Dějiny bleskové války

AIRBORN

Obsah

Úvod

Blesková válka, neboli Blitzkrieg, představuje jeden z výrazných fenoménů 20. století, byť by to bylo jen z toho prostého důvodu, že měla zásadní vliv na dění 2. světové války, doposud nejkrvavějšího konfliktu v lidských dějinách. Cílem naší práce je pokusit se o co nejlepší zmapování vývoje bleskové války od jejích prapočátků za 1. světové války přes myšlenkový vznik ve 20. a 30. letech a praktické uskutečnění za 2. světové války až po současnost s jejími konflikty.

Na tomto místě chceme zdůraznit, že tato práce nemá za cíl zmapovat dějiny válek 20. století nebo dějiny 2. světové války, ale čistě jen historii bleskové války. Pro účel této práce jsme se pak rozhodli zaměřit především na teorii bleskové války, neboť se domníváme, že praktická stránka problému - zejména průběh 2. světové války - je notoricky známa z nejrůznějších knih, televizních pořadů, filmových děl a také z celosvětové počítačové sítě Internet. Jednotlivé dějinné procesy, války či bitvy, které jsou v naší práci zmíněny, jsou popsány pouze okrajově, neboť vycházíme z předpokladu, že čtenáři budou danou problematiku do jisté míry znát. Těchto detailů jsme se dotkli jen v případech, kdy byl jejich vliv na vývoj bleskové války podstatný. Současně jsme zredukovali pasáže o politických a ekonomických projevech dějinných procesů 20. století, stejně jako popis bojové techniky, přičemž jsme zmínky o nich omezili na nezbytnou míru, nutnou pro pochopení tematiky.

portrét Gustava II. Adolfa

Švédský král Gustav II. Adolf (vl. 1611-1632)

V práci letmo uvádíme ideové předchůdce bleskové války, např. principy švédského krále Gustava II. Adolfa či pruského krále Fridricha II. Velikého. Obsáhlý výklad se však týká zejména myšlenek britských autorů této metody z časů 1. světové války a meziválečného období, např. Martela, Fullera a Liddell Harta, kteří jako první přišli na myšlenku skloubit dohromady tankové jednotky s motorizovanou pěchotou a leteckou podporou. Připomínáme také italského teoretika letectví Douheta, který se sice nezabýval bleskovou válkou, ale v rámci objektivity jsme uznali za vhodné jeho názory uvést. Dále jsme se dotkli vývoje v Sovětském svazu ve 20. a 30. letech, kde se rovněž schylovalo k aplikaci bleskové války, ale z politických důvodů z toho nakonec sešlo. A samozřejmě se věnujeme situaci v Německu, kde blesková válka - Blitzkrieg - získala své jméno.

Hlavní část naší práce jsme rozdělili do čtyř chronologicky řazených částí: 1. světová válka, meziválečné období, 2. světová válka a poválečný vývoj. První oddíl popisuje, jak v průběhu 1. světové války došlo z rozčarování nad peklem zákopové války k mohutnému rozvoji bojové techniky, zejména letecké a obrněné. Od toho se odvíjely první pokusy o systematické použití nových zbraní v boji, což nakonec vedlo téměř ke vzniku bleskové války, jemuž tehdy zabránilo náhlé a nečekané podepsání míru. Další část naší práce navazuje meziválečným obdobím, kdy kromě pokroku bojové techniky postoupila vpřed i teorie bleskové války, a to zejména v Německu. Ve španělské občanské válce si Němci ověřili své dosavadní úvahy, že blesková válka je pro ně to pravé řešení.

Nejrozsáhlejší díl práce se věnuje 2. světové válce. Na jejím počátku byla německá vojenská mašinérie natolik připravená, že se jí po určitou dobu dařilo doslova srážet vojska svých protivníků na kolena, jako tomu bylo v Polsku a v zemích západní Evropy. Spojenci se těžce učili stejnému způsobu boje, ale nikdy si ho neosvojili tak dobře jako Němci. To se projevilo třeba v severní Africe, kde Němci prováděli z hlediska bleskové války naprosto typický výkon, ale nakonec zvítězili Spojenci, i když spíše díky materiální převaze než válečnickému umění. Podobně tomu bylo v Sovětském svazu, kde Wehrmacht zaútočil s obrovským nasazením, ale početní převaha Sovětů ho prostě odrazila. Teprve po svém výsadku v Normandii dokázali Spojenci zásady bleskové války poměrně dobře využít.

Poslední část naší práce se stručně zmiňuje o použití pravidel bleskové války v 2. polovině 20. století, kdy se zdálo, že konvenčnímu způsobu boje je odzvoněno a vlády se ujmou jaderné zbraně, ale naštěstí se tak nestalo. Přestože však byla blesková válka považována za do té doby nejdokonalejší způsob vedení bojů, ne všechny následující konflikty se vedly v jejím duchu. Aplikací metod Blitzkriegu se proslavily zejména izraelsko-arabské války, které se odehrávaly v pouštním prostředí, pro ni mimořádně vhodném.

Součástí naší práce je příloha, která je stručným přehledem nejdůležitějších osobností Blitzkriegu z období 2. světové války. Abecedně řazená hesla obsahují portrét, životopisná data a nejvýznamnější údaje o jejich činnosti během této války. Tato hesla jsou převzata z počítačové sítě Internet a využití v naší práci je pravděpodobně jejich prvním uvedením v češtině.

Klíčovým zdrojem naší práce se stala Historie tanku od britského autora Iana V. Hogga. Rozsáhlé pasáže věnované teorii bleskové války, vycházejí zhusta z této publikace. Bohužel lze této knize vytknout i některé nedostatky - je psána memoárovým stylem, což se nám nezdá vhodné, třebaže se jedná o popularizační práci a nikoli o solidní vědecké dílo. Díky tomu knize chybí kvalifikovanější struktura, jednotlivé úseky se zcela rozdílnou tematikou jsou promíchány bez jakéhokoliv systému. Lingvistu pak zarazí značně nekvalitní překlad do češtiny a ani z typografického hlediska nepředstavuje Historie tanku žádný skvost.

Situace před 1. světovou válkou a v jejím průběhu

Na počátku 20. století kulminovalo napětí mezi evropskými mocnostmi. Příčinou byla hospodářská rivalita průmyslových velmocí, boj o suroviny a trhy, snaha o získání kolonií a vzrůstající nacionalismus. Nejvíce snahy v tomto ohledu vyvíjelo Německo, teprve nedávno konsolidované v jednu z vůdčích mocností kontinentu. Do zápasu o rozdělení světa vstoupilo až poté, co tradiční velmoci Velká Británie a Francie měly své díly už zajištěné. Německo, při vědomí své síly vojenské a hospodářské, si žádalo rychlou změnu.

Napětí se od konce 19. století projevovalo řadou krizí a konfliktů lokálního charakteru, např. námořní rivalitou Velké Británie a Německa, marockou krizí či balkánskými válkami, mimo Evropu pak třeba rusko-japonskou válkou. Ale objevovalo se stále více hlasů, žádajících válečné řešení stavu. V přípravách na následující střet se mocnosti slučovaly do obranných mocenských seskupení, Trojspolku a Dohody.

V průběhu války byla strategická iniciativa nejprve na straně Trojspolku, později téměř zcela na straně Dohody. Tu navíc velmi posílil vstup USA do války na její straně, na čemž už nemohla změnit nic ani bolševická revoluce v Rusku a brestlitevský mír. Zatímco na východní frontě se boje vyvíjely vcelku podle dobových vojenských příruček, na západě fronta ustrnula v peklo zákopové války. Protože strategie bleskové války byla odpovědí na poziční boje, bude se tato kapitola věnovat především dění na západní frontě.

Teorie a praxe 1. světové války

kulomet Vickers

Britský střední kulomet Vickers

Podle představ členů generálních štábů jednotlivých velmocí měla 1. světová válka probíhat podle schématu prusko-francouzské války z roku 1870, s pěšími nebo jízdními jednotkami, které používaly pevnosti jako centrální body svých operací a které manévrovaly tradičními způsoby.

Ovšem následující konflikt měl být zcela jiný. Jestliže ho lze k nějakému jinému střetu v minulosti přirovnat, pak by to měla být spíše americká občanská válka, charakteristická masovým nasazením tehdy moderních (nejen) bojových prostředků: telegrafu, železnice, opakovaček, jednoduchých mechanických kulometů, obrněných lodí, torpéd, min, ba i velice primitivních ponorek. Ovšem Evropa vždy Amerikou do značné míry pohrdala, například když se roku 1863 náčelníka pruského generálního štábu, Helmutha Karla von Moltkeho staršího zeptali, co si myslí o občanské válce v USA, odpověděl jim s despektem, že se nezajímá o rvačky ozbrojených tlup.

