Protitankový boj

AIRBORN

1. světová válka

Po vzniku tanku během 1. světové války se začaly na bojištích objevovat i prostředky, určené k jeho zničení nebo alespoň zastavení. Na západní frontě se začaly budovat pasivní prostředky, jako přírodní nebo umělé překážky, maskované jámy, protitankové příkopy a miny. Aktivní prostředky zahrnovaly rozmístění jednotlivých polních kanonů způsobem, díky kterému pokryly pravděpodobný postup tanků přímou palbou, dále vyčlenění dělostřeleckých baterií, které měly zničit nepřátelské dělostřelectvo vytvářející ochranné palebné clony, a vývoj speciálních zbraní.

lehký tank FT 17

Zničený francouzský lehký tank FT 17

Nejprve to byly zbraně německé, protože Němci jako první museli tankům čelit. Na začátku protitankového boje stála speciální wolframová střela (tzv. K-Patrone) do standardní armádní pušky Mauser vz. 98 ráže 7,92 mm. Další zbraní, která se poprvé objevila v bitvě o Hamel v červenci 1918, byla vysoce výkonná puška Mauser, která střílela průbojné náboje ráže 13 mm o hmotnosti téměř 57 g, jež mohly zcela snadno probít pancíř jakéhokoliv tehdejšího tanku. Následoval těžký kulomet střílející stejné náboje, kanon Tank und Flieger a děla malé ráže, kterých však bylo kvůli potížím při výrobě dokončeno jen velmi malé množství.

velkorážový kulomet M2HB

Americký velkorážový kulomet M2HB se dodnes používá a vyrábí

Na straně Dohody se konstrukcí protitankové zbraně zabýval proslulý vynálezce zbraní John Moses Browning. Ten zvětšil svůj těžký kulomet, zavedený v americké armádě pod názvem M1917, čímž vznikla vodou chlazená zbraň pro francouzský náboj ráže 11 mm. Střela se ukázala jako nedostatečně účinná, ale koncem války Američané ukořistili několik německých protitankových pušek Mauser, jež střílely 13mm nábojem s vysokou úsťovou rychlostí střely a vynikajícími protipancéřovými vlastnostmi. Urychleně byla zkonstruována americká verze tohoto náboje jako náboj M2 ráže .50 (12,7 x 99 mm) a Browningův velkorážový kulomet byl upraven pro tuto ráži. Náboj .50 dokázal probít pancíř o tloušťce přes 40 mm ze vzdálenosti přes 800 m.

Nová zbraň však přišla pro válku příliš pozdě, když byla zavedena až ve 20. letech pod označením M1921. Náboj ráže .50 měl mimořádně plochou dráhu letu střely a dlouhý účinný dostřel, což jej činilo vhodným pro protiletadlový boj, a to byla také první role M1921. V průběhu následujících let se upravená verze této zbraně pod označením M2 stala standardním velkorážovým kulometem US Army a dalších ozbrojených sil po celém světě. Osádky letadel jimi střílely ze střeleckých věží bombardérů, stíhači jich měli v křídlech celé baterie, montovaly se jako protiletadlové na tanky, obrněné transportéry a řadu dalších vozidel a pěchota je používala pro boj proti letadlům, vozidlům i nepřátelské pěchotě na dlouhé vzdálenosti. Zbraň se natolik osvědčila, že je dosud ve výzbroji americké armády i armád řady dalších zemí.

Meziválečný vývoj

V době mezi válkami se zejména konstituovala nejklasičtější protitanková zbraň - protitankové dělostřelectvo. Protitankové kanony tehdy dostaly typickou dlouhou malorážovou hlaveň, která umožňovala dosahovat vysokých úsťových rychlostí střel a tím také jejich značné kinetické energie. Pro účely protitankového boje se používaly dva typy munice: plná protipancéřová střela a protipancéřový granát (protipancéřový = Armour Piercing, AP).

Rozdíl je v tom, že účinek plné střely spočívá pouze v kinetické energii a tvrdosti materiálu, z něhož je vyrobena. Po nárazu na tank střela pronikne dovnitř a působí zde škodu - zabijí osádku tanku, zasáhne palivové nádrže nebo uskladněnou munici. Při průniku se z pancíře tanku odštěpí různě velké úlomky, jež efekt zesilují.

protitanková puška Boys Mk 1

Britská protitanková puška Boys Mk 1 ráže .55

Protitankový granát navíc obsahuje dutinu s výbušninou, která po vniknutí do vnitřku tanku exploduje. Vzniklé střepiny granátu dále zesilují ničivý účinek úlomků pancíře. Teoreticky by protitankový granát měl být lepší, ale ve skutečnosti je praktičtější plná střela. Dutina s trhavou (High Explosive, HE) náplní granát totiž zeslabuje a navíc je dnový zapalovač trhavé náplně špatně chráněn proti odpálení při náhodném úderu.

Nejtypičtější ráže protitankových kanonů tohoto období byla 37 mm, inspirovaná francouzským 37mm kanonem Puteaux legendárního tanku Renault FT 17 z 1. světové války. Protitankové kanony ráže 37 mm se objevily v Německu, USA, SSSR, Francii, Polsku, ČSR a Japonsku, tedy ve většině ze zemí, které se v meziválečném období zabývaly obrněnou technikou. Jen Itálie a pak také samozřejmě Velká Británie, která se tradičně přidržela svého značení podle hmotnosti střel (používala dvouliberní kanon ráže 40 mm), nepodlehly módě 37mm kanonů. Některé země také vyvinuly protitankové zbraně ještě menších ráží, např. Německo nebo Itálie 20 mm, Francie či SSSR 25 mm. Většina těchto zbraní však zastarala ještě před začátkem 2. světové války. Vývoj naopak spěl ke kanonům větších ráží - nejčastěji 47 mm, které vznikly např. ve Francii, Itálii nebo Československu.

Kanony těchto ráží většinou nepředstavovaly pouze tažené protitankové zbraně, ale montovaly se i do věží tanků, což byl jeden z největších omylů vývoje obrněných vozidel v meziválečném období. Představovalo to naprosté popření původního poslání tanku, totiž obrněného nosiče kanonu, který si dokázal poradit s nepřátelskou pěchotou, kulometným hnízdem, bunkrem i protivníkovým tankem. Záměna univerzálně použitelného kanonu za zbraň jednostranně použitelnou pouze proti tankům tak znamenala výrazné omezení schopností tohoto druhu zbraně, což se v průběhu 2. světové války zákonitě vymstilo těm zemím, které k tomuto kroku přistoupily. Typicky třeba Britům, kteří u své nové generace tanků z poloviny 30. let nahradili starší 47mm tříliberní kanon s malou úsťovou rychlostí střely za již zmíněný dvouliberní kanon s vysokou úsťovou rychlostí.

protitanková puška Panzerbüchse 39

Německá protitanková puška Panzerbüchse 39 ráže 7,92 mm

Naproti tomu Němci kromě tanků s protitankovými kanony požadovali také tank přímé podpory s kanonem velké ráže. Zavedli navíc pro tento tank novou taktiku: narozdíl od všech ostatních ho totiž použili pro podporu ostatních tanků, nikoli pěchoty. Tanky přímé podpory měly doprovázet hlavní tankový proud a být připraveny zahájit přímou palbu na děla nebo na opěrné body ohrožující postup tanků. Němci se vlastně vrátili k původnímu pojetí tanku jako nosiče děla, ale použili ho na podporu ostatních tanků.

