku padl také český král Jan Lucemburský, spojenec francouzského krále. Edvardův syn princ z Walesu, zvaný Černý princ, ocenil chrabrost slepého krále tím, že do svého znaku přijal tři pera z chocholu jeho přilby a za své přijal i jeho heslo Ich Dien (Sloužím).

U Kresčaku a později i v dalších bitvách stoleté války se projevil rozdíl v bojové taktice Angličanů a Francouzů. Francouzské vojsko se skládalo především ze šlechtické jízdy, kterou doprovázely oddíly měšťanů a žoldnéřů (například janovští střelci z kuší, kteří zklamali u Kresčaku). Odvážná, ale neukázněná francouzská šlechta měšťany a žoldnéři opovrhovala a do bitvy je ani nechtěla připustit, což si spolu s dokonalejší anglickou taktikou vyžádalo sérii tragických porážek.

Naproti tomu Edvard III. disponoval nejen výbornou jízdou, ale i oddíly Walesanů s jejich dlouhými luky, s nimiž se Angličané poprvé seznámili při podmaňování Walesu králem Edvardem I. V bitvách stoleté války tito střelci postříleli francouzské jezdce dřív, než mohli použít svá dlouhá kopí a těžké meče. Lučištníci se ukázali jako opravdu neocenitelná součást anglického vojska a jejich oddíly v něm vydržely až do 16. století, kdy byl luk už zastaralou zbraní.

V roce 1347 dobyli Angličané přístavní město Calais a to pak zůstalo v jejich moci po více než dvě stě let. Po smrti Filipa VI. roku 1350 nastoupil na francouzský trůn jeho syn Jan II., řečený Dobrý. Válka ale pokračovala. V bitvě u Poitiers roku 1356 byli Francouzi poraženi Černým princem a král Jan s mnohými svými šlechtici zajat.

V následných zmatcích se vlády chopil dauphin Karel, syn Jana Dobrého, který s pomocí panstva a duchovenstva musel nejprve zlikvidovat protiválečnou vzpouru pařížských měšťanů a s nimi spojených sedláků, kterou vedl pařížský purkmistr Štěpán Marcel. Tohoto vítězství Karel nezneužil, naopak se snažil zjednat v zemi pořádek.

Mírem v Brétigny v roce 1360 konečně skončilo první období stoleté války. Edvard III. se zřekl francouzské koruny a Flandry setrvaly pod francouzským vlivem, ale v moci Angličanů zůstalo přístavní město Calais a většina francouzského území na jih od Loiry (Gaskoňsko, Poitou, Guyenne, Saintonge, Périgord, Limousin) a to v držení nezávislém na francouzské koruně. Kromě toho měl král Jan zaplatit ohromné výkupné ve výši tří milionů dukátů. Nikdy se mu však nepodařilo splatit tuto částku celou, a tak odešel do zajetí do Anglie, kde v roce 1364 zemřel. Pro následující události bylo důležité, že dříve než zemřel, udělil svému synu Filipu Smělému v léno uprázdněné vévodství Burgundské.

Druhé období stoleté války

Mírem v Brétigny začalo druhé období stoleté války. Na francouzský trůn nastoupil dauphin Karel jako Karel V., zvaný Moudrý, a za několik let Francouzi obnovili boj. Nyní však změnili taktiku, a pod vedení schopného bretaňského vojáka Bertranda du Guesclin vedli drobnou válku, bránili města a vyhýbali se velkým bitvám. Tímto způsobem Angličany vytlačili ze země natolik úspěšně, že v roce 1380 v jejich moci zůstalo jen Bayonne, Bordeaux, Brest, Cherbourg a Calais.

obraz Karla V. s Bertrandem du Guesclin

Francouzský král Karel V. Moudrý vyznamenává svého vojevůdce Bertranda du Guesclin

Za vlády Karla Moudrého Francie jen vzkvétala. Karel zbavil zemi loupeživých band bývalých námezdních vojáků a dal pobořit mnoho hradů, aby se nestaly oporou Angličanů. Nařídil, že parlament bude zasedat stále a nikoli jen občas jako do té doby, na druhé straně právo vydávat zákony vyhradil pouze panovníkovi. Podporoval vědy a umění, rozšířil Paříž, zvelebil Louvre a založil několik zámků.