V myšlení evropských stratégů stále ještě přetrvávala představa "galantních slavností" 18. století, kdy sevřené linie vojáků manévrovaly skoro jako taneční páry na parketu. Proto se také velice lišilo vedení boje za americké občanské války a v nejdůležitějších evropských válkách 2. poloviny 19. století - krymské válce nebo válce prusko-rakouské a prusko-francouzské. Třebaže Evropané bojovali víceméně moderními zbraněmi, válečnické umění se od dob napoleonských válek nezměnilo. Naopak americká občanská válka už byla konfliktem, v němž se staré myšlenky střetly se zásadami moderního vedení války a byly jimi poraženy. Příčinou tohoto rozdílu je nepochybně nepřítomnost dlouhodobější tradice v USA, a to nejen vojenské.

Co se tedy na začátku 1. světové války stalo? Místo aby se armády pohybovaly ve formacích a spořádaně nastupovaly do bitev, docházelo k drobným šarvátkám malých oddílů. A namísto ústupu se tyto jednotky zakopaly do země a vzdorovaly nepříteli. Logické pak bylo provést obchvat se zálohami. Když se ale touto poučkou řídili oba protivníci najednou, museli se střetnout a situace se opakovala. Série neustálých obchvatů se zastavila až na severu u moře a na jihu u švýcarských hranic.

Ovšem jako ještě důležitější faktor se ukázalo použití moderních válečných zbraní: rychlopalného dělostřelectva, ostnatého drátu a hlavně kulometu. Intenzivní dělostřelecká palba dokázala proměnit terén v bahnitou oranici, kterou se s obtížemi prodírali pěšáci, a pro jízdu představovala neřešitelný problém. Neproniknutelná spleť ostnatých drátů, poutaná k zemi ocelovými kůly, odolávala jakýmkoli snahám o překonání. Kapitolu samu pro sebe tvoří ďáblův vynález - kulomet, jehož bojový potenciál byl skutečně mohutný. Jeden kus se vyrovnal stočlennému oddílu vojáků a jedna kulometná četa dokázala zabránit pohybu nepřítele na rozsáhlé ploše, a to dokonce i v případě, že obsluha neviděla na cílovou oblast.

stíhačka SPAD S.XIII

Francouzský stíhací letoun SPAD S.XIII

Za této situace jakákoliv snaha o ofenzívu vycházela do ztracena a vedla jen k nesmyslnému utrácení životů. A to jenom proto, že si generální štáby nechtěly připustit, že se od napoleonských válek leccos změnilo. Nový impuls musel přijít od níže postavených, mladších a tudíž pružněji uvažujících důstojníků, kteří neměli tak daleko k technickým novinkám jako jejich nadřízení.

Inovací, jejichž účelem bylo pomoci zvrátit situaci, se objevila celá řada. Část z nich se nehodila k ničemu (např. neúčinný štít proti kulkám), jiné se uchytily a jsou více či méně využívány dodnes. Sem patří například obnovené používání pěchotních granátů, které se naposledy užívaly v 18. století, zavedení minometů, jež se staly ideálním "příručním" dělostřelectvem, použití plamenometu a bojových plynů.

Mnoho aktivit směřovalo ke zvýšení palebné síly běžného pěšáka. Tradiční opakovačky, jimiž byla vyzbrojena většina vojáků, se ukázaly jako příliš dlouhé, nepraktické a pomalé v boji muže proti muži v zákopech. V průběhu 1. světové války se objevila řada snah o řešení tohoto problému, které znamenaly vznik bojové brokovnice a zejména samopalu. Dále vznikla potřeba lehčí zbraně stejného principu jako těžký kulomet, avšak schopné postupu spolu s pěchotou, jinými slovy lehkého kulometu.

Velice významný rozvoj prodělalo za 1. světové války letectvo. V prvních letech se letadla používala především k průzkumu, protože nedosahovala výkonu nutného k boji, ale později se z nich stala aktivní frontová zbraň. Velmi záhy se od sebe oddělily dvě hlavní skupiny, bombardéry a stíhačky. Brzy také vznikla potřeba letadel, která by podporovala postup vlastních pěších vojsk ostřelováním zákopů a vrháním lehčích bomb. Vzniklo tak bitevní letectvo, jež mělo svým pojetím velice blízko k tankovému vojsku, neboť zastávalo úlohu jakýchsi létajících tanků.

Třetím z pilířů pozdější bleskové války byl po pěchotě a letectvu rozvoj obrněné bojové techniky - obrněných automobilů a především tanků. Ve vývoji obrněných vozidel učinili za 1. světové války významný krok zejména Britové, kteří jako první uskutečnili v praxi myšlenku pásového pancéřovaného vozidla, vyzbrojeného děly a určeného k ničení kulometných hnízd a přímé podpoře pěchoty. Poměrně úspěšní byli také Francouzi, kteří excelovali v kategorii lehkých tanků. Naopak Němci, jinak obvykle velmi vynalézaví a proslulí svými technickými experimenty, se tentokrát poněkud opozdili. Jejich tanky byly nedokonalé a podařilo se jich vyrobit jen několik desítek kusů.

Počátky bleskové války

Podle nejstarších představ měly tanky sloužit jako obrněná beranidla, překračující zákopy a ničící zátarasy z ostnatých drátů, následovaná pěchotními útvary, které měly útok dále rozvinout. Zastánci obrněné techniky také požadovali, aby tanky nebyly nasazeny do boje, dokud jich nebude dostatek pro hromadný útok. Oprávněně předpokládali, že nasazení tanku jako nové a překvapivé zbraně bude nejúčinnější napoprvé a že opakované použití nikdy nebude mít takový úspěch jako první pokus. Bohužel však Britové v té době zoufale potřebovali podpořit svou ofenzívu na Sommě, a tak padlo rozhodnutí nasadit tanky za každou cenu a spoléhat zejména na psychický účinek nové zbraně.

těžký tank Mk IV

Britský kosodélníkový tank Mk IV (Male), nejlepší těžký tank 1. světové války

A tak bylo posláno na frontu asi padesát britských tanků, aby se mohly zúčastnit třetí fáze ofenzívy na Sommě, jejíž zahájení bylo plánováno na 15. září. Tanky neměly působit společně, ale byly ihned rozděleny na jednotlivé úseky fronty. Protože největší skupina tanků čítala pouhých sedm strojů, jediným skutečným přínosem těchto pojízdných pevností bylo, že mohly postupovat vpřed bez ohledu na drátěné překážky, kulometná hnízda a bunkry a vést pěchotu do německých pozic. Tanky si v rámci svých omezených možností vedly skvěle, ale kvůli nevhodnému způsobu jejich nasazení byl výsledný efekt nevelký.

Jak jsme již uvedli, tank byl v té době považován za pomocníka pěchoty, vhodného pouze k prolomení zákopové linie. Začaly se však objevovat i nekonformní názory, naznačující budoucí směr vývoje tankové teorie, vedoucí až k Blitzkriegu. Jedním z prvních, kdo vybočili z řady, byl britský ženijní kapitán Martel. Ve svém pojednání A Tank Army (Tanková armáda) vyjádřil představu, že v budoucnosti se tank stane nejdůležitější zbraní a války se budou odehrávat mezi tankovými armádami protivníků. Současně navrhoval vytvoření tří typů tanků: "torpédoborce", "bitevního tanku" a "torpédového tanku". Je zřejmé, že se Martel nechal inspirovat soudobou námořní teorií. Flotily těchto tanků také měly na sebe útočit stejně, jako by flotily lodí útočily na moři. Třebaže tato teorie nebyla zcela nová, obdobného schématu použil ve svém díle i spisovatel H. G. Wells (The Land Ironclads), znamenaly Martelovy názory velký posun. Toto zaujetí pro pozemní flotily, křižníky a torpédoborce se zejména v britské armádě udrželo po celou meziválečnou dobu, než ho v severní Africe zlikvidoval Rommel.