V meziválečných letech se také objevily pokusy o protitankové zbraně pěchoty. V tomto směru bylo vykonáno poměrně málo, protože podle výsledků 1. světové války se zdálo, že i ve válce následující budou rozhodujícím činitelem zákopy. A zákopy znamenaly, že dělostřelectvo bylo možné přesunout blíže do krytých postavení a použít je k protitankové obraně. Určité úsilí bylo vyvinuto při testování různých zbraní ráže 20 mm, ale zavedlo je jen málo zemí. První významný krok učinilo Polsko, které v roce 1935 zavedlo do výzbroje protitankovou pušku ráže 7,92 mm. Oproti pěchotním puškám téže ráže používala náboj s velkou nábojnicí, jejíž větší prachová náplň udělovala kulce vysokou rychlost, takže dokázala proniknout 15 mm silným pancířem na vzdálenost 200 m. Existence takového druhu zbraně pobídla ostatní, aby ji napodobili, a tak do roku 1939 zavedla britská armáda pušku Boys Mk 1 ráže .55 a německá armáda pušku Panzerbüchse 39 ráže 7,92 mm, která podobně jako polská zbraň používala náboj s větší nábojnicí kvůli získání vyšší rychlosti střely standardní ráže.

Ale žádná z těchto pušek se neosvědčila. Do doby, než začaly být opravdu používány, pancíře tanků zesílily, a tak se střelec musel nacházet v extrémní blízkosti tanku, aby kulka mohla pancíř prorazit. A i pak to znamenalo, že střela musela zasáhnout některou důležitou část tanku, měla-li mít nějaký účinek. Největším nebezpečím pro osádku bylo, když se jinak neškodná kulka, která pronikla pláštěm tanku, odrážela od stěn uvnitř. V důsledku úsilí vytěžit z tohoto průniku co nejvíce obsahovaly německé kulky dokonce maličkou kapsli se slzotvornou látkou. Neexistují však žádné záznamy o tom, že by kterákoliv tanková osádka byla zasažena slzným plynem. Kapsle uvnitř kulky navíc redukovala její hmotnost, a tím i průraznou sílu.

2. světová válka

střední tank PzKpfw IV

Zničený německý střední tank PzKpfw IV

Na začátku války byly všechny britské tanky vyzbrojeny 40mm dvouliberním kanonem a stejná zbraň, umístěná na lafetě s pneumatikami, představovala tažený protitankový kanon. Pro tuto zbraň byla vytvořena jak plná střela, tak protipancéřový granát s dnovým zapalovačem. Pravděpodobně kvůli výše zmíněným nedostatkům byl granát používán pouze ve velmi malém rozsahu, takže britské tanky byly vyzbrojeny jen pro boj s nepřátelskými tanky pomocí plných střel. Jejich schopnost zneškodňovat pěchotu protivníka byla omezena na kulomet a při nepřítomnosti trhavého granátu nedokázaly ani ničit materiální cíle. Byl-li britský tank ohrožen protitankovým kanonem, bylo jedinou formou jeho obrany zasypat obsluhu děla dávkou z kulometu nebo vypálit plnou střelu a doufat, že bude zasažena některá důležitá část kanonu.

Proti nim stály německé tanky, které byly vyzbrojené buď kanonem ráže 37 mm s vysokou úsťovou rychlostí střely, nebo kanonem ráže 75 mm s nízkou úsťovou rychlostí střely. Němci nepoužívali plné protitankové střely. S výjimkou jádrových střel (o kterých bude ještě zmínka) byly všechny jejich projektily s trhavinou a dnovou zápalkou, takže jejich 37mm kanon měl (teoreticky, jak jsme už psali) nepatrně navrch nad jinak srovnatelnými dvouliberními kanony. 75mm kanon byl dobře vybaven protipancéřovými granáty, nárazovými trhavými granáty a dýmovými granáty. Navíc měl daleko větší dostřel než menší kanony. Proto mohl německý tank PzKpfw IV se 75mm kanonem v bezpečné vzdálenosti až 1800 m od britských tanků nebo protitankových kanonů zahájit palbu trhavými granáty a umlčet malé kanony. Nejenže se PzKpfw IV ocitl mimo dostřel, ale i když ho kanon menší ráže zasáhl, byla rychlost střely tak nízká, že na jeho pancíři nemohla způsobit ani škrábnutí.

střední tank M3 Grant

Zničený americký střední tank M3 Grant

V poušti se stal pro Brity záchranou terén, který umožňoval polnímu dělostřelectvu rozmístit se takovým způsobem, aby kromě plnění svých běžných úkolů mělo navíc volný výhled a mohlo působit také proti tankům. Britský pětadvacetiliberní polní kanon střílel protipancéřové střely o váze 9 kg rychlostí 518 m/s, což stačilo na zničení německého tanku ve vzdálenosti 700-900 m, a mohl používat i trhavé granáty. Skutečně systémovým řešením byl však pro Brity až příjezd amerického tanku M3 vyzbrojeného 75mm kanonem (byť zabudovaným v korbě a tudíž omezeným v odměru). M3 byl schopný z tohoto kanonu střílet plné protipancéřové střely, protipancéřové granáty a trhavé nárazové granáty. Najednou bylo možné ostřelování německých protitankových děl a postavení pěchoty pomocí trhavých granátů nebo bylo možné na tanky útočit protitankovými střelami, v obou případech na velkou vzdálenost. Navíc byl 37mm kanon ve věži tanku M3 vybaven všemi třemi druhy střel, takže tento stroj mohl útočit na dva cíle současně.

Důležité je, že po vyzbrojení 75mm kanonem se tank stal opět tím, k čemu byl původně určen, tedy prostředkem, vezoucím kanon, který se dokáže vypořádat s překážkami, stojícími v cestě pěchotě. Pod vlivem školy tankového boje se jeho hlavní zbraní stal kanon na ničení tanků protivníka a kulomet, pomáhající pěchotě. S příchodem 75mm kanonu se ukázalo, že lze vyvinout takový kanon, který bude plnit obě funkce stejně dobře.

Nedostatky, společné všem malorážovým kanonům bez rozdílu původu, se však projevily už při bojích ve Francii. Konstruktéři děl měli dvě možnosti, jak vzniklou situaci řešit. Mohli zvyšovat délku hlavní děl či prachovou náplň nábojů ve snaze docílit vyšších úsťových rychlostí střel, a tím také jejich větší kinetické energie. Skutečným řešením by ale bylo spíše zavedení kanonu větší ráže, jak to ukazovaly 75mm kanony tanků PzKpfw IV a M3, protože možnosti zdokonalování malorážových kanonů byly omezené.

kanon ráže 88 mm

Legendární dvojúčelový protiletadlový a protitankový kanon ráže 88 mm

Takové zbraně se skutečně začaly v té době objevovat. V Německu zahájila už v roce 1938 společnost Rheinmetall-Borsig vývoj 50mm kanonu, který střílel protipancéřové střely o váze 2,25 kg rychlostí 825 m/s. Začal se zavádět do armády v roce 1940, postupně nahradil 37mm kanon a stala se z něj hlavní německá protitanková zbraň v severní Africe. Kromě toho schopnost protiletadlového kanonu ráže 88 mm střílet na tanky byla poprvé využita legií Kondor ve Španělsku a v důsledku této skutečnosti byla vyvinuta protitanková munice pro tento kanon a pro každou další zbraň v německé armádě, která byla schopná obstát v protitankovém boji. Obě tyto zbraně byly samozřejmě vybaveny trhavými granáty. Kanon ráže 50 mm měl s těmito projektily, použitelnými proti živé síle a objektům, dostřel 2743 m a 88mm kanon dokonce 14 630 m.

Jako ve většině zemí, i v Německu existovala mezi tankovými a protitankovými kanony souvislost, spočívající ve tvrzení, že obou má být použito proti stejnému druhu cílů. Proto také protitankový kanon PAK (Panzer Abwehr Kanone) ráže 3,7 cm byl podobný tankovému kanonu KwK (Kampfwagen Kanone) ráže 3,7 cm a PAK ráže 5 cm odpovídal kanonu KwK ráže 5 cm, který byl zaveden v nejnovější verzi středního tanku PzKpfw III.