Roku 1377 v Anglii zemřel král Edvard a zanechal zemi svému desetiletému vnuku Richardovi, synovi Černého prince. Jeho strýcové Jan z Gauntu, vévoda z Lancasteru, Edmund z Cambridge, vévoda z Yorku a Tomáš Buckingham, vévoda z Gloucesteru uznali mladého krále a svolili ke zřízení zvláštní vlády. Období Richardova panování ale nebylo klidné. Již roku 1381 musel potlačit lidové povstání, které si pod vlivem názorů Jana Viklefa kladlo za cíl rovnost všech stavů. Povstalci se pod vedením Wata Tylera zmocnili londýnského Toweru, nakonec ale bylo povstání poraženo a Wat Tyler zavražděn.

Po porážce povstání Wata Tylera se Richard obrátil proti parlamentu a svým strýcům, kteří neustále omezovali jeho moc. Nejprve se roku 1389 chopil sám vlády a o osm let později dal své strýce a část svých odpůrců uvěznit a část z nich dokonce popravit. Omezil moc parlamentu a začal vládnout absolutisticky. Roku 1399 zemřel Richardův strýc Jindřich z Gauntu a Richard se zmocnil jeho majetku. Syn Jindřicha z Gauntu, také Jindřich, využil královy nepřítomnosti v zemi (Richard podnikl válečnou výpravu do Irska) a vrátil se z exilu do Anglie, kde se spojil s nespokojenými stavy. Richard, který se vrátil do Anglie, byl zajat a donucen vzdát se koruny. Parlament pak přijal za krále Jindřicha, přičemž zcela opomenul nástupnický řád. Na anglický trůn tak v osobě Jindřicha IV. dosedla nová dynastie, Lancasteři. Richard roku 1400 zemřel ve vězení na hradě Pontefractu.

Francii od roku 1380 vládl syn Karla Moudrého Karel VI. a pro zemi tehdy nastala zlá doba. Vládu za nezletilého Karla nejprve vykonávali jeho strýcové vévodové burgundský, anjouský a berryský. V zemi vypukla řada povstání, v Paříži, ve Flandrech i jinde. Vzpoury byly poraženy, přičemž se roku 1384 vlády ve Flandrech zmocnil burgundský vévoda Filip, zeť zemřelého flanderského hraběte Ludvíka. Po získání Flander se začalo Burgundsko Francii odcizovat a vést svou vlastní politiku.

Roku 1388 se Karel odvrátil od svých strýců a vybral si rádce z příslušníků nižší šlechty. Roku 1392 však u něj propukla duševní choroba a jeho strýcové se znovu chopili vlády. Když pak burgundský vévoda Filip Smělý roku 1404 zemřel, jeho syn Jan Neohrožený si chtěl zachovat jeho vliv a postavení ve vládě. Když se mu v tom pokusil zabránit králův bratr Ludvík Orleánský, nechal ho Jan roku 1407 zavraždit. Následovala občanská války mezi stranou burgundskou a orleánskou.

Třetí období stoleté války

Těchto zmatků využil nový anglický král Jindřich V., syn Jindřicha IV., a roku 1415 se vylodil v Normandii. Tím skončilo druhé období stoleté války a začalo třetí, poslední. Téhož roku Jindřich zvítězil nad šestinásobnou přesilou Francouzů v bitvě u Azincourtu, stejnou taktikou jako Edvard a Černý princ u Kresčaku a Poitiers. Jindřich opanoval celou Normandii a roku 1420 uzavřel s francouzskou královnou Isabelou a novým burgundským vévodou Filipem Dobrým smlouvu v Troyes. Podle ní měl Jindřich pojmout za manželku dceru Karla VI. Kateřinu a po tchánově smrti usednout na francouzský trůn. Dauphin Karel měl být z následnictví vyloučen. Tehdy také Angličané v burgundském vévodovi nalezli mocného spojence.

portrét Jindřicha V.