Ještě v době 1. světové války se Martelových myšlenek chopil britský major J. F. C. Fuller. Fuller hodlal do války vrátit mobilnost, a to tím, že se pro tanky vybere nejvhodnější terén a tomu se pak co možná nejlépe přizpůsobí útok. Fuller požadoval něco, co mělo už velmi blízko k bleskové válce: krátký, prudký tankový nájezd, který měl demoralizovat nepřítele a prolomit linie, nikoli ale dobýt území, podporovaný oddíly pěchoty i jízdy a také letectvem, které by při nízkém letu bombardovalo nepřátelské pozice. Protože do té doby se tanky nasazovaly bez ohledu na okolnosti, podle čehož to také často dopadalo, znamenaly Fullerovy myšlenky poměrně radikální přístup. Změna v taktickém myšlení však byla nutná, protože tanky už skutečně začínaly mít problémy.

těžký tank CA St. Chamond

Francouzský těžký tank CA St. Chamond byl náchylný k zapadání do bahna

V myslích vysokých armádních velitelů stále ještě přetrvával dojem z katastrofální situace ve třetí bitvě u Ypres, kde byly tanky nasazeny zcela nevhodným způsobem a jejich útok zlikvidován. Zastánci tanků si uvědomovali, že aby zabránili ukončení existence tankových vojsk, musí tuto špatnou zkušenost vykoupit nějakým novým skvělým činem. Příležitost skutečně dostali, a to ještě téže zimy u Cambrai.

Tankový útok zde měl být podporován dělostřelectvem, ale novým způsobem. Dělostřelectvo nemělo narozdíl od dosud běžného postupu několik dní před útokem intenzívně ostřelovat nepřátelské pozice, ale mělo se omezit na rušivou palbu. Cílem tohoto opatření bylo, aby Němci nebyli předem varováni a aby střely neproměnily terén v bahnitou oranici, v níž tanky často zapadaly. Namísto ostřelování zátarasů z ostnatých drátů a zákopů, jak bylo obvyklé, přenechalo dělostřelectvo tyto překážky tankům. Úkolem dělostřelectva byla totiž ochrana tanků pomocí ostřelování všech zjištěných nepřátelských dělostřeleckých pozic. Na ochranu před nezjištěnými děly měly být vystřelovány dýmové granáty, které by nepřátelským dělostřelcům zakryly jejich cíle.

Útok začal 20. listopadu 1917. Díky nové koncepci bylo dosaženo taktického překvapení, takže bezmála pět set britských tanků rychle proniklo skrz nepřátelskou obranu a otevřelo v německé obraně značnou trhlinu. Bohužel ale nebyly připraveny dostatečně silné zálohy, které by mohly rozumně rozvinout dosažený úspěch. Němci se velice rychle vzpamatovali a jejich protiútok přinutil Brity, aby se stáhli na téměř celé linii zpět.

Bitva u Cambrai tedy skončila bezvýsledně, prokázala ale skutečné schopnosti tanků, což pochopili konečně i Němci. Začali s vývojem vlastního typu tanku a také efektivních protitankových prostředků. Objevily se takové pasivní prostředky jako protitankové příkopy či miny. Tehdy vznikly speciální protitankové zbraně, např. velkorážová puška Mauser, velkorážové kulomety a zejména protitanková děla s typickou dlouhou a úzkou hlavní.

V důsledku toho začaly mít tanky velké ztráty. Zvláště patrné se to stalo v srpnu 1918 u Amiens, kde byly tanky velmi úspěšné, dokud slunce nerozptýlilo mlhu. Začínalo být zřejmé, že pokud mlha nebo umělá mlha v podobě dýmu či plynu neoslepí nepřítele, pomalý a nápadný tank bude příliš zranitelným cílem. Vyvstala proto potřeba menšího a rychlejšího tanku, který by případnému nebezpečí unikl, namísto aby se mu pokoušel čelit. Takový tank nemohl zcela nahradit dosavadní těžké tanky v jejich specializované roli, byl však vhodný k rozvíjení průlomu; lehčí tank se měl stát moderním nástupcem jízdy. Právě možnosti lehčích tanků, které se v Británii nazývaly medium čili střední, se staly inspirací Fullerovi pro jeho stať s názvem Plan 1919 (Plán 1919).

střední tank Mk A Whippet

Britský střední tank Mk A Whippet

Základním principem Fullerova článku byla myšlenka, že cílem moderní války již není pouhé zničení nepřátelské armády, následované okupací jeho území, ale rychlý a paralyzující úder na "mozek" - velitelská stanoviště a dopravní centra - nepřátelské armády. Fuller navrhoval pro ofenzívu na jaře 1919 vyrobit dostatečně velké množství těžkých a středních tanků. Potom by na úseku fronty dlouhém zhruba sto padesát kilometrů byly rozmístěny silné svazy středních tanků, které by díky své rychlosti a momentu překvapení prorazily německé linie a uháněly ke spleti velitelských stanovišť, zásobovacích skladů a komunikačních center hluboko za frontou. Náhlý úder na ústřední články měl okamžitě paralyzovat celý systém německé obrany na daném úseku a vést ke zmatku a panice. Následně by těžké tanky, pěchota a dělostřelectvo zahájily rozhodující útok na frontě zhruba osmdesát kilometrů široké, která by díky absenci velení, komunikací, záloh a zásob nekladla velký odpor. Nakonec by obrovskou mezerou v německých liniích projel jakýsi stíhací svaz středních tanků, který by s podporou pěchoty na nákladních vozech a letectva útok dále rozvinul, případně pokračoval do srdce Německa.

Třebaže byl tento plán značně revoluční, byl přijat na ministerstvu války příznivě a snad se stal základem skutečného návrhu ofenzívy na rok 1919. Zůstává sice otázkou, kolik z toho by přestálo kritiku konzervativců z generálního štábu, je však nesporné, že Fuller už v roce 1918 předložil v podstatě koncepci bleskové války.

Meziválečná situace

Benito Mussolini a Adolf Hitler

Souznění fašistických diktátorů - Benito Mussolini a Adolf Hitler

Zatímco se civilní obyvatelstvo těšilo na mírovou budoucnost, chmurnější, ale střízlivější vojenské mozky tušily, že právě prožitá světová válka by nemusela být poslední. Zejména některé aspekty versailleského systému, který výrazně omezoval poražené Německo, hrozily stát se jablkem sváru. Jak víme, skutečně se tak stalo, což vedlo k další světové válce, ještě hrozivější než byla ta předchozí.

Roku 1922 se politické moci v Itálii zmocnil vůdce fašistické strany Benito Mussolini. Po italském vzoru se roku 1923 pokusili o puč i němečtí nacisté, ale jejich diletantská akce ztroskotala. Nacisté poté změnili taktiku a ustoupili od snah o násilné převzetí moci. Jejich nástupu výrazně napomohla světová hospodářská krize, zejména ale podpora z řad německých průmyslníků, bankéřů a velkostatkářů. Roku 1933 byl do funkce říšského kancléře jmenován Adolf Hitler. Ihned započala přeměna Německa v totalitní stát, většina základních práv byla zrušena, politická opozice pronásledována, vznikly první koncentrační tábory.

Fašistická hnutí se v meziválečné době objevovala v řadě dalších zemí, výraznějších úspěchů ale dosáhla již jen ve Španělsku. V průběhu španělské občanské války, nejvýraznějšího lokálního konfliktu mezi oběma světovými válkami, se zde chopil moci fašistický diktátor Francisco Franco.

Můžeme s jistotou prohlásit, že meziválečné období bylo z hlediska bleskové války klíčové. Byl to zejména čas hledání té správné koncepce, kde měli štěstí hlavně poražení Němci, jejichž armáda byla versailleským mírem značně omezena. Protože se Německo s nástupem Adolfa Hitlera k moci vydalo na cestu odplaty, muselo vybudovat zcela novou armádu, nejlépe také podle nových pravidel. I když náznaky se objevily už dříve, připomeňme zejména Fullerův Plan 1919, teprve činností německých vojenských nadšenců ve 30. letech vykrystalizovala blesková válka do své konečné podoby. Následující 2. světová válka jasně prokázala převahu teorie bleskové války nad všemi ostatními. Bez důležitého experimentování a ověřování v lokálních konfliktech v průběhu meziválečné éry by však pravděpodobně vypadala zcela jinak, možná by ani nevznikla.

V letech 1918-1939 také probíhal vývoj bojové techniky, ve 20. letech tlumený, ale v následujícím desetiletí již pracující na plné obrátky. Zatímco v oboru zbraní pěchoty toho příliš mnoho vymyšleno nebylo, letecká a obrněná technika provedla zásadní krok vpřed.

V meziválečné době vznikla letadla v té podobě, jak jsou známa dnes. Ve 20. a 30. letech nastal přechod od dvojplošníků ze dřeva a plátna k celokovovým samonosným jednoplošníkům se zatahovacími podvozky, krytými kabinami, výkonnějšími motory a stavitelnými vrtulemi. Velmi bouřlivý rozvoj prodělalo bombardovací letectvo, ovlivněné koncepcí letecké války italského generála Giulio Douheta.