Vývoj kanonů v Británii byl přibližně stejný, dvouliberní tankové a protitankové kanony byly totožné. Ovšem v průběhu předválečných přeměn byly projekty tanků a kanonů odděleny a zatímco návrhy tanků prováděli z větší části konstruktéři se zájmem, kanon byl ignorován. Na počátku roku 1940 byl sice sestrojen a ověřen nový šestiliberní 57mm protitankový kanon, ale jeho zavedení bylo v důsledku událostí u Dunkerque (kde bylo ztraceno přes 500 dvouliberních kanonů) zpožděno. V dané situaci se totiž považovalo za výhodnější pokračovat ve výrobě dvouliberního kanonu - aby byla armáda vybavena alespoň nějakým kanonem - než jeho výrobu zastavovat kvůli zavádění nové zbraně. Bylo to právě toto obtížné rozhodnutí, které odsoudilo armádu v severní Africe k používání dvouliberního kanonu. Výroba šestiliberního kanonu začala až v listopadu 1941 a tyto kanony se v poušti objevily až na začátku roku 1942. Zpoždění se zaváděním šestiliberního kanonu podpořilo myšlenku na jeho případného nástupce a v listopadu roku 1940 byly zhotoveny konstrukční a výrobní plány třípalcového kanonu, střílejícího projektily o hmotnosti 7,7 kg. Do výzbroje armády měl vstoupit jako sedmnáctiliberní v říjnu 1942.

střední tank PzKpfw III

Zničený německý střední tank PzKpfw III

Tanky ovšem tomuto tempu nemohly stačit, částečně kvůli netečnosti úřadů, částečně kvůli fyzické nemožnosti umístit do stávajících věží cokoli většího než malorážový kanon. Zavedení nového kanonu by si ve většině případů vyžádalo zcela novou konstrukci věže tanku nebo dokonce celého vozidla. Bylo jasné, že toto řešení by znamenalo daleko delší čekání na zavedení tanku s novým dělem do výzbroje a také by bylo mnohem nákladnější. A tak konstruktéři tankových zbraní pouze zvyšovali výkon malorážových děl v naději, že to proti tankům protivníka postačí. Při dosažení rychlosti kolem 820 m/s se ale střela o pancíř pouze roztříštila, aniž by mu způsobila sebemenší újmu, protože nebyla dostatečně tvrdá. V této situaci by nejlepším řešením skutečně bylo zavedení kanonu větší ráže, protože střela by byla těžší a měla by při bezpečné rychlosti i dostatečnou kinetickou energii k proražení pancíře. Z výše popsaných důvodů k tomu ale nedošlo vůbec nebo jen v omezené míře.

Pro stávající malorážové kanony tedy byly střely zdokonaleny tak, že jejich vršek byl opatřen čepicí z lehké slitiny, která se po nárazu na pancíř tanku zdeformovala a odchytila tak sílu nárazu. Tvrdé a těžké ocelové jádro střely pak pokračovalo v pohybu, prošlo pancířem a způsobilo škodu tak, jak už bylo popsáno. Ovšem další zesílení pancířů ukázalo zbytečnost i tohoto řešení - střela se o pancíř roztříštila, ať už měla nebo neměla čepici z lehké slitiny.

Jádrová střela

protitanková zbraň Schwere Panzerbüchse 41

Novátorská německá protitanková zbraň Schwere Panzerbüchse 41 se zužujícím se vývrtem hlavně

Řešení se tedy objevilo jinde. Spočívalo v použití tzv. jádrové střely, tedy protitankového projektilu, vyrobeného z jádra z tvrdého karbidu wolframu a pláště z oceli nebo lehké slitiny. Tato střela vznikla jako vedlejší produkt při vývoji protitankového kanonu s hlavní se zužujícím se vývrtem. První zbraní této filozofie byla novátorská německá Schwere Panzerbüchse 41 (PzB 41), jejíž komora měla průměr 28 mm, zatímco ústí hlavně jen 20 mm. Taková zbraň ale musela střílet projektil, schopný se zúžení její hlavně přizpůsobit. Proto byla vyrobena střela s jádrem z tvrdé oceli, obalená měkkým pláštěm, jenž se dokázal deformovat. Když střela procházela hlavní, její obal z lehké slitiny se neustále stlačoval, čímž se značně zvyšovala i rychlost střely. U ústí hlavně pak dosahovala pozoruhodných 1400 m/s. Při takové rychlosti se ale jádro muselo po nárazu na cíl nutně roztříštit. Proto byla zahájena výroba jádra z karbidu wolframu, což je výjimečně tvrdý materiál. Střela s novým jádrem se při nárazu na pancíř neroztříštila, naopak, její tvrdé a těžké jádro ji proneslo skrz něj.

střední tank M4 Sherman

Zničený americký střední tank M4 Sherman

Přibližně ve stejnou dobu (druhá polovina roku 1940) předložil podobný návrh v Británii pracující československý inženýr Janáček. Během vývoje jeho zbraně byla v severní Africe ukořistěna jedna PzB 41 a převezena do Anglie k pokusům. Myšlenka byla shledána životaschopnou a brzy se objevila britská zbraň, spočívající v úpravě standardního dvouliberního protitankového kanonu přidáním zvláštního nástavce na ústí hlavně. Tento adaptér pak stlačoval obal speciální střely s jádrem z karbidu wolframu. Adaptér a střela byly po inženýru Janáčkovi pojmenovány kódovým názvem Littlejohn. Narozdíl od německé zbraně byl britský vynález schopen střílet i standardní munici, protože nástavec byl odnímatelný. Littlejohn se však příliš nerozšířil, protože v době jeho dokončení začaly být protitankové jednotky konečně přezbrojovány novým šestiliberním kanonem. Littlejohn se pak používal jen na dvouliberních nebo amerických 37mm kanonech, zabudovaných v obrněných automobilech.

Pro možnost použití karbidu wolframu v konvenční zbrani byla v Británii vyvinuta střela APCR (Armour Piercing Composite Rigid - protipancéřová střela s tvrdým jádrem), nejprve pro šestiliberní kanon. Ve střele se nacházelo jádro z karbidu wolframu s menším průměrem než byla ráže, a proto musela mít střela obal z oceli a lehké slitiny. Tato střela byla lehčí než střely ocelové, díky čemuž dosahovala vyšší úsťové rychlosti. Rychlost může totiž střela získat jedině v hlavni a zde je lehká střela lepší než těžká, má totiž větší zrychlení. Dokazuje to platnost pravidla, že lehčí těleso se uvádí do pohybu snadněji než těžké těleso. Když potom došlo k nárazu na pancíř tanku, kinetická energie jádra střelu pronesla skrz.

střední tank T-34/76

Zničený sovětský střední tank T-34/76

I přes velký objem byla střela lehká, takže měla celkově malou hybnost; její rychlost se během letu neustále snižovala. Zjednodušeně řečeno, schopnost APCR získat rychlost v hlavni se za letu obracela v její neprospěch, protože zde platilo jakési fyzikální "lehce nabyl, lehce pozbyl". To znamenalo, že průraznost střely APCR byla dobrá na krátké a střední vzdálenosti, ale na větší vzdálenosti byla často horší než průraznost ocelové střely.

V téže době byl střely typu APCR vyvinuty i v Německu, a to pro protitankové kanony ráže 37 a 50 mm, s názvem Panzergranat 40. Tyto střely se pro Němce objevily v pravý čas. Od konce roku 1941 se totiž na východní frontě ve zvýšených počtech začaly objevovat nové sovětské tanky T-34 a KV-1, proti nimž se téměř všechny protitankové zbraně ukázaly zastaralé. Jedině 88 mm protiletadlový kanon a 50mm PAK 38 byly schopné proti ruským tankům něco dokázat. Druhý zmíněný právě jen za předpokladu, že používal střelu APCR.

protitankový kanon PAK 40

Protitankový kanon PAK 40 ráže 75 mm

Otázka ale byla, na jak dlouho tyto zbraně dokážou sovětské tanky zadržet. Německá armáda se proto obrátila na zbrojovky, aby vyvinuly výkonnější protitankové kanony. Obdržela kanon PAK 40 ráže 75 mm, který byl zvětšenou verzí stávajícího kanonu PAK 38. Krátce nato dostala kanon se zužujícím se vývrtem, jehož ráže klesala od 75 mm v komoře po 50 mm u ústí hlavně. Tato zbraň měla sice devastující účinek, ale nedostatek wolframu pro výrobu speciální munice ukončil její historii dříve, než mohla začít.

