Tiberius Claudius Drusus, jako císař Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus
Británii pro Řím s konečnou platností dobyl císař Claudius, jehož vojska se roku 43 n. l. přeplavila přes Lamanšský průliv. Británie měla pro Římany celou řadu lákadel, např. bohaté zásoby mědi, cínu, olova a železa, dále obilí, dobytek a otroky. Boje Římanů s Brity trvaly plných třicet let, teprve po roce 75 n. l. dobyli Římané Wales a oblasti na jihu Skotska. Nová římská država ale musela čelit nájezdům Piktů, obyvatelů severní části dnešního Skotska. Proti nim byly vybudovány dva obranné valy, Hadriánův a Antoninův.
Římané do Británie přinesli svůj způsob života. Vybudovali zde první skutečná města, vybavená lázněmi, amfiteátry, vodovody, silnicemi atd. Z Římské říše také přišlo do Británie křesťanství.
Keltský odpor vůči podmanitelům nebyl příliš silný. Keltská aristokracie se transformovala v římské statkáře nebo příslušníky úřednické šlechty. Na druhou stranu prostí Britové římskou městskou civilizaci nikdy zcela nepřijali, takže dědictví Římanů v Británii zůstalo poměrně skromné, např. proti dnešní Francii.
Poslední zbytky římských vojsk stáhl z Británie západořímský císař Constantinus III. roku 407 na obranu Galie proti Vizigótům. Po odchodu legií obnovili své vpády do Británie Piktové a další keltští nájezdníci z dnešního Irska, kteří nepříliš zakořeněnou římskou civilizaci ještě více narušili.
A tak když přišli v polovině 5. stol. germánští nájezdníci, narazili už jen na slabý a nekoordinovaný lokální odpor.
Období od pádu římského panství do zhruba 8. stol. je známo jen velice nejasně. Keltské báje hovoří v této době o králi Vortigernovi, který si do země pozval družiny germánských náčelníků Hengista a Horsy, aby mu pomohly s obranou jeho panství proti vpádům Piktů. Hengist si vzal za manželku Vortigernovu dceru Rowenu, později ale svého tchána zabil a vytvořil si v ústí Temže drobný stát. Do této doby (první polovina 6. století) také bývají tradičně řazeny skutky bájného krále Artuše (Arthura) a rytířů jeho kulatého stolu.
Celostranová iluminace z Evangeliáře lindisfarnského (zač. 8. stol.)
Iluminace k evangeliáři z kláštera v Lindisfarne
Tato mytická vyprávění mohou demonstrovat, jak asi probíhal vpád germánských kmenů Anglů, Sasů a Jutů. Jednotliví keltští vládcové si na obranu nebo dokonce útok proti svým sousedům najímali družiny germánských bojovníků z oblasti Jutského poloostrova a dnešního severního Německa. Ze spojenců se záhy stávali nepřátelé (je to častý model, podobně došlo např. k obsazení Španělska Araby v 8. stol.), kteří se usazovali nejprve na pobřeží a pak postupovali do vnitrozemí. Jutové osídlili jihovýchod ostrova, Sasové oblasti okolo řeky Temže a početně nejsilnější Anglové obsadili střední a severovýchodní část země.
Pod náporem Germánů byli Britové zatlačeni do Cornwallu, Devonu a Walesu, případně nuceni přeplavit se přes Lamanšský kanál do Bretaně, a jen část zůstala ve svých domovech a byla podmaněna nájezdníky. Nejnovější výzkumy, opřené o výzkum genetické informace dnešních Angličanů, ale napovídají, že v zemi zůstalo daleko víc Keltů, než se dříve předpokládalo. Germáni ale v každém případě ovládli většinu Británie až po záliv Firth of Forth na severu a pro území jejich záboru se časem vžil název Anglie. Přibližně v polovině 6. století se tak konstituovalo sedm drobných germánských státních celků, tzv. Heptarchie. Byly to státy Kent, Sussex, Essex, Wessex, East Anglia, Mercia a Northumbria, které mezi sebou žily v míru i v drobných válkách. Nejvýrazněji se tehdy projevil konflikt mezi domorodými, většinou již křesťanskými keltskými Brity, sídlícími především ve vnitrozemí a v západní části ostrova, a teprve postupně christianizovanými Germány.