Anglický král Jindřich V.

Jindřich V. se však francouzské koruny nedočkal, protože již roku 1422, pouhých sedm týdnů před Karlem VI, neočekávaně zemřel. Zanechal po sobě devítiletého syna Jindřicha VI., jenž byl uznáván za krále v Anglii a části Francie severně od Loiry a v Guyenne. V Anglii za něj vládl vévoda z Gloucesteru, ve Francii jeho strýc vévoda z Bedfordu.

V ostatních částech Francie vládl rozmařilý dauphin Karel, syn Karla VI., devatenáctiletý lenivý mladík. Proti němu pokračoval ve válce vévoda z Bedfordu, jehož vojska postoupila za Loiru a v roce 1428 již obléhala Orléans, poslední větší vojenskou pozici Francouzů, kde byl velitelem proslulý Dunois, zvaný Bastard orleánský. Francouzi se však ubránili až do příchodu posil vedených prostou selskou dívkou Johankou z Arku, které se v roce 1429 podařilo Orléans uvolnit, čímž získala své "bojové" jméno Panna orleánská. V témže roce byl princ Karel korunován v Remeši na krále, čímž měla Francie najednou krále dva.

Vystoupením Johanky z Arku se ve stoleté válce ve zvýšené míře uplatnily lidové síly, a válka proti Angličanům tak nabyla národního charakteru. Na Angličany se potíže hrnuly ze všech stran - jejich přátelství s burgundským vévodou se začalo horšit, anglická vojska ve Francii začalo trpět nedostatkem posil a válečného materiálu. Navíc se dva nejmocnější muži lancasterské říše, vévodové z Gloucesteru a Bedfordu, neměli příliš rádi.

Po osvobození Orléansu a porážce Angličanů u Pataye a Jargeau tak nastal obrat ve válce. Vysoká šlechta však záviděla Johance její postavení, vadilo jí, že spásu Francii přinesla pouhá prostá dívka. Johanka byla nakonec vyštvána od dvora a vrátila se do boje. Při osvobozování Compiègne byla zajata Burgunďany, vydána Angličanům a v roce 1431 v Rouenu jako čarodějnice upálena. Vývoj události již ale nemohl být vrácen zpět, Angličané ztráceli jedno postavení za druhým.

V roce 1435 byl svolán do města Arrasu sjezd, na který se dostavili vyslanci skoro všech evropských států. Mělo se zde o osudu Francie rozhodnout mírovou cestou, ale k tomu nedošlo pro nemožnost domluvy mezi anglickou a francouzskou stranou. Válka tedy pokračovala. Angličané ale ztratili svého burgundského spojence, který za přestup na francouzskou stranu obdržel mnohá území i právo lenní nezávislosti na francouzském králi až do Karlovy smrti.

Pak už následovala jedna porážka Angličanů za druhou. Roku 1436 dobyli Francouzi Paříž, roku 1449 Normandii. V roce 1453 prohráli Angličané bitvu u Castillonu a museli válku ukončit. Ve Francii zůstalo v jejich moci jen přístavní město Calais s okolím a Normanské ostrovy. Calais padlo do rukou Francouzů roku 1558, takže jedinou připomínkou anglické rozpínavosti za stoleté války zůstávají až do dneška Normanské ostrovy.

Vývoj po skončení stoleté války

Po vyhnání Angličanů začala celková obroda Francie. Karel VII. si vybíral rádce z řad drobné šlechty a měšťanstva, s jejichž pomocí zbavil zemi loupeživých band bývalých žoldnéřů. Vybudoval stálé vojsko, mocnou zbraň proti šlechtě i vnějšímu nepříteli. Ke konci své vlády se musel potýkat s revoltou svých pánů, na jejichž straně byl i jeho syn dauphin Ludvík, který po otcově smrti roku 1461 nastoupil na trůn jako Ludvík XI.

portrét Karla VII.