V té době totiž Německo začalo pociťovat katastrofální nedostatek některých surovin a k nim patřil i wolfram. Na začátku roku 1942 byl na jeho používání dokonce uvalen zákaz. Tím ovšem Němci ztratili hlavní oporu svého protitankového dělostřelectva - 50mm PAK 38, protože bez APCR byl proti sovětským tankům k ničemu. Také je to připravilo i o nadějný 75mm kanon se zužujícím se vývrtem hlavně. Po silných protestech byl PAK 38 speciálně vyňat ze zákazu a německá armáda navíc získala 88mm protitankový kanon (jako alternativu stávajícího protiletadlového kanonu, jenž už byl používán jako protitanková zbraň). Ten dokázal zničit jakýkoli sovětský tank na vzdálenost 1800 m, ovšem v neomezeném množství mohl být oddílům dodáván až na sklonku roku 1943.

těžký tank PzKpfw V Panther

Zničený německý těžký tank PzKpfw V Panther

Naděje na vylepšení některého tanku byly ještě horší. Tanky PzKpfw III a IV sloužily ještě poměrně uspokojivě, takže vývoj nového tanku nezačal. Naštěstí byly základní typy zkonstruovány tak, že poskytovaly dostatek prostoru pro další úpravy, a ještě stále bylo co vylepšovat. Zdokonalování PzKpfw III začalo už koncem roku 1940 verzí Ausf. H, u které byl dřívější 37mm kanon nahrazen kanonem KwK 38 L/42 ráže 50 mm (označení L/42 udává délku hlavně vyjádřenou v násobcích ráže; čím je hlaveň delší, tím je vyšší úsťová rychlost střely a tedy i výkon kanonu). V srpnu 1940 nařídil osobně Adolf Hitler u PzKpfw III montáž ještě většího kanonu ráže 50 mm, typu KwK 39 L/60, ale armádní zbrojní úřad byl se stávajícím L/42 spokojen, a rozkaz mlčky ignoroval. V dubnu 1941 spatřil Hitler jeden z nových PzKpfw III bez delší hlavně a trval na její výměně, opět bezvýsledně. Ale tažení v Rusku zbrojnímu úřadu konečně otevřelo oči a přesvědčilo jej o správnosti kroku, takže další verze PzKpfw III už byly KwK 39 L/60 vybaveny. Ke zděšení Němců se však i tato delší verze ukázala jako nedostatečná - kanon byl totiž účinný jen při přímé palbě zblízka. Na počátku léta 1942 byl proto do nové verze Ausf. N tanku PzKpfw III zabudován zastaralý KwK 37 L/24 ráže 75 mm, dříve užívaný u PzKpfw IV. Nahrazení 50mm kanonu L/60 s úsťovou rychlostí 825 m/s 75mm kanonem L/24 s úsťovou rychlostí 385 m/s se může jevit jako krok zpět, ale tato výměna byla vynucena změnou v technologii munice, která se od té doby měla stát velice důležitým faktorem ve vedení protitankového boje.

Kumulativní střela

V osmdesátých letech 19. století americký vynálezce Monroe náhodou objevil, že pokud se z kousku trhaviny vytvoří mistička, dutou stranou se položí na ocelový plát a odpálí, důlek v ocelovém plátu odpovídá tvarem a velikostí vyduté části mističky. Monroe tak do ocelové desky dokonce dokázal vypálit písmena U, S, N. Pro tento úkaz se ujal název Monroeův efekt a ve své době se stal technickou kuriozitou. Až po 1. světové válce zjistil německý vědec Neumann, že vložením ocelového plíšku do dutiny v trhavině se otisk v oceli zvýší, někdy až do té míry, že dojde k proražení plátu. Uskutečnilo se mnoho experimentů, které se pokoušely využít tento jev pro některou zbraň, ale bez výsledku.

střední tank T-34/76

Zničený sovětský střední tank T-34/76

Podařilo se to až v roce 1938 Švýcar Mohauptovi, který produkt svých výzkumů předvedl v Zürichu vojenským atašé z různých zemí jako tajuplný a záhadný objev. Propagoval jej jako "novou účinnou trhavinu" - a výměnou za své tajemství požadoval obrovskou sumu peněz. Hlavní mocnosti však na tuto demonstraci poslaly své dělostřelecké inženýry a ti si velmi brzy uvědomili, že neviděli žádnou "novou a účinnou trhavinu", ale pouze vylepšený Monroe-Neumannův efekt. A tak na základě předpokladu, že dokáže-li ho využít neznámý Švýcar, svedou to oni také, ponechali odborníci Mohauptovi jeho tajemství a pustili se do vlastních pokusů. O spolupráci požádali Mohaupta pouze Američané.

Výsledkem byl přibližně od roku 1940 nový typ munice, známý jako kumulativní střela (HEAT - High Explosive, Anti-tank). Jejím základem je válcová nálož s kuželovitým nebo kulovitým vybráním, vyloženým nejčastěji měděnou kumulativní vložkou. Exploze zapalovače na konci nálože vzdálenějším od dutiny způsobí detonační vlnu, která projde náloží, zničí kumulativní vložku a přemění ji v odpařující se roztavený kov. Tvar dutiny a detonační vlna, šířící se do dutiny z celého jejího povrchu, vyúsťuje podél osy dutiny v proud žhavého kovu a plynu, jež se pohybují extrémně vysokou rychlostí asi 7600 m/s. Dopad takového proudu na kov nebo na jiný materiál je natolik účinný, že umožňuje proniknout překážkou a pokračovat ještě za ní, kde může působit další škody čemukoli, co mu přijde do cesty. V tanku tedy například osádce, palivu nebo munici.

samohybné dělo StuG III

Německé samohybné dělo StuG III po zásahu kumulativní střelou

Střela ovšem musí mít určité konstrukční vlastnosti. Musí existovat dostatečný prostor mezi dutinou a překážkou, tzv. představná vzdálenost, aby proud plynů mohl vzniknout a nabrat rychlost. Kumulativní vložka - kov nebo i jiný materiál (používalo se i sklo) - musí mít určité fyzikální vlastnosti, aby jeho účinnost byla co největší, a vložka sama musí být vyrobena velice pečlivě s určitou tloušťkou a symetricky rozvrstvena okolo osy granátu. Také charakter trhavé nálože a způsob detonace jsou velmi důležité. Postupně si výrobci tyto skutečnosti uvědomili a kumulativní nálož se dále vyvíjela. Nejprve byly vyrobeny demoliční nálože, protože ty se iniciovaly ve stabilní poloze a mohly být dokonale zacíleny. Poprvé tyto nálože použili v praxi Němci při vzdušném výsadku u belgické pevnosti Eben Emael na počátku války. Později vznikly puškové granáty - první byl britský protitankový No. 68. Nakonec se objevily dělostřelecké granáty, nejprve německé a téměř vzápětí americké.

Výhoda kumulativní nálože byla dvojí. Zaprvé byla jeho účinnost určována pouze trhavinou uvnitř granátu, který tak nebylo nutno vystřelovat vysokou úsťovou rychlostí, aby pronikl pancířem. Za druhé, ze stejného důvodu byla jeho účinnost konstantní bez ohledu na vzdálenost, což neplatilo při střelbě klasickými protipancéřovými granáty. Dostal-li se granát k cíli, pronikl stejnou vrstvou pancíře, ať byl vystřelen ze vzdálenosti 5 metrů nebo 5 kilometrů. Díky tomu se mohly používat puškové granáty s kumulativní náloží, jejichž rychlost byla poměrně nízká.