Původní rozdíly mezi jednotlivými germánskými kmeny se postupně stíraly, takže už od 6. století se o nich hovoří jen jako o Anglosasech. Současně s tím probíhala i sociální diferenciace uvnitř anglosaské společnosti. Původní rodové zřízení se rozpadalo a bylo nahrazováno feudálním řádem. Váleční náčelníci získávali půdu a porobené keltské nevolníky přednostně. Proto se mohli pokusit o vytvoření vlastních držav. Tím upadal vliv starých kmenových náčelníků. Navíc se někteří bojovníci v nově dobyté zemi nevrátili k zemědělství a ustavili se jako nová společenská vrstva. A tak měly anglosaské osady trojí obyvatelstvo, bojovníky, rolníky a keltské nevolníky. Bojovníci se stále více vzdalovali od prostých rolníků, od kterých také postupně přebírali vojenskou povinnost a tím i společenský a politický vliv.
Společenský přerod Anglosasů byl urychlen příchodem křesťanství. Charakteristické je, že christianizace se udála hlavně pod přímým patronátem Říma. Papež Řehoř Veliký roku 597 vyslal do Anglie (nejprve do Kentu) misii vedenou Augustinem, který se stal prvním anglickým arcibiskupem a za své sídlo si zvolil kentské Canterbury. Záhy bylo ustaveno i druhé arcibiskupství v Yorku. Římské christianizační úsilí však v zemi narazilo na oblasti, obrácené na Kristovu víru tzv. iro-skotskými misionáři. Tento originální proud misií vznikl spojením neobvykle procítěného křesťanství a vzácně uchované latinské vzdělanosti se specifickými kulturními podmínkami keltského prostředí Irska. Šířil se nejprve v keltských oblastech britských ostrovů, zejména ve Skotsku, později ale postoupil třeba i do kontinentální Evropy, jejíž christianizaci velmi napomohl (je dokonce možné, že iro-skotští misionáři působili v raných fázích christianizace Velké Moravy).
Ozdoba vikingské lodě - příšera k zapuzení duchů
V anglosaských oblastech Británie se sice iro-skotské pojetí křesťanství nerozšířilo nijak zvlášť masově, ale přesto brzy začaly být pociťovány některé rozdíly mezi ním a římskou misií, a tak roku 664 proběhla ve městě Whitby synoda, která skončila vítězstvím římského typu křesťanství. Kromě některých věroučných a liturgických sporů zde šlo o organizaci. Katolická církev byla totiž už od dob Římské říše spravována biskupy, sídlícími ve městech. Ale v civilizačně poněkud zaostalém Irsku žádná města nebyla, takže se zde základní církevní organizační jednotkou staly kláštery, a místo biskupů ve zdejší církevní hierarchii zaujali opati a abatyše (což je jedním z mála příkladů v historii, kdy se ženy podílely na správě církve). Tato odchylka od všude jinde běžných pravidel se samozřejmě nelíbila papeži a ani jednotlivým anglosaským vládcům. Ti by totiž rádi napodobili vzor z kontinentální Evropy, kde bylo zvykem, že panovník používal biskupy jako nástroj své státní správy a to šlo s představenými klášterů hůře.
Církev v Anglii měla poměrně vysokou kulturní úroveň, ať už se jednalo o proud římský nebo iro-skotský. Z anglických klášterů vyšly takové osobnosti jako northumbrijský kronikář Beda Ctihodný (lat. Venerabilis) či Alkuin z Yorku, působící na dvoře Karla Velikého. Z northumbrijského kláštera Lindisfarne pocházejí nádherné knižní iluminace, skvělá díla umění iro-skotských mnichů, kteří spojovali keltské motivy s orientálními vzory, které na sever Evropy zanesli uprchlíci z byzantských provincií, obsazených Araby (hlavně Sýrie).
Brzy po příchodu církve do Anglie se objevily první pokusy o sjednocení země pod vládou jednoho panovníka. Počátkem 7. stol. stála v popředí říše kentská. Později se hegemonistického postavení ujala Northumbrie, která vznikla spojením původně samostatných království Deira a Bernicia. Na přelomu 7. a 8. stol. měla největší vliv Mercie, zejména v době vlády krále Offy. Kolem roku 800 nastal vzestup západoanglického království Wessex. Wessexský král Egbert (vl. 802-839) porazil vojska Mercie a stal se prvním skutečným králem celé Anglie. V dokončení sjednocovacího procesu ale Egbertovi a jeho nástupcům zabránily nájezdy Vikingů. Za jejich počátek je tradičně považováno vypálení již zmíněného northumbrijského kláštera v Lindisfarne roku 792.