Francouzský král Karel VII., osvoboditel Francie od Angličanů

Angličané v té době měli sami ve vlastní zemi tolik potíží, že nemohli ani pomýšlet na další výboje. Už roku 1447 byl odstraněn vévoda z Gloucesteru a na jeho místo nastoupil vévoda Suffolk, ale ten byl o dva roky později zavražděn a nahrazen vévodou ze Somersetu. Jeho vláda vzbudila v zemi takovou nelibost, že šlechta pomýšlela přenést královskou korunu na Richarda z Yorku, vnuka Edmunda z Yorku, který byl strýcem a rádcem Richarda II., a současně pravnuka krále Edvarda III.

Roku 1453 se Jindřichovi VI. a jeho manželce Markétě narodil syn, u krále samého se ale projevila duševní choroba, takže yorská strana prohlásila o rok později Richarda z Yorku panovníkem. Tak byla rozpoutána krvavá občanská válka, známá jako válka růží. Richard zvítězil roku 1455 u St. Albans, kde zajal krále Jindřicha, načež byl parlamentem uznán za protektora říše. Načas zavládl mír, ale roku 1459 válka opět propukla. Richard byl poražen a musel uprchnout do Irska, odkud se roku 1460 vrátil a s pomocí hraběte Warwicka zvítězil u Northamptonu. Jindřich byl znovu zajat a musel svolat parlament, který rozhodl, že králem zůstane Jindřich, ale po jeho smrti připadne koruna Richardovi. Avšak ještě téhož roku královna Markéta zvítězila nad Richardem v bitvě u Wakefieldu, kde Richard padl, a dalším vítězstvím u St. Albans o rok později osvobodila krále Jindřicha ze zajetí.

Roku 1461 byl však Richardův syn Edvard v Londýně korunován na krále jako Edvard IV. Vzápětí donutil královnu k útěku do Francie a zajal krále Jindřicha a uvěznil ho v Toweru. Znepřátelil si ale svého spojence Warwicka, který se proto smířil s královnou a spolu roku 1470 zahnali Edvarda na útěk, osvobodili Jindřicha a prohlásili ho znovu králem. O rok později se ale vrátil zase Edvard a porazil Warwicka a opět uvěznil Jindřicha v Toweru, kde zakrátko zemřel, nebo byl spíš zavražděn. Královna byla poražena a zajata i se svým synem, který byl ihned zabit.

Edvard se teď chopil moci tvrdou rukou. Během svého panování podnikl další pokus o získání francouzské koruny, když se s burgundským vévodou Karlem Smělým spojil proti francouzskému králi Ludvíku XI. Roku 1477 však Karel Smělý padl v bitvě u Nancy proti Ludvíkovým spojencům Švýcarům, což znamenalo konec Edvardových nadějí. Uprázdněné burgundské impérium si Ludvík rozdělil s Karlovým zetěm Maxmiliánem Habsburským.

Roku 1483 Edvard zemřel a zanechal po sobě dva syny: dvanáctiletého Edvarda, který měl být jeho následníkem, a ještě mladšího Richarda. Vládu za mladého Edvarda ale vykonával jeho strýc Richard z Gloucesteru, který jako Richard III. vládl zemi do roku 1485. Tehdy se u anglických břehů vylodil zástupce lancasterské strany Jindřich z Richmondu, podporovaný Francouzi a lidovým povstáním na jihu, a v bitvě u Bosworthu porazil Richarda III, který v boji padl. Jindřich přitáhl do Londýna, dal na sebe převést veškerá práva Lancasterů i Yorků a stal se jako Jindřich VII. zakladatelem nové tudorovské dynastie.