Proto také na první pohled patrná nevýhoda způsobená výměnou 50mm kanonu s dlouhou hlavní tanku PzKpfw III za 75mm kanon s kratší hlavní byla ve skutečnosti změnou k lepšímu. Typ KwK 39 L/60 ráže 50 mm s úsťovou rychlostí 825 m/s dokázal prorazit pancíř o síle 59 mm na vzdálenost 500 m. Typ KwK 37 L/24 ráže 75 mm s úsťovou rychlostí 385 m/s a používající kumulativní granáty mohl prorazit pancíř silný 100 mm na jakoukoliv vzdálenost nacházející se v dostřelu kanonu, který činil až 2 500 m. Navíc byl 75mm kanon kratší a zabíral v tanku méně místa. A protože byly náboje vystřelovány nižší rychlostí, hlaveň se opotřebovávala pomaleji. Jediný problém představovala balistická křivka kumulativního granátu, zakřivující se mnohem více než u vysokorychlostní střely, takže střelec musel být mnohem přesnější v odhadu či měření vzdálenosti cíle.

těžký tank IS-2

Zničený sovětský těžký tank IS-2

Příchod kumulativní nálože také umožnil vyzbrojit pěchotu skutečně účinnými protitankovými zbraněmi. Protitankové pušky, vyvinuté v meziválečné době a spoléhající pouze na účinek kinetické energie střel, se už po několika prvních letech války ukázaly jako zoufale neúčinné a jejich zdokonalování zvyšováním ráže a prodlužováním hlavní nebylo možné kvůli samotným rozměrům těchto zbraní. Účinek kumulativní nálože však byl nezávislý na vzdálenosti nebo rychlosti, a ta tak mohla být odpalována i malými přenosnými zbraněmi, které bylo možné dodávat pěchotě.

Britové vyvinuli zbraň s názvem PIAT (Projector, Infantry, Anti-Tank), což byla výmetná trubka na principu minometu, ale nekonvenčně řešeného. Ústí této zbraně bylo zformováno do tvaru korýtka, do něhož se umístil granát, který na konci obsahoval dutou trubici se stabilizátorem a uvnitř hnací patronu. Po zmáčknutí spouště vnikl do této trubice ocelový trn, který odpálil patronu a následná exploze vymrštila granát k cíli. Dostřel byl krátký, pouze 70 až 90 m, ale granát s kumulativní náloží dokázal ve své době prorazit pancíř jakéhokoliv tanku.

protitanková zbraň Panzerfaust

Německá protitanková zbraň Panzerfaust, slavná pancéřová pěst

Němci se nejdříve spoléhali na puškové granáty, které se ale ukázaly jako málo účinné, a tak se objevily dokonalejší zbraně. Prvním z těchto prostředků byla magnetická mina, těžká a výkonná zbraň se třemi silnými magnety, které měly minu na tanku udržet ve správné vzdálenosti a poloze. Minu bylo možné na tank s rozmyslem umístit nebo hodit tak, aby se pomocí magnetů přichytila. Účinnost této zbraně byla tak vysoká, že na zničení tanku stačila jediná mina.

Později se objevila zbraň, která umožňovala ničit tanky na dálku. Roku 1942 Dr. Langweiler vyvinul po předchozích pokusech prostředek zvaný Panzerfaust čili pancéřová pěst, který sestával z výmetné roury, obsahující nálož střelného prachu, na jejímž konci byla hlavice s kumulativní náloží. Střelec zasunul rouru do podpaždí, takže proud plynů byl usměrněn neškodně za něj, pomocí jednoduchých mířidel zamířil a s vysokou pravděpodobností zásahu vystřelil hlavici. Když granát opustil rouru, sada tenkých ocelových křidélek kolem ocasního trnu se rozvinula a let hlavice stabilizovala. Účinný dostřel se pohyboval mezi 30 u první a neuvěřitelnými 150 metry u poslední verze a pomocí Panzerfaustu bylo možné zničit jakýkoliv tank. Panzerfaust byl také první zbraní na jedno použití: když byla hlavice vystřelena, roura se zahodila. Možnost znovunabíjení se začala zkoumat až na konci války.

Americká armáda byla na protitankový boj připravena velice špatně. Výzkum protitankové pušky byl zrušen a za oficiální protitankovou zbraň byl považován půlpalcový kulomet M2, který byl sice vynikající v meziválečných letech, ale proti moderním tankům už nestačil. V roce 1942 se však objevila raketová střela s kumulativní náloží, odpalovaná z trubice opřené o rameno, výsledek dvouleté práce jistého plukovníka Skinnera. Tato zbraň se stala známou jako Bazooka.

pancéřovka Bazooka

Slavná americká pancéřovka Bazooka, jejíž název zlidověl

Němci později Bazooku okopírovali a vyrobili 8.8 cm Raketenpanzerbüchse přezdívanou Panzerschreck (postrach tanku), která byla do armády zavedena v roce 1943. Od té doby se ruční raketové zbraně s kumulativní náloží vyvíjely a dnes představují hlavní protitankovou zbraň jednotlivce.

Příchod kumulativních granátů měl rychlý účinek na konstrukci tanků. Do té doby byla pro tank jedinou hrozbou střela využívající své kinetické energie, proti které se dala vyvinout přiměřená obrana v podobě zesílení pancíře. Jediné omezení představovala hmotnost tanku, která se ale v případě ochrany proti klasickým střelám držela na přípustné mezi. Ochrana proti Panzerfaustu, který dokázal proniknout pancířem silným 200 mm, by si však žádala takové zesílení pancíře, jež by způsobilo nebezpečný nárůst hmotnosti a tím i ztrátu mobility.

těžký tank PzKpfw VI Tiger

Zničený německý těžký tank PzKpfw VI Tiger

Řešení se objevilo jinde. Brzy se totiž ukázalo, že ani nová zbraň není bez vady. Ta spočívala v nutnosti dodržet pevně stanovenou představnou vzdálenost od pancíře, která umožňuje vznik kumulativního proudu a jeho akceleraci. Tato vzdálenost je rovna asi dvou a půl násobku poloměru kumulativní vložky. Je-li překročena, proud má tendenci ztrácet rychlost i teplotu, čímž dochází ke snížení jeho průrazného účinku. Německé tanky byly proto chráněny tzv. představným pancířem umístěným v určité vzdálenosti od hlavního pancíře. Jednalo se buď o tenké ocelové pláty nebo o jednoduchou drátěnou síť, chránící nejvíce ohrožená místa tanku jako čelo a boky korby, věž a pojezdové ústrojí. Účelem těchto prostředků bylo přerušit let granátu a způsobit výbuch nálože ve vzdálenosti větší, než byla její konstrukční představná vzdálenost. Proud tak nebyl vypálen na hlavní pancíř, ale do prostoru mezi představným a hlavním pancířem, takže došlo ke snížení jeho účinnosti natolik, že nepronikl pancířem. Tato slabina kumulativních náloží vedla k tomu, že starší střely na principu kinetické energie nezmizely z výzbroje protitankových ani tankových děl a doplňovaly novou zbraň.

Protože Rusové brzy okopírovali německé magnetické kumulativní granáty a bylo třeba jim čelit, vyvinuli Němci antimagnetický nátěr na povrch tanku. Tato hutná pasta, zvaná podle jména výrobce Zimmerit, účinně zabraňovala magnetickému granátu přichytit se k pancíři. Tank navíc získal hrubší a matnější povrch, což ho lépe krylo před pozorováním, zejména leteckým.