Tehdejší hospodářství britských ostrovů plně zaručovalo zásobování místního obyvatelstva, a bylo dokonce schopno získat i přebytek pro dálkový obchod. Británie proslula zejména jako dodavatel živočišných výrobků, zvláště ovčí vlny a dobytčích kůží. Britský obchod se orientoval především na pobřeží Atlantického oceánu, dále do oblastí při Severním a Baltském moři a rovněž do Francie, na Pyrenejský poloostrov i do Středomoří. Podobně jako skandinávští odborníci dosáhli i britští řemeslníci vysoké kvality produkce zejména v oblastech práce s kovy a dřevem. Města římské Británie však postupně zpustla a nové městské obce vznikaly až od 9. století, především ve vlastní Anglii.
Britské ostrovy se staly cílem útoků dvou proudů vikingských nájezdníků. Zatímco oblasti Irska a severozápadní Anglie napadli Norové, anglosaská království v centrální části Anglie musela čelit Dánům. Dánové zde obsadili rozsáhlé území, nazvané Danelaw.
Pokusům Dánů ovládnout celou zemi zabránil wessexský král Alfréd (vl. 871-899), zvaný Veliký. Alfréd na obranu země vybudoval první stálé anglické loďstvo a začal v pohraničí budovat soustavu hradišť (burghs) se stálými posádkami. Roku 878 byli Dánové nuceni s Alfrédem uzavřít mír ve Wedmore, který rozdělil Anglii mezi Angličany a Vikingy, přičemž hraniční čára vedla po staré římské cestě spojující města Chester a Londýn. Londýn se také stal Alfrédovým sídelním městem.
Mince anglického krále Alfréda Velikého
Alfréd se kromě zastavení dánského postupu a vojenských reforem zasloužil také o rozsáhlé politické, ekonomické i kulturní změny. Rozdělil zemi na hrabství (shires), v jejichž čele stál správce (shire reeve, později sheriff). Alfréd také usiloval o hospodářské posílení země a podporoval proto rozvoj řemesel a obchodu a zakládal kupecké osady, z nichž se vyvinula podhradí a později města. Nejvýznamnější však bylo asi Alfrédovo kulturní působení. Na svůj dvůr povolal řadu cizích učenců. Narozdíl od valné většiny středověkých panovníků uměl číst a psát, a to anglosasky i latinsky, a sám se dokonce pokoušel o překlady některých děl. Sestavil zákoník, který obsahoval zvyklosti Anglů, Sasů a Jutů a inspiroval se i v církevním právu. Založil tradici spisovné anglosaštiny.
Vikingové zaváděli ve své části Anglie vlastní hospodářské zvyklosti včetně dálkového obchodu, jiné obyčeje pak přebírali. Tak např. vikingské království yorské, trvající v letech 866/867-954, razilo vlastní minci. Vikingové se přidržovali vlastních správních a organizačních forem a pěstovali i svou svébytnou duchovní kulturu.
Vpády Vikingů zpomalily feudalizaci na území Danelawu, ale naopak ji posílily v anglosaských oblastech. Svobodnými rolníky (freemen) byli jen ti, kteří drželi půdu na základě vojenské služby, nebo ti, kdo platili peněžní rentu. Poddaní rolníci (serfs nebo villeins) byli vázáni k půdě a robotovali na pozemcích svého pána. Ten část své půdy pronajímal a byl povinen své poddané chránit.
Díky základům, které položil Alfréd Veliký, přešla posléze strategická iniciativa na anglosaskou stranu, a tak se anglickému králi Athelstanovi (924-940) podařilo nejen porazit Dány a obsadit celý Danelaw, ale obratnou mezinárodní politikou dokonce Anglii vůbec poprvé pozvednout na úroveň evropské mocnosti.
Již od konce 10. století začaly nové nájezdy Dánů, ale mohutnou skandinávskou reakci vyprovokovalo teprve tragické rozhodnutí anglického krále Ethelreda Váhavého (978-1016) dát povraždit všechny Dány žijící v Anglii. Dánský vládce Sven Vidlí vous zahájil odvetou v roce 1013 vojenské akce, jimiž Ethelreda vypudil z Anglie a zemi ovládl. Velká rada všech svobodných Anglosasů (witan) pak Svena prohlásila anglickým králem. Přestože Sven záhy zemřel, vládu nad Anglií po něm zdědil jeho syn Knut Veliký (vl. 1016-1035).
Spojením Anglie a dánského panství, které tehdy kromě vlastního Dánska zahrnovalo i Norsko, vznikl nesourodý státní celek (Imperium maris nordici), který se hned po Knutově smrti rozpadl. Knutova veleříše byla udržována s pomocí žoldnéřské armády, jedné z prvních ve středověké Evropě. Tito takzvaní housecarls se v Anglii udrželi až do normanského záboru roku 1066.