Ve vývoji tanků drželi ve 20. letech primát Britové, ale ve 30. letech převzali vedení Sověti a Němci, což vyplývalo z určitého zakonzervování tankové teorie ve Velké Británii, jak to popisuje následující kapitola. V meziválečné době obecně probíhal rozvoj tanků na základě lehčích strojů z 1. světové války, těžké tanky byly takřka úplně opuštěny. Tanky se stávaly rychlejšími, obratnějšími a lépe pancéřovanými a vyzbrojenými.

Teorie bleskové války v meziválečném období

Přestože je tato kapitola věnována zejména pozemním složkám vojsk bojujících v duchu koncepce bleskové války, nelze přehlédnout některé významné prvky ve vývoji letecké teorie. Zatímco na konci 1. světové války bylo letectvo považováno za podpůrnou zbraň, o dvacet let později již tvořilo složku rovnocennou. Velký vliv na tento proces měla představa letecké války, jak ji razil italský generál Giulio Douhet, který proklamoval myšlenku naprosté nadřazenosti letectva v budoucí válce. Mohutné bombardovací letectvo mělo být hlavním prostředkem pro zničení veškerého technického a vojenského potenciálu nepřítele. Pozemní armáda byla podle Douheta jen podružnou okupační mocí, která by dovršila dobytí cizího území.

strategický bombardér B-17 Flying Fortress

Strategický bombardér B-17 Flying Fortress, slavná létající pevnost, americký příspěvek douhetismu

V meziválečné době tuto myšlenku vyznávaly nejvíce italská, americká a částečně i britská armáda. Neuváženost Douhetových představ byla dokázána již ve španělské občanské válce, ale přesto za 2. světové války dosáhly svého zlatého věku. Douhetismus proklamovali zejména Italové, ale v jeho praktickém uskutečnění jim bránily zejména ekonomické potíže. Stejně jako v případě obrněné techniky neměl italský průmysl prostředky na sestrojení mohutných dálkových strojů.

Podobně rozporuplným vývojem prošla i obrněná technika. Navzdory vynikajícím výsledkům, kterých obrněná vozidla dosáhla za 1. světové války, nebyla budoucnost tanků po jejím skončení zdaleka jistá. Již roku 1919 hrozilo rozpuštění tankovým silám Velké Británie a Francie, o rok později se tak dokonce stalo obrněnému sboru armády USA. Konzervativci setrvávali v přesvědčení, že právě jejich druh vojska, ať už pěchota, dělostřelectvo či jezdectvo, zůstane i nadále nejdůležitější, a proto musí být rozvíjen na úkor ostatních. Tankisté k vlastní smůle neměli ve svých řadách žádného skutečně mocného člověka, jejich vliv na rozhodování a plánování byl proto mizivý.

Ve Francii myšlenka tankového vojska v podstatě padla úplně. Francouzské těžké tanky nebyly úspěšné a lehké tanky byly jen pěchotou chráněnou před kulkami. Ve Francii proto neexistovaly teorie podobného druhu jako Fullerův Plan 1919. Francouzská armáda nikdy neměla samostatný tankový sbor a posádky tanků byly tvořeny jakýmkoliv personálem, který byl právě k dispozici, včetně námořníků. V poválečných analýzách určil francouzský generální štáb jako hlavní směr vývoje obranu, což vedlo ke stavbě Maginotovy linie. Tank zůstal pouze v pozadí těchto úvah, předpokládalo se jeho použití jen jako obrněného pohyblivého kulometného hnízda, podporujícího pěchotu. Podobně macešsky zacházela francouzská armáda i s letectvem, ve kterém viděla pouhého pomocníka pozemní armády, připravené na poziční válku a chráněné Maginotovou linií.

Ve Velké Británii ustala oficiální podpora myšlenky tankového boje, působila zde ale celá řada osobností, které mimo okruh armády rozvíjely poznatky z 1. světové války. Na prvním místě je třeba jmenovat J. F. C. Fullera, který dále pracoval na svém tématu motorizované armády, založené na tankových svazech. Navrhoval, aby se obrněná pásová vozidla stala standardním prostředkem válečných operací a neomezovala se jen na funkci čelního hrotu. Měl na mysli nejen tanky jako takové, ale i motorizované obrněné dělostřelectvo a obrněná vozidla vezoucí pěchotu, která by v případě potřeby sesedla a pomohla tankům vyčistit území, jež dobyly. Použité výrazy "tankové dělostřelectvo" a "tanková pěchota" se ale obrátily v neprospěch autora i jeho teorií, protože tradiční dělostřelectvo a pěchota se odmítaly vzdát své identity a podřídit se ideji jednotného tankového vojska.

oběd tankistů v poušti

Vojáci 6. praporu Královského tankového sboru (Royal Tank Corps) obědvají v egyptské poušti někdy během 30. let

Další význačnou kapacitou v tomto oboru byl demobilizovaný kapitán Basil Liddell Hart, který obhajoval zásadu "rozvodňující se řeky". Podle ní měly existovat dvě části útočných sil. Účelem první by bylo sondovat a testovat nepřátelskou obranu, dokud by nenašla slabé místo, kde by provedla průlom. Druhá skupina, hlavní část sil, by ji následovala a rozšířila průlom a rozvinula by se na druhé straně do šířky - proto teorie "rozvodňující se řeky". Tato teorie sice nebyla nová, avšak Liddell Hart ji pod Fullerovým vlivem jako první dal do spojitosti s tankovými silami. Navíc Liddell Hart narozdíl od Fullera nezanedbával letectvo. Zatímco Fuller ho považoval spíš jen za nástroj průzkumu a komunikace, Liddell Hart v něm viděl náhradu dělostřelectva během rozvíjení útoku, protože má ještě větší pohyblivost než tank. Přestože byla Liddell Hartova koncepce velice prozíravá, v jeho vlastní zemi nedošla uznání a byla pokládána jen za idealizovaný obraz budoucího bojiště, což mělo pro Británii obrovské negativní následky za 2. světové války.

Přesto dostali tankoví nadšenci v Británii ještě příležitost. Na jaře 1927 vznikl zvláštní armádní svazek nazvaný Experimental Armoured Force (EAF, Zkušební obrněná síla), který měl ověřit možnost fungování a spolupráce jednotlivých složek mechanizované armády. První sbor svého druhu na světě sdružoval pod jednu střechu tanky, samohybné dělostřelectvo a motorizovanou pěchotu. Ještě téhož roku se uskutečnilo cvičení za účelem zjištění praktických schopností takové jednotky, které dopadlo jako přesvědčivá demonstrace pružnosti a rychlosti zcela mechanizovaných sil. Ale přes tyto povzbudivé výsledky byl EAF v roce 1929 rozpuštěn a náhradou vznikla provizorní formace s názvem Tank Brigade, která mohla být kdykoliv rozšířena nebo zmenšena, zcela dle libovůle úředníků na ministerstvu války.

Hlavní proud obrněné válečné teorie se pak ve Velké Británii ubíral směrem ke konzervativnímu rozdělení tanků do dvou kategorií: na těžké, dobře pancéřované a pomalé stroje pro podporu útočící pěchoty a na lehké, rychlé stroje tvořící součást jezdectva, v jehož rámci jsou využívány pro průzkum a jako předvoj a krytí.

Navíc byla ve Velké Británii zcela ve smyslu Douhetovy koncepce zanedbána vzdušná složka Blitzkriegu - letectvo pro přímou součinnost s pozemními jednotkami - a pominuta dokonce i protivzdušná obrana vlastního území. Teprve těsně před 2. světovou válkou počali Britové budovat soustavnější stíhací ochranu svých ostrovů. Prostředky pro ochranu a podporu boje pozemních vojsk však stále chyběly, což se vymstilo v počáteční fázi války ve Francii, severní Africe i na Dálném východě.

Přestože byl britský EAF po pouhých dvou letech své existence rozpuštěn, ovlivnil dění i v jiných zemích. Do roku 1928 většina zemí následovala Francouze a rozdělovala tanky na dva typy - těžké tanky doprovázející pěchotu a lehká průzkumná vozidla. Ale po prvním roce britských pokusů začaly nezávislé mechanizované jednotky přitahovat všeobecnou pozornost. Francouzi vyvinuli několik rychlých středních tanků a začali přetvářet jízdní pluky. Italové začali experimentovat s mechanizovanými brigádami. Američané po vzoru britského EAF vytvořili vlastní Experimental Mechanised Force (Zkušební mechanizovaná síla). Většinou však měly tyto pokusy jepičí život a armády se vrátily ke konvenčnímu náhledu na tuto otázku.

stíhačka Hawker Hurricane

Slavný britský stíhací letoun Hawker Hurricane

Naopak Sověti šli ještě dále a začali plánovat celkovou mechanizaci své armády. Sovětský pohled na tank byl totiž odlišný od zbytku světa. Bolševici se drželi myšlenky, že 1. světová válka dala vznik třem novým zbraním, letadlu, bojovému plynu a tanku, které budou mít rozhodující podíl v následujících konfliktech. Bylo tomu tak zajisté proto, že veškeré ruské vojenské tradice zanikly revolucí roku 1917.