Samohybná děla a stíhače tanků

samohybné dělo StuG III

Zničené německé samohybné dělo StuG III

Německý tank PzKpfw IV byl vylepšován po celou dobu výroby. K hlavním změnám ve výzbroji došlo až na sklonku roku 1941 v souvislosti s vyhodnocením poznatků z tažení v Rusku. Verze Ausf. F2 byla vyzbrojena dlouhohlavňovým kanonem KwK 40 L/43 ráže 75 mm, který střílel protipancéřové granáty s úsťovou rychlostí 740 m/s, což mu umožňovalo probíjet pancíř o tloušťce 89 mm skloněný na úhel 30° na vzdálenost 500 m. Účinnost z tohoto kanonu vypáleného protipancéřového granátu byla natolik blízká účinnosti 75mm kumulativní střely, že vyšší přesnost a větší možnost zásahu, způsobené vyšší rychlostí, dovolily tomuto tanku srovnávat se s T-34, nemluvě o tehdejších britských nebo amerických tancích. V roce 1942 pak byl zavedena verze Ausf. G s ještě o něco výkonnějším kanonem KwK 40 L/48 ráže 75 mm, který střílel granáty úsťovou rychlostí 750 m/s, což mu při standardním sklonu a vzdálenosti umožňovalo probít pancíř silný 92 mm.

Situace si však žádala vytvoření zcela nových typů tanků, což vedlo ke vzniku PzKpfw V Panther a PzKpfw VI Tiger. Panther byl vyzbrojen kanonem KwK 42 L/70 ráže 75 mm, který byl podstatně výkonnější než protivníkovy kanony stejné ráže. Měl úsťovou rychlost přes 1 000 m/s a střílel 6,75kg granáty, se kterými dokázal probít při standardní vzdálenosti a úhlu dopadu přes 140 mm silný pancíř. Na vzdálenost 2 km byl schopen vyřadit jakýkoliv běžný britský nebo americký tank. Naproti tomu tank Tiger měl ve výzbroji 88mm kanon KwK 36 L/56 s úsťovou rychlostí 810 m/s, který mu umožňoval prorazit střelou APCBC 112mm pancíř skloněný na úhel 30° na vzdálenost 500 m. Ještě vyššího výkonu dosahoval později tank Tiger II s 88mm kanonem KwK 43 L/71, který s úsťovou rychlostí 1 020 m/s dokázal probít 180mm pancíř.

samohybné dělo Sturmpanzer I Bison

První samohybné dělo, Sturmpanzer I Bison, 150mm polní houfnice na podvozku tanku PzKpfw I

Německý průmysl však nedokázal vyrobit takové množství tanků, jaké armáda požadovala. Proto se hledaly metody, jak snížit výrobní čas a náklady, čehož se dalo dosáhnout jednak pomocí zdokonalených projektů a jednak pomocí nových konstrukcí. Typickým projevem druhého přístupu byla v letech 1941-1942 náhlá vlna zájmu o samohybná děla.

Německá armáda samohybná děla použila již před válkou. V roce 1939 došlo k montáži polní houfnice ráže 150 mm na podvozek zastaralého tanku PzKpfw I. Toto spojení mělo oproti tradičnímu dělostřelectvu hned několik výhod, např. vyšší rychlost při přesunech a zejména mobilitu v boji. Protože dělo mělo pancéřový štít na ochranu osádky, bylo možné se v boji pohybovat vpřed a ostřelovat opěrné body nepřítele přímou palbou. Ta byla navíc mnohem účinnější než palba z jakéhokoliv tehdejšího německého tanku, protože 150mm polní houfnice vystřelovala granáty o hmotnosti 38,1 kg.

Praktické zkušenosti získané v Polsku a ve Francii potvrdily užitečnost tohoto druhu zbraně, jejíž jedinou nevýhodou byla ochrana osádky pouze v podobě čelního štítu, chránícího jen před malými střepinami a palbou z ručních zbraní. Tato konfigurace byla zvolena kvůli maximálnímu rozsahu náměru a odměru, aby se děla dala používat i pro nepřímou palbu. Protože se ale samohybná děla pro nepřímou palbu téměř nepoužívala a namísto toho postupovala s pěchotou, kde plně postačovala přímá palba, bylo možné provést změny v konstrukci. Trup tanku byl tedy nepatrně zvýšen a dělo bylo namontováno na přední část nástavby, takže bylo možné zakrýt celý bojový prostor kolem závěru děla pancířem. Plným pancéřováním byl sice omezen rozsah náměru a odměru, ale stroj stále splňoval požadavky kladené na samohybné dělo.

stíhač tanků Panzerjäger Panther

Zničený německý stíhač tanků Panzerjäger Panther (Jagdpanther)

Další výhodou této konstrukce byla skutečnost, že se vlastně jedná o tank s výkonným dělem, pořízený bez věže a jejích komplikovaných mechanismů. Absence věže zároveň snižovala výšku stroje, který tak bylo obtížné zpozorovat a zasáhnout. Navíc samohybné dělo mohlo nést vždy zbraň výkonnější a tudíž těžší, než to dokázal původní tank, z jehož podvozku bylo samohybné dělo odvozeno. Pokud byl kanon navíc natolik výkonný, že mu to umožnilo měřit síly s tankem, vznikl stíhač tanků, jehož jediným úkolem bylo zneškodňovat nepřátelské tanky, a umožnit tak vlastním tankům návrat k jejich původnímu úkolu, totiž k podpoře pěchoty a průlomu nepřátelské obrany. Nyní se tedy v německé armádě nacházely tři druhy obrněných bojových vozidel: tank, samohybné dělo a stíhač tanků. Tato vozidla se měla navzájem podporovat, ale jejich schopnosti se do jisté míry překrývaly, a v nebezpečí mohlo kterékoliv z nich při použití vhodné munice zastávat úkoly ostatních.

stíhač tanků Panzerjäger I

První stíhač tanků, Panzerjäger I, vlastně PzKpfw I s kořistním československým protitankovým kanonem ráže 47 mm v pevné nástavbě

Rychlost a levnost výroby samohybných děl a stíhačů tanků způsobily, že od konce roku 1941 začala výroba těchto vozidel vzrůstat na úkor produkce tanků. Pro ilustraci uveďme příklad Krupp-Grusonových závodů, které na sklonku roku 1943 zastavily výrobu tanku PzKpfw IV a věnovaly se zcela modelu StuG IV (Sturmgeschutz IV), což byl tankový kanon KwK 40 L/48 ráže 75 mm na podvozku PzKpfw IV. Do konce války měla už německá armáda více útočných děl a stíhačů tanků než tanků a výrobní plány pro rok 1945 počítaly se 70 % těchto strojů a pouze s 30 % tanků. Nejrozšířenějším německým obrněným vozidlem 2. světové války také nebyl tank, ale samohybné dělo StuG III se 75mm kanonem na podvozku PzKpfw III. Tento nízký a rychlý stroj byl jednou z nejlepších německých konstrukcí. Bylo jich vyrobeno více než 7500 kusů.

stíhač tanků Jagdpanzer 38(t) Hetzer

Německý stíhač tanků Jagdpanzer 38(t) Hetzer

Prvním německým stíhačem tanků byl Panzer Jäger I na podvozku tanku PzKpfw I, vyzbrojený původně československým protitankovým kanonem ráže 47 mm. Následující vývoj německých stíhačů tanků se rozdělil do dvou větví. Typickým představitelem první linie byl stíhač tanků Ferdinand, později zvaný Elefant. Představoval jej kanon KwK 43 L/71 ráže 88 mm na podvozku, který společnost Porsche vyrobila pro tank Tiger, ale nakonec nebyl pro tento stroj použit. Kanon KwK 43 měl obdivuhodnou účinnost a později byl přejat pro tank Tiger II. Na vzdálenost 500 m dokázal prorazit pancíř silný 180 mm, na 1000 m 165 mm silný pancíř a na 2000 m ještě pancíř o tloušťce 132 mm. Ferdinanda však značně deklasovala jeho ohromná hmotnost (68 t) a výška (3 m), které způsobovaly neohrabanost a snadnou zranitelnost vozidla. Navíc původně tento stroj nebyl vybaven pomocnou kulometnou výzbrojí, takže pro nepřátelskou pěchotu nebyl problém přiblížit se k němu a vyřadit ho z boje pomocí trhavých náloží.