Bitva u Hastingsu roku 1066 znázorněná na gobelínu z Bayeux
Po Knutově smrti byla královská moc oslabena ve prospěch několika šlechtických rodů. Přičiněním velmožské rodiny Godwinů byl po epizodní vládě Knutových synů do země povolán poslední syn Ethelreda Váhavého Edward Vyznavač (1042-1066), do té doby žijící v exilu v Normandii. Za Edwarda však ve skutečnosti vládli mocní Godwinové. Edward přivedl do země řadu normanských šlechticů, také kněze, umělce a architekty, kteří vybudovali první kamenné románské kostely. Edward rovněž založil slavné westminsterské opatství.
Přestože Edward slíbil trůn normanskému vévodovi Vilémovi, jmenoval nakonec svým nástupcem Haralda (syna earla Godwina), byť i ten dříve složil Vilémovi přísahu věrnosti. Když pak v roce 1066 Harald Godwinesson usedl na anglický trůn, Vilém vystoupil se svým nárokem a zahájil válečné přípravy. Vilémova výprava, organizovaná s pomocí papeže, roku 1066 překročila kanál La Manche a střetla se s Haraldovým vojskem u Hastingsu. Haraldovy síly byly vyčerpány předchozím vítězstvím nad kořistnickou výpravou norského krále Haralda Krutého i rychlým přesunem na jih Anglie. Anglosaská pěší armáda, skládající se kromě housecarlů také ze zemské hotovosti (fyrd) s pochybnou bojovou hodnotou, tak byla po dlouhém a těžkém boji poražena Vilémovou jízdou a Harald sám v boji padl. Tak se stal Vilém Normanský, od té doby zvaný Dobyvatel, králem Anglie (vl. 1066-1087). Nastalo období upevňování normanské nadvlády v Anglii a s ní postupně vznik anglického národa.
| Chronologie anglosaských království | |
|---|---|
| 597 | Sv. Augustin se usadil v Canterbury a začal s christianizací Kentu |
| 613 | Anglosasové vedení Ethelfrithem z Northumbrie porazili Kelty v bitvě u Chesteru |
| 617 | zemřel Raedwald z Východní Anglie a byl pochován ve slavném pohřebišti v Sutton Hoo |
| 617 | Northumbrie se ujala nadvlády nad ostatními šesti královstvími |
| 627 | římský misionář a spolupracovník sv. Augustina Paulinus obrátil na víru Edwina z Northumbrie a byl jmenován arcibiskupem z Yorku |
| 641 | králem Northumbrie se stal Oswy, který v následujících třiceti letech sjednotil northumbrijské provincie |
| 685 | Egfrith z Northumbrie byl poražena a zabit Pikty v bitvě u Nechtansmere ve Skotsku; moc Northumbrie začala upadat |
| 716 | Ethelbald se stal králem Mercie, která se během čtyřiceti let pozvedla k dominujícímu postavení v Anglii |
| 731 | Beda Ctihodný dokončil své Církevní dějiny anglického národa |
| 757 | Offa se stal králem Mercie, jímž byl až do své smrti v roce 796 |
| 779 | Offa porazil v bitvě u Bensonu západní Sasy a začal být považován za pána celé Anglie |
| 780 | Offa se dal do stavby velké obranné zdi na hranicích Anglie a Walesu |
| 792 | Vikingové vypálili slavný iro-skotský klášter v northumbrijském Lindisfarne, což je považováno za výchozí bod jejich vpádů do Anglie |
| 794 | Offa a franský panovník Karel Veliký podepsali dohodu za účelem podnítit obchod mezi Anglií a Evropou |
| 802 | Egbert se stal králem Wessexu, který začal vytlačovat Mercii z jejího dominantního postavení |
| 825 | Egbert z Wessexu porazil vojsko Mercie v bitvě u Ellandunu |
| 827 | Egbert se stal králem celé Anglie |
| 836 | Egbert porazil dánské Vikingy u Hingston Down |
| 839 | Ethelwulf se po Egbertově smrti stal králem Wessexu |
| 866 | králem Wessexu se stal Ethelred; Dánově dobyli Východní Anglii |
| 871 | Ethelred padl v bitvě u Mertonu proti Dánům a na jeho místo nastoupil Alfréd Veliký |