Přehled význačných roků stoleté války (1337-1453)
1337 Edvard III. vznesl nárok na francouzský trůn a vyhlásil válku Francii
1338 anglický přístav Portsmouth napaden a vypálen francouzským loďstvem
1340 vítězství v námořní bitvě u Sluys zajistilo Anglii na dlouhou dobu nadvládu nad kanálem La Manche
1346 vítězství Edvarda III. a jeho syna Černého prince v bitvě u Kresčaku
1347 Calais se po několikaměsíčním obléhání vzdalo Edvardovi
1350 po smrti Filipa VI. na francouzský trůn usedl Jan II.
1356 Černý princ zvítězil v bitvě u Poitiers a zajal francouzského krále Jana; dauphin Karel jmenován regentem
1360 v Brétigny podepsán mír, jímž se Edvard vzdal nároku na francouzskou korunu výměnou za řadu území ve Francii
1364 po smrti Jana II. se stal francouzským králem Karel V.
1369 Karel V. vyhlásil válku Anglii a vyhnal Angličany z mnoha oblastí Francie
1374-1415 dlouhé období míru, přerušované menšími střety a výpady na pobřeží na obou stranách kanálu La Manche
1413 Jindřich V. korunován králem Anglie
1415 Jindřich V. obnovil nárok Anglie na francouzský trůn, vylodil se v Normandii a dosáhl vítězství u Azincourtu
1420 podepsána smlouva v Troyes, jíž byl Jindřich V. uznán za dědice francouzské koruny
1422 smrt Jindřicha V. a Karla VI.; válka pokračovala pod vedením Jindřichova bratra Jana, vévody z Bedfordu
1429 Johanka z Arku osvobodila Orléans a porazila Angličany u Pataye
1431 Johanka z Arku prohlášena za čarodějnici a upálena; Anglie začala ztrácet svá postavení ve Francii
1449 Normandie znovudobyta Francouzi
1453 stoletá válka skončila francouzským vítězstvím u Castillonu; v anglických rukách zůstalo pouze město Calais a Normanské ostrovy
1558 zhruba sto let po skončení stoleté války Francouzi dobyli Calais, poslední anglickou državu ve Francii

Příloha 1: Důsledky stoleté války

portrét Marie Burgundské

Marie Burgundská, dcera Karla Smělého a manželka Maxmiliána I. Habsburského

Stoletá válka smetla prosperitu Francie, které se těšila po více než dvě století. Obchodníci nechtěli riskovat cestu skrz válkou zničené území, a tak ustaly trhy v Champagne, kde se obchodovalo s luxusním orientálním zbožím, anglickou vlnou a vlámským suknem. V Provence pracovalo v roce 1340 tři tisíce přádelen, v roce 1399 už jen třicet dva. Navíc byla Francie od osmdesátých let 14. století postižena řadou povstání a nepokojů, která na začátku 15. století vyústila v občanskou válku mezi orleánskou a burgundskou stranou. Stoletá válka však také přinesla Francii dlouho postrádanou jednotu. Zatímco do té doby byla jen konglomerátem více či méně nezávislých státečků, tvrdý boj proti cizincům stmelil Francouze a vytvořil z nich jednotný a samostatný národ. Francie tak ze stoleté války vzešla politicky posílena.

Na druhou stranu Anglie za stoleté války prožívala období nebývalého hospodářského rozvoje, ačkoli byla oslabena úderem dýmějového moru v letech 1348-1350. Narozdíl od Francie totiž byla až na výjimky ušetřena z přímého válečného běsnění a naopak těžila z válečné konjunktury. Hospodářský rozvrat následně přinesla až bratrovražedná válka růží. Naopak politicky na tom nebyla Anglie po skončení stoleté války nejlépe: zemí zmítaly spory mezi mocnými pány, kterým nedokázal slabý Jindřich VI. učinit přítrž. Proto teprve válka růží "pročistila" politickou situaci v zemi a spojila ji pod vládu Tudorů.