Navíc v oboru moderní bojové techniky začínaly všechny státy vlastně od nuly, a ani drobný technologický náskok Britů a Francouzů neznamenal nepřekonatelný problém. Kromě toho se západní země nacházely v těžké hospodářské situaci, která jim zabraňovala utrácet mnoho peněz na vývoj zbraní, zatímco sovětský totalitní systém díky odlišnému vývoji na takovéto aspekty hledět nemusel. V důsledku toho se Sovětům nakonec podařilo získat značný náskok v technologii, který se v plné šíři projevil za 2. světové války.

Co se týče taktiky, i v SSSR existovaly dva základní myšlenkové proudy, z nichž jeden zastával úlohu tanku jako podpůrného prostředku pěchoty a druhý se držel nezávislého svazku. Díky ohromným sovětským výdajům na zbrojení mohly sovětské zbrojařské závody vyrobit takové množství tanků, že to postačovalo na vyzkoušení obou principů jejich využití. Protože cvičení prokázala, že samostatné mechanizované jednotky představují lepší řešení než podpůrné tanky pěchoty, velení Rudé armády projevilo této koncepci svou přízeň. Sovětský svaz se tak mohl stát baštou Blitzkriegu dříve než Německo, se všemi z toho vyplývajícími následky pro Evropu a svět. Ke smůle Sovětů však v důsledku mocenských bojů uvnitř Rudé armády došlo k rozsáhlým čistkám, které postihly zejména mladé pokrokové důstojníky. Nezávislé tankové brigády se tak octly bez velení a ztratily i politickou podporu. V důsledku toho byly rozpuštěny a vojáci i tanky byli rozděleni do pěších divizí.

Po Velké Británii a Sovětském svazu se tak těžiště rozvoje bleskové války přesunulo do Německa. Němci jako první skutečně docenili význam letectva pro bleskovou válku, a začali kromě svazů obrněných jednotek a motorizované pěchoty budovat také silné taktické letectvo.

Od Luftwaffe se očekávalo, že rychlým úderem zničí letadla nepřítele ještě na letištích, takže si zajistí nadvládu ve vzduchu. Současně měly tankové jednotky za pomoci taktického letectva, které působilo jako jakési létající dělostřelectvo, provádět průzkum po celé šířce fronty, až by si vybraly slabé místo, kde by ji prorazily. Podpůrné jednotky se pak měly utkat se zbytkem nepřátelské obrany, zatímco obrněná kolona by přesně podle Fullerových a Liddell Hartových myšlenek napadla nervová centra za frontovou linií.

Letecká podpora spočívala ve střemhlavém i vodorovném bombardování, jímž se bránilo protivníkovi v ústupu, ničilo se jeho opevnění, znemožňovalo přisunutí záloh a šířila panika. Letectvo tedy mělo převzít část úloh tanků, jež jim přisoudili Fuller a Liddell Hart. Dále mělo zasáhnout výsadkové vojsko s úkolem obsadit důležité objekty v týlu protivníka. A konečně bombardovací letectvo by v dosahu svého doletu ničilo dopravní uzly, zálohy, sklady, a zároveň deptalo morální sílu obyvatel v týlu.

střední tank PzKpfw III

Německý střední tank PzKpfw III - deklasovaný slabou výzbrojí, ale jinak vynikající

Ze strategického hlediska představoval návrh Blitzkriegu návrat ke starým principům pruské vojenské školy Fridricha II. Velikého, která vycházela z ještě starších úvah švédského krále Gustava II. Adolfa. Celý princip bleskové války spočíval v rychlém a překvapivém úderu na nepřítele, dokud se ještě nestačil vzpamatovat. Moment překvapení sloužil jako významný činitel, bez něhož měl útočník daleko těžší práci. Není bez zajímavosti, že už zmíněný pruský monarcha se rovněž snažil vytvořit pohyblivé vojsko, které by náhlými údery překvapovalo nepřítele. Jedním z jeho největších úspěchů bylo zformování bleskové artilerie, čili lehkého dělostřelectva, přemisťovaného tryskem, které ve své době mohlo plnit úlohu pozdějšího střemhlavého a stíhacího bombardovacího letectva. Snad se tedy Němci při tvorbě koncepce bleskové války nechali inspirovat i principy pruského krále z 18. století.

Za otce německých obrněných sil je považován Heinz Guderian, za 1. světové války důstojník pěchoty. Guderian brzy pochopil, že tank je příliš rychlý a má příliš velký akční rádius, aby se mohl přizpůsobovat pomalému tempu pěšáka. Současně si uvědomil, že tanky jsou nadmíru zranitelné na to, aby mohly být použity osamoceně, bez podpůrných složek motorizovaného dělostřelectva a pěchoty. Aby dosáhl svého záměru, obhajoval Guderian vznik tankových divizí - vyvážených seskupení všech zbraní s určitou vazbou na tank, ale plně mobilních a dostatečně samostatných, aby mohly vykonávat jakýkoliv druh taktických operací. Guderianovým cílem bylo vytvořit plně mobilní útvar, ve kterém by všichni - kromě tankistů také dělostřelci, pěchota a oddíly služeb - byli kryti pancířem a pohybovali by se na pásových vozidlech.

Guderian také nezapomněl na původní význam tanku. Požadoval pro německou armádu tři druhy tanků: lehký průzkumný tank, střední tank a střední tank přímé podpory s kanonem velké ráže. Narozdíl od názoru většiny ostatních taktiků spočívala Guderianova myšlenka těchto tanků v podpoře ostatních tanků, nikoli pěchoty. Guderian se vlastně vrátil k původnímu pojetí tanku jako nosiče děla, ale použil ho na podporu ostatních tanků.

Lokální konflikty meziválečného období

Jak jsme uvedli, v období mezi oběma světovými válkami existovala řada koncepcí tankového boje. Omezené lokální konflikty pak sloužily pro jejich ověření i otestování bojové techniky bojujících stran. Zdaleka nejdůležitější z těchto válek byla občanská válka ve Španělsku (1936-1939), kde už tehdy proti sobě v podstatě stáli budoucí hlavní soupeři - Německo a Sovětský svaz, reprezentovaní bojovou technikou i řadou poradců.

V souladu s Douhetovou koncepcí se zde fašisté snažili dosáhnout vítězství bezohlednými masovými nálety na bezbranná města. Nejznámější bylo bombardování baskického města Guernica, které bylo zničeno ze 71 %. Snaha o rozhodnutí bojů výhradně použitím letectva se za španělské občanské války ukázala jako neúčinná, přesto se za 2. světové války řada států znovu pokoušela o totéž.

Němci ale zejména ověřovali svou představu bleskové války. Ujistili se, že je to životaschopná koncepce, ale v řadě jiných zemí sporné výsledky některých bitev vedly k přehodnocení či zavržení podobných myšlenek. Byla to zejména bitva u Guadalajary, která znamenala definitivní konec pokusů o taktiku bleskové války u Sovětů.

střední bombardér Heinkel He 111

Německý střední bombardér Heinkel He 111, letecká páteř Blitzkriegu

V bitvě u Guadalajary byla italská mobilní kolona, složená převážně z motorizované pěchoty, obrněných automobilů a lehkých obrněných vozidel, tzv. tančíků, zadržena republikánským letectvem a dílo zkázy dokončily tanky sovětského generála Pavlova spolu s republikánskou pěchotou. Závěr byl tedy na první pohled jasný: samostatné obrněné kolony nemohou na moderním bojišti obstát, protitankové zbraně mají nad tanky převahu a tanky společně s pěchotou mohou mechanizované jednotky přemoci.

Pozorovatelé ale v ideologické zaslepenosti zanedbali několik důležitých faktů. Plán a organizace Italů byly špatné, navíc jim selhalo zásobování pohonnými hmotami a jejich letecké krytí bylo slabé. Jejich tanky byly jen zranitelné tančíky CV.33, které se v žádném případě nemohly srovnávat s vynikajícími sovětskými tanky BT-5, jež měl Pavlov.