Ukázkou zcela odlišného přístupu k této otázce byl Jagdpanzer 38(t) Hetzer, lehký stíhač tanků, vytvořený na žádost samotného Guderiana. Jednalo se o 75mm kanon KwK 40 L/48 na podvozku původně československého lehkého tanku PzKpfw 38(t) (LT-38). Se svými pouhými 16 tunami spoléhal spíše na snadnou manévrovatelnost a obratnost než na masivní pancéřovou ochranu přesně v duchu hesla "rychlost je nejlepší pancíř".

Spojenecký vývoj

stíhač tanků M10

Americký stíhač tanků M10

V té době Britové hledali náhradu za APCR, která se vyznačovala několika vadami. Velká ráže a malá hmotnost, vlastnosti které jí pomohly získat vysokou rychlost, totiž také způsobovaly její rychlou ztrátu, jakmile střela opustila hlaveň. Ačkoli byla APCR vysoce účinná na malé a střední vzdálenosti, na dlouhé byla dokonce ještě horší než ocelové střely ze začátku války. Ideální se tak zdála taková střela, která by měla v hlavni velkou ráži a malou hmotnost pro nabrání vysoké rychlosti a během letu naopak malou ráži a velkou hmotnost pro udržení rychlosti. Britové tak vyvinuli tzv. podkaliberní střelu (APDS - Armour Piercing Discarding Sabot), skládající se ze dvou částí. Vevnitř bylo tvrdé jádro z karbidu wolframu s tenkým obalem, chráněné rozměrným pouzdrem z lehké slitiny. V tomto základním popise se tedy neliší od APCR. Vtip je v tom, že po opuštění hlavně pouzdro z lehké slitiny odpadlo a vpřed pokračovalo jen těžké malorážové jádro z tvrdého karbidu wolframu. APDS měla vynikající vlastnosti, a to jí zajistilo existenci v podstatě dodnes.

I APDS má několik nectností, které zdědila po svých předchůdkyních. Jako všechny plné protitankové střely i ona nemá žádné jiné použití než v protitankovém boji, protože proti nechráněným cílům je neúčinná. Na takové objekty jako třeba nákladní vozy má prakticky nulový efekt, který spočívá pouze v malém vstupním a výstupním otvoru. Díky odporu vzduchu po čase i APDS ztratí rychlost, takže při střelbě na velmi dlouhé vzdálenosti nemusí být účinná. Úder ale přesto stačí k tomu, aby se z vnitřní strany odštíply úlomky, jejichž vysoká rychlost dokáže působit škodu osádce a zařízení vozidla.

hlavní bojový tank Centurion Mk 3

Britský hlavní bojový tank Centurion Mk 3

APDS byla do praxe zavedena v březnu 1944, když ji dostaly už značně zastaralé a nevýkonné šestiliberní kanony. O něco později vznikla také verze pro vynikající britský sedmnáctiliberní (ráže 76,2 mm) protitankový kanon. Tato zbraň je považována za nejlepší spojenecký protitankový prostředek celé 2. světové války. Stejně jako německá osmaosmdesátka byla sedmnáctiliberka odvozena od protiletadlového kanonu a při střelbě standardními ocelovými protitankovými náboji se jí plně vyrovnala. Jestliže však střílela podkaliberní střelou, její výkonnost byla skoro dvakrát vyšší. Pokud by Britové měli tank schopný soupeřit s Panthery a Tigery, byl by vyzbrojen touto sedmnáctiliberkou (takový se skutečně objevil, byl to A41 Centurion Mk 1, první kusy však dorazily do Evropy týden po válce).

Na konci války Britové vymysleli ještě jeden typ protitankové munice. Byla vyvinuta ze střely Wallbuster, určené k boji proti betonovým bunkrům. Wallbuster měl tenkostěnné ocelové tělo naplněné trhavinou, které se po nárazu na zeď rozpláclo a došlo k výbuchu. Plastická trhavina zeď sice nedokázala prorazit, ale způsobila mocný otřes, který dokázal z vnitřní strany zdi vytrhnout kus betonu, jenž zasypal obsah bunkru. Britové tedy uzpůsobili Wallbuster k boji proti pancíři namísto betonu a nová střela dostala název HESH (High Explosive, Squash-head). HESH má podobné vlastnosti jako HEAT, protože i její účinek je chemický a není tím pádem omezen rychlostí. Je rovněž konstantní po celou dráhu letu.