Pro obyvatele středoevropského prostoru jsou jistě zajímavé osudy burgundského impéria, které se roku 1477 ocitlo bez vládce. Burgundské vévodství tehdy zahrnovalo kromě samotného Burgundska ještě bohaté obchodní oblasti Flander, Brabantska, Hollandu, Lucemburska a Lotrinska. Zatímco vlastní Burgundsko spolu s Lucemburskem a Lotrinskem získal francouzský král Ludvík XI., ostatní oblasti zdědil Maxmilián Habsburský, manžel dcery burgundského vévody Marie. Pod habsburskou vládou se tak octly hospodářsky nejrozvinutější oblasti Evropy, což výrazně upevnilo postavení Habsburků a určilo průběh řady následujících událostí: dříve čistě středoevropského rodu si nyní všimli i dva panovníci ze vzdáleného Španělska, "katolická veličenstva" Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská, a provdali svoji dceru Johanu za Maxmiliánova syna Filipa Sličného. Z tohoto svazku se narodili dva významní panovníci: Karel, který se stal římským císařem a španělským králem, a Ferdinand, od roku 1526 král český a markrabě moravský...

Příloha 2: Změny ve vojenství

rytířská přilba

Rytířská přilba ze 14. stol.

Vznikem měst v době vrcholného středověku skončilo výsadní postavení šlechty ve společnosti, což se brzy projevilo v oblasti, která byla až doposud doménou šlechty - ve vojenství. Přítomnost neurozených vrstev na bitevním poli ve své podstatě znamenala konec monopolu šlechty na válku. Po celé čtrnácté století docházelo ke střetům feudální šlechtické jízdy s neurozeným protivníkem, ať už měšťany, nebo vesničany. Roku 1302 byli Francouzi na hlavu poraženi flanderskými sedláky u Courtrai, v roce 1315 Švýcaři rozdrtili habsburská vojska u Morgartenu a roku 1367 u Sempachu. Nejvíce se ale síla neurozených vrstev projevila v bitvách a bitkách stoleté války, ať už na anglické straně (waleští lučištníci) nebo na francouzské (taktika Bertranda du Guesclin, lidové hnutí pod vedením Johanky z Arku).

Dalším novým prvkem ve vojenství byl vznik žoldnéřských vojsk, tvořených příslušníky nižší šlechty, později i městskou a venkovskou chudinou. Města nebyla původcem vzniku žoldnéřských vojsk, ale byla jejich velkým uživatelem. Měšťané se potřebovali věnovat práci a obchodu a ne válce, a tak jim možnost najmout si někoho, kdo by za ně bojoval, přišla velice vhod. Navíc se začaly objevovat nové válečné prostředky, primitivní palné zbraně, jejichž výroba a používání bylo velice drahé, takže si je šlechta už nemohla dovolit. Naproti tomu města stála v centru výroby palných zbraní, což dále šlechtice znevýhodňovalo.

Přesto ale rytíř dominoval bitevním polím po celé čtrnácté století. Teprve vítězství husitů a Švýcarů nad feudální jízdou v patnáctém století znamenala konec éry rytíře na bitevním poli. Současně se ale války staly mnohem surovějšími. Zatímco rytíři sami sebe považovali za nadnárodní stav a z tohoto titulu dali přednost zajetí a následnému placení výkupného před smrtí, pěchotě nikdy milost nedávali, a ta pro ně proto také nikdy nenalezla slitování.

Seznam použité literatury

  1. Čornej, P.: Panovníci Svaté říše římské. Praha, Práh 1994.
  2. Dějiny evropské civilizace. Praha, FMI 1997.
  3. Ottův slovník naučný. Díl třetí. Praha, J. Otto 1890.
  4. Rytíři. Praha, Fragment 1995.
  5. Scott, W.: Quentin Durward. Praha, Albatros 1990.
  6. Somerset Fry, P.: The Kings & Queens of England & Scotland. London, Dealerfield 1993.
Airborn || Nahoru