| 878 | Dánové napadli Wessex, Alfréd se uchýlil na ostrov Athelney a připravil svoje síly proti "Velké armádě" vikingského náčelníka Guthruma |
| 878 | smlouva z Wedmore rozdělila Anglii na dvě části, anglosaskou a dánskou |
| 886 | Alfréd dobyl a přestavěl Londýn, od této doby začal být považován za pána celé Anglie |
| 90. léta 9. stol. | Alfred postavil první stálou flotilu válečných lodí v Anglii, schopnou čelit vikingským invazním silám |
| 891 | Alfréd začal sestavovat Anglosaskou kroniku |
| 894-895 | Alfréd přeložil Orosiovy dějiny světa a Církevní dějiny anglického národa Bedy Ctihodného do anglosaštiny |
| 899 | Alfrédova smrt, na trůn Wessexu nastoupil Edward |
| 910 | Anglosasové porazili Dány v bitvě u Tettenhallu a postoupili do Východní Anglie a Essexu |
| 911 | normanský vůdce Rollo se stal vévodou Normandie |
| 918 | Edward si podrobil Dány z Východní Anglie |
| 919 | vládci západního Walesu uznali Edwarda jako svého pána |
| 925 | po Edwardově smrti se anglickým králem stal Athelstan |
| 927 | Athelstan dobyl Northumbrii a byl uznán za vládce severními panovníky |
| 937 | Athelstan porazil koalici Dánů, Irů a Skotů v bitvě u Brunanburhu |
| 939 | po Athelstanově smrti se králem stal Edmund I. |
| 946 | po Edmundově smrti nastoupil na královský trůn Edred I. |
| 954 | Erik Krvavá sekera, dánský král z Yorku, byl zabit u Stainmore |
| 959 | Edgar Mírný se stal králem Anglie |
| 960 | arcibiskupem z Canterbury se stal sv. Dunstan |
| 975 | Edgar zemřel a králem se stal Edward Mučedník |
| 978 | Edward byl zavražděn lidmi Ethelreda, který v zápětí nastoupil na trůn jako Ethelred II. |
| 980 | Vikingové obnovili své útoky na Anglii |
| 994 | dánský král Sven Vidlí vous oblehl Londýn, byl ale podplacen Ethelredem, aby odešel |
| 1002 | Ethelred nechal vyvraždit řadu Dánů v zemi |
| 1003 | Sven Vidlí vous znovu napadl Anglii |
| 1008 | Ethelred uložil daň na stavbu flotily k odražení Dánů |
| 1013 | Ethelred uprchl do Normandie a Sven se stal anglickým králem |
| 1014 | Sven Vidlí vous zemřel a místo něj nastoupil jeho syn Knut; Ethelred byl uznán za vládce anglosaskou šlechtou na jihu |
| 1016 | Ethelred zemřel a jeho syn Edmund Železnoboký byl provolán Anglosasy králem, zatímco Dánové zvolili Knuta |
| 1016 | v bitvě u Ashingdonu v Essexu Knut porazil Edmunda, poté došlo k dohodě: Knut dostal severní půlku země, zatímco Edmund jižní |
| 1016 | Edmund náhle zemřel, a Knut se stal králem celé Anglie |
| 1017 | Knut se oženil s Emou Normanskou, vdovou po Ethelredovi II. |
| 1017 | Knut rozdělil Anglii na čtyři části: Northumbrie, Wessex, Mercie a Východní Anglie |
| 1035 | Knut zemřel a jeho syn Harald Zaječí stopa zabral trůn svého bratra Hartaknuta, právoplatného dědice |
| 1040 | Harald zemřel a Hartaknut se stal králem Anglie |
| 1042 | Hartaknut zemřel a byl nahrazen Edwardem Vyznavačem, synem Ethelreda II. |
| 1045 | Edward se oženil s Editou, dcerou Godwina, earla z Wessexu |
| 1051 | Edward vyhnal Godwinovu rodinu z Anglie |
| 1051 | normanský vévoda Vilém získal od Edwarda slib, že se stane anglickým králem |
| 1052 | Godwin se odebral zpět do Anglie a Edward mu vrátil titul earla z Wessexu |
| 1052 | začala stavba westminsterského opatství |
| 1053 | Godwin zemřel a jeho syn Harald se stal earlem z Wessexu a současně předpokládaným dědicem trůnu |
| 1054 | Harald navštívil dvůr Viléma Normanského a odpřísáhl mu pomoc při jeho nároku na trůn |
| 1066 | po Edwardově smrti se stal králem Harald, ale Vilém vystoupil se svým nárokem; po bitvě u Hastingsu dobyl Anglii a stal se jejím králem - epocha anglosaských království skončila |
 |
|