Pokračování někdy jindy

Přehled dělostřelecké munice, používané v protitankovém boji
Zkratka Název Český překlad Popis
HE High Explosive trhavo-tříštivý Používá se proti pěchotě a objektům, má velký devastující účinek. V podstatě je to klasický dělostřelecký granát, který tvoří silně explozivní výbušnina v kovovém obalu. Primárně není určen k boji proti pancéřovaným cílům, ale pokud je výbušná náplň dostatečně mohutná (což vyžaduje značnou ráži, vyšší než u běžných protitankových zbraní), může střela způsobit značnou škodu i obrněnému vozidlu.
AP Armour Piercing průbojná (protitanková, protipancéřová) střela Tato střela funguje na principu kinetické energie. Byla vyvinuta před 2. světovou válkou. Pancíř je probíjen jádrem střely z tvrdého kovu (dříve oceli, později např. karbidu wolframu). Průbojnost závisí na hybnosti střely při dopadu na pancíř, z čehož vyplývá požadavek na vysokou úsťovou rychlost střely při opuštění hlavně kanonu. Při průchodu pancířem se kinetická energie střely mění na teplo, které přivádí k výbuchu uvnitř tanku uložené palivo a munici. Navíc se při průniku pancířem uvolňuje velké množství úlomků, jimž střela předává část své energie a které účinek střely dále zesilují. Tato střela nevyužívá explozivního účinku, přesto většinou nesla malé množství výbušniny (pak má zkratka zpravidla příponu HE). V takovém případě byl granát navržen tak, aby exploze nastala až po průniku pancířem a maximalizovala tak škody uvnitř vozidla. Zdokonalováním základního typu vznikaly střely APBC, APC, APCBC, APCNR, APCR, APDS, APFSDS, HVAPDS. Často se zkratka AP používá obecně pro označení protipancéřové střely s kinetickým účinkem.
APBC Armour Piercing with Ballistic Cap průbojná střela s balistickou kuklou Balistická kukla z lehkého materiálu slouží k vylepšení letových charakteristik střely. Současně je také možno použít jádro s upraveným hrotem, čímž střela dosahuje vyšší průbojnosti oproti normální střele typu AP. V průběhu 2. světové války byl tento typ munice standardní střelou tankových vojsk Sovětského svazu, protože střely typu APC a APCBC byly v SSSR zavedeny až v 50. letech.
APC Armour Piercing Capped průbojná střela s představnou čepicí Na začátku 2. světové války byla střela AP zdokonalena přidáním čepice z měkkého kovu na standardní ocelové jádro. Měkká kukla se po nárazu na pancíř zdeformovala a rozvedla sílu nárazu od hrotu jádra k jeho okrajům. Tím se zabránilo roztříštění jádra o pancíře tehdy nejnovějších tanků. Ocelové jádro pak účinkovalo stejně jako u střely AP.
APCBC Armour Piercing Capped with Ballistic Cap průbojná střela s představnou čepicí a balistickou kuklou Jedná se o zdokonalení střely APC přidáním balistické čepice k vylepšení balistických vlastností. Tento typ byl standardní průbojnou střelou německých, britských a amerických vojsk během 2. světové války
APCNR Armour Piercing Composite Non-Rigid průbojná střela s netuhým obalem Plná protipancéřová střela s tvrdým jádrem z karbidu wolframu a měkkým obalem, určená pro kanon se zužujícím se vývrtem. Byla vyvinuta během 2. světové války víceméně nezávisle Brity a Němci. V anglických pramenech lze v této souvislosti narazit na označení kanonu taper bore gun (průměr hlavně se snižuje pouze v části kanonu) a squeeze bore gun (průměr hlavně se snižuje od uzávěru až k ústí).
APCR, HVAP Armour Piercing Composite Rigid (britský název); Hyper Velocity Armour Piercing (americký název) průbojná střela s tuhým obalem; vysokorychlostní průbojná střela Střela APCR vznikla úpravou APCNR pro kanony s konstantním vývrtem. Podkaliberní jádro je neseno v obalu z lehkých materiálů, který je narozdíl od střely APCNR tuhý. Nejprve tuto střelu používali Britové a Němci, později také Američané a Sověti.
APDS, SVDS Armour Piercing Discarding Sabot (britský název); Super Velocity Discarding Sabot (americký název) průbojná střela s odpojitelným obalem; vysokorychlostní střela s odpojitelným obalem; případně podkaliberní střela Plná protipancéřová střela, kterou během 2. světové války vyvinuli Britové z APCR a v březnu 1944 ji poprvé nasadili do boje, kde zaznamenala pronikavý úspěch. Na ni navazují další vylepšené střely, jež se v protitankovém boji používají dodnes. Narozdíl od střel APCNR a APCR se obal po opuštění hlavně odpojí, čímž si samostatně letící jádro uchová vysokou rychlost, zatímco u střely APCR docházelo při střelbě na větší vzdálenosti ke znatelnému zbrždění v důsledku vyššího odporu.
HEAT High Explosive, Anti-tank trhavá protitanková střela, kumulativní střela Protitanková střela, jejíž účinek nespočívá v kinetické energii a tvrdosti materiálu jako u střel typu AP, ale je chemický. Byla vyvinuta během 2. světové války nezávisle několika zeměmi. Střela HEAT obsahuje speciálně tvarovanou (vydutou) nálož potaženou tenkou vrstvou kovu. Zrcadlově obráceně, než je nálož tvarována, je po dopadu na cíl vzniklý proud žhavých plynů a roztaveného kovu vržen velkou rychlostí proti pancíři. Tento proud snadno prorazí i velice silný pancíř. HEAT má oproti střelám na základě kinetické energie tu výhodu, že úsťová rychlost nemá vliv na účinnost, která je konstantní po celou dobu letu.
HESH, HE-P High Explosive, Squash-head (britský název); High Explosive, Plastic (americký název); Quetschkopf (německý název) trhavá střela s plastickou hlavou, trhavá střela s výtržným účinkem Protitanková střela, jejíž účinek je jako u HEAT chemický, ale na jiném principu. I účinek HESH je konstantní po celou dobu letu. Pod původním názvem Wallbuster byla vyvinuta Brity na konci 2. světové války. Spolu s APDS tvoří munici proslaveného britského kanonu ROF L7 ráže 105 mm, který se v 50. letech stal standardním tankovým kanonem v Británii, USA, Německu, Švédsku atd.
FRAG-HE šípově stabilizovaná trhavo-tříštivá střela Šípově stabilizovaná trhavo-tříštivá střela pro tankový kanon, používaná v boji proti pěchotě a budovám. V 60. letech ji vyvinuli v SSSR. Tuto munici západní tanky nepoužívají, což je omezuje v boji proti nepancéřovaným cílům a pěchotě.
HEAT-FS High Explosive, Anti-tank, Fin Stabilized kumulativní střela se šípovou stabilizací Když Sověti v 60. letech kvůli vyšším úsťovým rychlostem přešli na děla s hlavněmi s hladkým vývrtem, bylo nutné střely stabilizovat jinak než rotací, a proto byly vybaveny křidélky. Zjistilo se, že účinek HEAT-FS je vyšší než HEAT, protože rotace střely snižovala účinek kumulativní nálože.
APFSDS Armour Piercing Fin Stabilized Discarding Sabot průbojná střela s odpojitelným obalem a šípovou stabilizací Šípově stabilizovaný nástupce APDS pro kanony s hladkým vývrtem (nedrážkovaná hlaveň měla klást střele menší odpor, a ta tak měla dosahovat vyšší úsťové rychlosti, což je pro střely typu AP rozhodující faktor). Byl vyvinut Sověty v 60. letech a později ho převzala i většina dalších zemí (včetně západních). Od starších střel APDS se může lišit i materiálem podkaliberního jádra - tím dnes obvykle bývá místo karbidu wolframu ještě tvrdší ochuzený uran. APFSDS spolu s FRAG-HE a HEAT-FS tvoří současnou munici tankových vojsk bývalého východního bloku.
HVAPDS High Velocity Armour Piercing Discarding Sabot vysokorychlostní průbojná střela s odpojitelným obalem Verze podkaliberní střely vyvinutá Sověty v 60. letech pro starší, drážkované kanony.
HEAT-MP High Explosive, Anti-tank, Multi-purpose víceúčelová kumulativní střela HEAT-MP se od běžné kumulativní střely liší svým druhotným tříštivým účinkem, který umožňuje její použití jako protipěchotního granátu. Jedná se o moderní západní munici, vyvinutou pro německý 120mm kanon Rh-120 firmy Rheinmetall. Spolu s APFSDS tvoří současnou západní tankovou munici.
MPAT Multi-purpose, Anti-tank víceúčelová protitanková střela MPAT je jednou z nejnovějších západních střel. Její výhoda spočívá v tom, že zvyšuje možnost obrany tanku proti vrtulníkům. MPAT má dva režimy, z nichž se jeden nastaví před nabitím do kanonu. V pozemním režimu působí MPAT jako klasická HEAT a je účinná proti bunkrům a lehce pancéřovaným cílům. V leteckém režimu je aktivován zapalovač pro odpálení v blízkosti cíle a když střela prolétá kolem vrtulníku, dojde k explozi, která ho dokáže poškodit.
API Armour Piercing, Incendiary průbojná zápalná střela API je střela pro malorážové kanony, která slouží v boji proti lehce pancéřovaným cílům nebo při útoku na málo chráněná místa tanků (vrchní strana korby). Přídavkem zirkonu je u ní dosaženo i zápalného účinku.
HEI High Explosive, Incendiary trhavo-tříštivá zápalná střela Střela trhavo-tříštivá, zápalná, pro malorážové kanony, vybavená hlavovým zapalovačem pro odpálení nálože v dutině střely.
APHEI Armour Piercing, High Explosive, Incendiary průbojná střela trhavo-tříštivá zápalná Střela pro malorážové kanony s účinkem průbojným, trhavo-tříštivým a zápalným, určená proti lehce pancéřovaným cílům (k explozi dochází po probití pancíře). Střela je vybavena dnovým zapalovačem pro odpálení nálože v dutině střely.

Poznámka: nejsou zde zmíněny cvičné střely. Většina zde uvedených nábojů je navíc vybavena stopovkou (Tracer) pro možnost vizuální kontroly letu střely, což se ale většinou u názvů střel zanedbává. Správný a úplný název mnoha střel však zní např. APDS-T, HEAT-T, HEAT-MP-T, HEAT-FS-T, APFSDS-T.

Seznam použité literatury

  1. Ford, R.: Nejslavnější tanky od roku 1916 do současnosti. Praha, Svojtka & Co. 1998.
  2. Hogg, I. V.: Historie tanku. Brno, Bonus A 1996.
  3. Chant, Ch.: Encyklopedie tanků. Plzeň, Mustang 1997.
  4. Philip, C.: Nejslavnější pěchotní zbraně. Praha, Svojtka a Vašut 1997.
  5. Tanks & Weapons of World War II. London, Phoebus 1973.

Internetové stránky:

  1. Fronta.cz - World War II Website. (http://www.fronta.cz)
Airborn || Nahoru