Výsledkem byly zkreslené názory na tankový boj. Generál Pavlov nabyl přesvědčení, že bitva u Guadalajary prokázala nepraktičnost samostatné kolony tanků. Tvrdil, že jediný možný způsob použití tanků je těsná spolupráce s pěchotou, a jakmile tanky pěchotu opustí, jsou obě formace odsouzeny k záhubě. Pavlovovo hlášení do Moskvy zpečetilo osud pokrokových myslitelů v sovětské armádě a vedlo k rozbití sovětských tankových sil a k zařazení jejich bojové techniky do pěších praporů.

V Německu se však nenechali ovlivnit zdánlivě nepříznivým výsledkem bitvy u Guadalajary, tím spíše, že v dalších bitvách tankové kolony svou reputaci poněkud napravily. Němečtí odborníci se pouze utvrdili v názoru, že pokud mají tanky uspět, musí být soustředěny do jednoho místa, doprovodné zbraně musí být mobilní a mít stejnou rychlost a zásobování nesmí zaostávat.

Sověti své názory na tankový boj poněkud poopravili na Dálném východě. Japonská okupační armáda v Mandžusku totiž v oblasti mongolské řeky Chalchyn gol vyprovokovala incident, který se rozrostl v silnou konfrontaci Japonců a Sovětů, kdy na obou stranách byly nasazeny stovky tanků a letadel a několik divizí pěchoty. Na sovětské straně se vyznamenal budoucí vynikající vojevůdce 2. světové války generál Žukov. Žukov zde použil tanky nejen v jejich tradiční podpůrné roli, ale sestavil také dvě samostatné obrněné kolony, čímž se obrátil zády ke všem zkušenostem, jež ze Španělska přivezl Pavlov. Obrněné kolony obklíčily útočící Japonce, a napomohly tak jejich zdrcující porážce. Dokonale tu prokázaly svou užitečnost a rovněž schopnosti svého velitele.

2. světová válka: "zlatý věk" Blitzkriegu

Nástup totalitních režimů v řadě evropských států během meziválečného období dával tušit, že 1. světovou válkou válečné běsnění v Evropě neskončilo. Po hravých 20. letech, rázně přerušených hospodářskou krizí, nastala chmurná 30. léta, poznamenaná vzrůstem moci autoritářských ideologií. Politika evropských států se radikalizovala, až nakonec napětí vyústilo v nový celosvětový konflikt.

střední tank SOMUA S35

Francouzský tank SOMUA S35, ukořistěný Wehrmachtem, slouží roku 1942 v Norsku u 25. tankové divize

2. světovou válku lze rozdělit do dvou základních fází. První fáze války je ve znamení drtivých vojenských úspěchů Německa. Následujícího roku po útoku na Polsko německá vojenská mašinérie dobyla Belgii, Nizozemí, Francii, Dánsko, Norsko a některé balkánské státy. Na evropském kontinentě Třetí říši vzdorovala jen Velká Británie. Další boje se odehrávaly v severní Africe, kde Němci bojovali po boku Italů opět proti Britům. 22. června 1941 Německo napadlo svého dosavadního spojence, Sovětský svaz, který se ale ukázal být příliš velkým soustem, nehledě na to, že se proti Německu postavily i Spojené státy americké.

Na přelomu let 1942 a 1943 vstoupila válka po vylodění západních spojenců v severní Africe a po porážce Němců u Stalingradu do své druhé fáze, kdy strategickou iniciativu převzali protivníci mocností Osy. V roce 1943 se Britové a Američané vylodili v Itálii a rok nato ve Francii, zatímco od východu postupovala Rudá armáda. Dobytím Berlína v roce 1945 padla Hitlerova "tisíciletá" Třetí říše a zanedlouho tato válka, jež si vyžádala 55 miliónů obětí, skončila.

Jestliže v meziválečná době koncepce bleskové války vznikla, můžeme s jistotou prohlásit, že 2. světová válka byla jejím vyvrcholením. Rozsáhlé bojové operace tanků, motorizované pěchoty a letectva nebyly nikdy tak rozsáhlé ani tak úspěšné, jako právě za 2. světové války, zejména v její první fázi.

V průběhu války nedošlo k žádným zásadním změnám této taktiky. Řada zemí však pod dojmem vojenských úspěchů Německa začala zřizovat své vlastní samostatné obrněné síly. Velká Británie po bolestných zkušenostech z akcí ve Francii opustila své dosavadní představy, stejně tak SSSR v reakci na plán Barbarossa. Naopak USA měly výhodu, neboť při prvním bojovém střetnutí s německou armádou už mohly navázat na zkušenosti svých spojenců. V průběhu války si však všichni účastníci evropských bojů 2. světové války tento druh boje "osedlaly" natolik, že až do současnosti nikdo nepřišel s ničím lepším. Závěr války, kdy došlo k použití nukleárních zbraní, sice dával tušit, jak by mohlo vypadat budoucí válčiště, k žádné jaderné válce ale naštěstí nikdy nedošlo, a tak se veškeré poválečné konflikty přísně vedly konvenčními zbraněmi za použití konvenční taktiky.

střemhlavý letoun Ju 87 Stuka

Německý střemhlavý letoun Ju 87 Stuka, na počátku 2. světové války velmi nebezpečná zbraň

Během 2. světové války se spektrum zbraní obohatilo o skupinu technicky velice moderních typů, mezi něž patří jaderné zbraně, řízené střely nebo dalekonosné rakety. Z hlediska naší práce jsou však důležitější zbraně přímo se dotýkající bleskové války.

Pěchota konečně dostala v podobě tzv. útočné pušky zbraň slučující vysokou rychlost střelby samopalu s přesností a účinností opakovačky. Objevilo se také řešení problému ochrany pěchoty před nepřátelskými tanky - raketová střela se speciálně tvarovanou náloží nahradila předválečné protitankové pušky.

V oboru letectví se za 2. světové války odehrál významný posun od letadel s pístovými motory k letounům s motory reaktivními. Současně se zvýšila rychlost, a to i vrtulových letadel, zesílila výzbroj, obohacená o nový prvek - rakety. Na konci války zejména němečtí konstruktéři vymýšleli na svou dobu velice novátorské stroje, z nichž se ale jen málo skutečně dostalo do boje, natož na bojiště. Němci už v té době experimentovali s letadly koncepce VTOL (letadla s kolmým startem a přistáním), snad i s myšlenkou létajících talířů. Dodejme, že za této války došlo k prvnímu praktickému použití vrtulníků, a to v obou znepřátelených táborech.

Ještě větší skok než letecká technika zaznamenala obrněná vozidla. Zde po celou dobu války drželi prim Sověti, kterými zdatně konkurovali Němci, zatímco západní Spojenci zůstali v trapném závěsu. Západním pohledem na tanky značně otřáslo zejména německé tažení do SSSR, když se ukázalo, že se nejmodernější sovětské tanky dokázaly naprosto hladce vypořádat s tehdy standardními německými stroji. Němci přišli s odvetou v podobě nových vynikajících tanků, ale na spojeneckou početní převahu to nemohlo stačit. Vývoj obrněné techniky za 2. světové války byl charakterizován také vznikem nových kategorií vozidel, stíhačů tanků a samohybných děl, velké změny se udály rovněž v oboru protitankových zbraní, když se ukázalo, že dosavadní prostředky nestačí na pancíře nejnovějších tanků.

Přepadení Polska

V létě 1939 už bylo jasné, že po zabrání Rakouska a Československa je na řadě Polsko. Avšak prozatím si nikdo nedovedl představit, jak by takový útok měl vypadat, podle čehož také vypadaly představy polského generálního štábu. Polská obranná strategie spočívala ve snaze zabránit zničení vlastních sil do doby, než polští spojenci Velká Británie a Francie zahájí vlastní ofenzívu. Jak víme, ve skutečnosti se přepadení Polska odehrálo tak rychle, že Polákům pro nějaké větší akce nezbyl žádný prostor, a ani ze strany jeho spojenců se Polsku nedostalo žádné pomoci.

střední tank PzKpfw IV

Německý střední tank PzKpfw IV během tažení v Polsku

Metoda německého útoku spočívala v překvapivém vstupu na polské území s cílem zabránit řádné mobilizaci a koncentraci polské armády pomocí soustředěného útoku ze Slezska, Pomořanska a Východního Pruska. V čele německého útoku se měly pohybovat tankové divize podporované taktickým letectvem, zejména střemhlavými bombardéry Ju 87 Stuka, které měly působit jako létající dělostřelectvo. Obrněná technika měla určovat směr postupu. Pokud by kolona narazila na odpor, návodčí Luftwaffe měl zavolat bombardéry, mezitím by dorazila pěchota a po skončení náletu by zahájila útok.

Německé tažení bylo vcelku uskutečněno podle plánu, jen s malými obměnami přímo na místě. Přesto však útok neměl zcela hladký průběh, což bylo způsobeno především nezkušeností vojáků. Jako největší problém se ukázala snaha držet se zpátky a čekat na rozkazy i u sebemenších překážek. Tento postup byl přežitkem cvičení z mírových dob a zároveň také projevem mentality pruské vojenské školy, bazírující na poslušnosti a ponechávající vlastní invenci nižších šarží jen málo prostoru. Navíc podle tehdejších představ měl být velitel vzadu za bojovými jednotkami, aby měl přehled o situaci, což ale znamenalo, že musel čekat, než se k němu dostanou informace, a potom znovu vyčkávat, dokud se jeho příkazy nedostanou dále. Guderian byl jedním z prvních, kteří tento systém pozměnili, a jako velitel zaujal místo vpředu, takže mohl okamžitě řešit vzniklé problémy a vydávat rozhodnutí.

Navzdory dojmu, který zavládl po skončení operace, že totiž obrněné síly dobyly Polsko za minimální asistence zbytku německé armády, je pravdou, že nejdůležitější roli při této ofenzívě sehrála Luftwaffe. Sám Manstein později napsal, že rozhodujícím faktorem byla úplná eliminace nepřátelských leteckých sil a ochromení sítě štábů a dopravy pomocí letectva. Obrněné síly bezpochyby odvedly dobrou práci, ale při tažení v Polsku se uplatnilo jen málo z toho, co předpokládal Fullerův Plan 1919. Německá aktivita směřovala převážně ke zničení polských sil a nikoli k její paralyzaci, jak to vyhovovalo představám klasiků bleskové války. Ty naplňovala právě snad jen Luftwaffe, která bombardováním týlu ochromila nervová centra polské armády, což se ovšem do té doby považovalo za úkol samostatné obrněné síly.

Německé tažení v západní Evropě

odpočinek Němců ve Francii

Idylicky vyhlížející odpočinek německých tankistů za bojů v severní Francii

Již od obsazení Polska bylo jasné, že Němci se teď obrátí na západ. Na jaře 1940 tak obsadili Norsko a Dánsko, čímž chtěli zabránit pronikání Britů do Skandinávie a na Balt, získat naleziště železné rudy a vytvořit základny pro své síly působící proti Velké Británii.

Hlavním Hitlerovým cílem na západě však byla Francie. Po mnoha peripetiích, kdy například kompletní plán napadení Francie, Belgie a Nizozemí s názvem Fall Gelb padl do rukou Belgičanů, bylo datum útoku stanoveno na 10. května 1940. Němci během tohoto tažení zopakovali svůj drtivý úspěch z Polska, a to i přesto, že proti nim nyní nestál početně slabší nepřítel se zastaralou výzbrojí. Naopak, Spojenci dokázali přečíslit Němce téměř ve všech oblastech. Avšak jejich velení bylo zkostnatělé, jejich taktika ani strategie neodpovídaly požadavkům doby. Francouzi se sice přestali spoléhat jen na železobeton Maginotovy linie a pod dojmem německých úspěchů v Polsku se přeci jen rozhodli vytvořit také samostatné mechanizované a obrněné jednotky, tzv. Division Cuirassée (DC), ale v době německého útoku byly k dispozici jen tři kompletní a jedna ve stádiu výstavby, což naprosto nemohlo stačit.

Rovněž Britové se poučili a v závěru bojů ve Francii nasadili 1st Armoured Division (1. tankovou divizi), svůj způsob reakce na poznatky z bleskové války v Polsku. Byla to první britská jednotka svého druhu od časů EAF před deseti lety, třebaže nebyla organizována ani vyzbrojena tak, jak měla být. Spolu se stejně nekompletní francouzskou 4. DC a pod francouzským velením vyrazilo toto obrněné těleso do boje. Došlo k několika menším úspěšným bitvám, ale na výsledku války o Francii to už nemohlo nic změnit.

Dokonalý úspěch německého tažení ve Francii uvedl zbytek světa do stavu hysterie, dobře podporované německou propagandou. Převládal názor, že úspěchu bylo dosaženo kombinací drtivé letecké převahy a síly tankových jednotek, které útočily na špatně připravené a ozbrojené spojenecké oddíly. Skutečnost byla ale o něco složitější, protože Spojenci nejenže disponovali početnějšími silami než Němci, ale navíc měli za sebou i osm měsíců podivné války, během které konali přípravy. Němci vděčili za svůj drtivý úspěch především využití myšlenky napadení a paralyzace nervových center nepřítele, přesně podle Fullerova článku Plan 1919. Německý vpád na nepřátelské území prostě přerušil komunikaci, ohrozil týl a rozptýlil jednotky, které zůstaly bez kontaktu s velitelstvím, nepřijímaly rozkazy a skýtaly tak živnou půdu pro šíření poplašných zpráv a pochybností.

Z tažení ve Francii jasně vyplynula bojeschopnost samostatných obrněných kolon. Bylo nezbytné, aby každá moderní armáda měla k dispozici množství tankových divizí s rychlými tanky. Velká Británie v té době disponovala zbytky své 1. tankové divize z Francie, v Anglii se formovala 2. tanková divize a v Egyptě 7. tanková divize. A potřebu samostatných obrněných svazků pochopili dokonce i v izolacionistických Spojených státech, kde vzniklo US Armoured Force, americké obrněné vojsko, i když zůstal jeho právní statut až do konce války jen prozatímní.

Válka v severní Africe

Ve zbytku roku 1940 probíhala letecká bitva o Británii, pokračující i následujícího roku. Na začátku roku 1941 také Němci spolu se svými spojenci podnikli další bleskové tažení na Balkáně. Avšak z hlediska bleskové války se nejdůležitější boje odehrávaly v Severní Africe. Severní Afrika představovala přímo klasický prostor pro vedení války pomocí obrněné techniky: široké prostory v pusté krajině, málo měst a překážek, neomezené možnosti pro velkolepé výpady a brilantní operace. První střety v poušti, mezi italskou a britskou armádou, probíhaly ještě podle učebnicových pravidel. Britské tanky nenalezly v italských silách konkurenci a početně slabé italské protitankové dělostřelectvo jim rovněž velkou škodu nenadělalo.

křižníkový tank Mk VI Crusader I

Britský křižníkový tank Mk VI Crusader I (A15) během bojů v poušti

Aby podpořil své italské spojence, rozhodl se Hitler vyslat do pouště své vlastní síly, a tak vznikl známý Afrika Korps, jehož velení bylo svěřeno veteránovi polského a francouzského tažení Erwinu Rommelovi. Podle plánů generálního štábu se měl Rommel podřídit italskému velení a věnovat svou aktivitu průzkumu. Rommel však měl s Italy malou trpělivost a navíc toužil si svým prvním samostatným velením udělat jméno, takže vyrazil provést průzkum bojem. Brity tím poněkud překvapil, protože očekávali, že se nejdřív bude důkladně připravovat a zjišťovat situaci.

Za stávající situace však Rommel zatlačoval Brity zpět z území dobytého na Italech. Významnou akcí za války v poušti byla první z bitev u Tobruku, který se mohl pro Rommela stát kvalitní zásobovací základnou. To si uvědomovali i Britové, a tak připravili u Tobruku vynikající obranu, využívající zejména maximální koncentrace palby protitankového i polního dělostřelectva. Rommel tak proti svému očekáváni narazil na tuhý odpor a měl značné ztráty na mužích i strojích. Jako demonstrace toho, jak se vypořádat s obrněnou technikou, to byl mistrovský kousek. Ale zatímco Britové si toto ponaučení nevzali k srdci, Rommel si je dobře zapamatoval. Už ve Francii použil koncentrované dělostřelecké palby k zastavení jinak nezranitelných britských tanků Matilda II a po lekci u Tobruku přeměnil dělostřelectvo na nástroj, se kterým chtěl britskou obrněnou techniku úplně zničit.

přesun Němců v Africe

Přesun německé obrněné techniky v severní Africe

Následně docházelo v severní Africe se střídavými úspěchy k dalším akcím, kdy byla početní a materiální převaha Spojenců vyvažována lepším Rommelovým válečnickým uměním. Teprve když se velitelem britských sil v Severní Africe stal generál Bernard Law Montgomery, vítězství se začalo přiklánět na stranu Spojenců. I tak ale Britům napomohly vyhrát spíše zásobovací potíže Němců, než Montgomeryho válečnické umění, které nebylo lepší než Rommelovo.

Montgomery se proslavil zejména britskou ofenzívou proti německým a italským silám u El Alamejnu v říjnu roku 1942. Britové před jejím zahájením nepozorovaně pronikli do blízkosti protivníkových pozic. Aby vzbudili dojem, že k útoku dojde jinde, bylo k jižnímu úseku fronty nataženo klamné potrubí pro přívod pohonných hmot. V okolí byly rozmístěny špatně zamaskované atrapy obrněné techniky, skutečné tanky byly maskovány jako nákladní automobily.

Tato bitva může posloužit jako klasický případ toho, že Britové museli využívat v boji veškerých možných prostředků, protože jejich bojové umění bylo vždy horší než německé. Válka v poušti jednoznačně ukázala zkostnatělost britského taktického myšlení. Britové nasazovali své jednotky do frontálních útoků oddíl za oddílem, dokud je nezničila německá obrana, zatímco ostatní čekaly, až na ně přijde řada. Hranice mezi nimi byly téměř posvátné, takže i když byl jeden útvar drcen na kousky, sousední mu nemohl nijak pomoci, dokud nepřišel rozkaz shora.

Taktika tanků doznala v poušti jen malých změn. Němci nadále udržovali obrněnou techniku v husté koncentraci a soustředili ji k úderům na slabá místa nepřítele. Britové stále ještě rozdělovali tanky mezi pěchotu a malé formace, připravené buď dosáhnout místního úspěchu, nebo zaútočit proti obraně v naději, že ji prolomí. Největší rozdíly v taktice se však projevily, když tanky bojovaly proti tankům. Za těchto okolností se Němci většinou zastavili a začali ustupovat, Brity nechali pokračovat v útoku, dokud se neoctli za svou protitankovou clonou. Ani potom se nepouštěli do útoku a použili své polní dělostřelectvo a protitankové kanony, dobře chráněné minovými poli, k zastavení nepřátelských tanků, zatímco jejich vlastní tanky podnikly obchvat a rozehnaly zbytky britských tanků.

Boje na východní frontě

V souladu s Hitlerovými fantasmagorickými představami o životním prostoru pro árijskou rasu na východě se Wehrmacht pilně připravoval na napadení SSSR. Německá armáda se mohla v té době pokládat za nejsebevědomější a také nejprofesionálnější armádu, jakou svět v poslední době poznal. Dosáhla rozhodujících vítězství nad Poláky, Dány, Nory, Nizozemci, Belgičany, Francouzi a Brity a nepoznala vážnější neúspěch nebo porážku. Střízlivěji uvažující němečtí důstojníci si však uvědomovali, že SSSR by mohl představovat poněkud tvrdší oříšek - měli na paměti osud Napoleona Bonaparta, který si po skvělých úspěších v Evropě vylámal zuby na carském Rusku.

střední tank PzKpfw III

Německý střední tank PzKpfw III verze Ausf. H(U) - Tauchfähig (U-Panzer) při brodění řeky během první fáze operace Barbarossa

Plán na obsazení Sovětského svazu, nazývaný Barbarossa, začal vznikat na podzim 1940 a v podstatě se jednalo o souběžnou ofenzívu tří skupin armád směrem na Leningrad, Moskvu a Kyjev. Bylo by logické předpokládat, že německé velení bude po úspěších v Polsku a na západě plně podporovat princip Blitzkriegu, ale ve skutečnosti se němečtí plánovači více drželi konzervativnějšího schématu. Nejčastěji prosazovaným plánem byla namísto paralyzace nervových center anexe protivníkových území a zabití co největšího počtu Sovětů. Jiné pojetí vycházelo z předpokladu, že kapitulace bude automaticky dosaženo po dobytí největších sovětských měst, zejména Moskvy a Leningradu, o čemž se ale zrovna u Sovětů dalo s úspěchem pochybovat. Zvažovalo se vytvoření silné německé linie, jejíž postup do ruského vnitrozemí měl být tak razantní, že by Sověti požádali o mír co nejdříve v naději, že se Němci spokojí se svými územními zisky. Všechny německé úvahy byly z vojenského hlediska výborné, představovaly však naprosté nepochopení mentality Sovětů.

Když Němci 22. června zahájili svůj útok, jejich postup se setkal s minimálním odporem. Prvních šest týdnů pokračoval německý útok víceméně podle plánů, byly dobyty rozsáhlé prostory Sovětského svazu, zajato ohromné množství sovětských vojáků a získána obrovská válečná kořist. Koncem tohoto období se však začaly objevovat první potíže organizačního charakteru, které měly na obrněné jednotky horší účinek než vlastní bojová činnost nepřítele. Šest týdnů nepřetržitých bojů si zákonitě vyžádalo svou daň v podobě mechanických závad na strojích a vyčerpaného mužstva. Ani psychicky na tom nebyli němečtí vojáci nejlépe. Doposud byli zvyklí na rychlé a úspěšné akce, a tak pod dojmem své situace začali ztrácet počáteční nadšení. Vše začalo nasvědčovat tomu, že se tažení proti SSSR protáhne.

střední tank PzKpfw III

Německý střední tank PzKpfw III v Rusku

Navíc Němci měli před sebou nepřítele, který disponoval prakticky neomezenými lidskými zdroji, obrovským územím, se kterým mohl operovat, a který dávno přivykl tvrdému způsobu života a byl prodchnut fanatickou vírou ve svou věc. Sovětské velení bylo také připraveno raději vystavit vlastní zemi nekonečně dlouhému strádání, než jen pomyslet na kapitulaci.

Jakmile pominula počáteční panika, začali Sověti reorganizovat své tankové jednotky, které sice vypadaly výborně na papíře, ale ve skutečnosti tomu bylo jinak. Nejenže počet tanků ani zdaleka nesouhlasil s oficiálními čísly a armáda měla jen málo důstojníků schopných velet tak mohutným formacím, ale i výcvik tankistů byl více než nedostačující. Sovětští vojáci nesmírně statečně odolávali drtivé přesile nepřítele, ale měli jen minimální znalosti o bojové taktice, o koordinaci činnosti jednotlivých tanků nebo o spolupráci s pěchotou, a jejich pojetí boje se omezovalo jen na průniky do nepřátelských linií a chaotickou střelbu.

V únoru 1943 pověřil Hitler Guderiana zbrusu novou funkcí inspektora obrněných sil, zodpovědného ve všech ohledech za tento druh vojsk, od výroby tanků až po organizaci a výcvik. Guderian v březnu předložil Hitlerovi a generálnímu štábu svůj plán. Navrhoval v něm přebudovat existující velké množství nedostatečně vyzbrojených divizí na menší počet silnějších divizí, schopnějších provádět samostatné operace. Dále chtěl zastavit výrobu všech tanků kromě nových typů Panther a Tiger a ukončit existenci zpolitizovaných divizí SS a Luftwaffe. Guderianovy plány se podařilo uskutečnit jen zčásti a například zlikvidování divizí SS a Luftwaffe ztroskotalo úplně, Guderian sám se však až do konce války snažil seč mohl, aby "své" tankové jednotky udržel při životě.

střední tank T-34/85

Proslulý sovětský střední tank T-34/85 překvapil Němce svou vyváženou koncepcí, kterou překonával všechny soudobé německé protějšky

Němci předpokládali, že v roce 1943 provedou konsolidaci armády a zvýší vojenskou sílu své země. Cílem generálního štábu bylo vybudovat pevnou hráz, která by Sovětům odolávala tak dlouho, až ti by se nakonec vyčerpali a uzavřeli s Němci mírovou dohodu. Principem obrany bylo podnikání řady intenzivních, ale pouze lokálně vymezených útoků. Pro Němce by vedení takových operací znamenalo jen malou námahu a Sověti by přitom museli soustředit na ohrožených místech maximální množství sil.

Jedním z předpokládaných cílů takového úderu byl výběžek zasahující do německých linií u města Kursk. Von Manstein navrhoval rychlý útok o dvou hrotech, který by vedl k odříznutí tohoto výběžku a obklíčení sovětských jednotek uvnitř. Vznikla tak operace Zitadelle (Citadela), ke které mělo dojít v dubnu, dokud nebyly sovětské jednotky řádně vyzbrojeny a vystrojeny, avšak na Hitlerův rozkaz byla akce několikrát odložena, dokud nebyl k dispozici dostatečný počet tanků Panther a Tiger. Mezitím obě strany vybudovaly mohutné obranné linie tvořené minami, zátarasy a zvláště předimenzovaně koncentrovaným dělostřelectvem, zahrnujícím kromě protitankových kanonů děla skutečně všech ráží a typů.

Počátek německého útoku byl konečně stanoven na 5. červenec 1943, kdy na výběžek u Kurska souběžně zaútočily z jihu a severu dvě armády. Celkem činila síla Němců 2 400 tanků a samohybných děl, jimž čelili Sověti 3 300 tanky. Zatímco útok ze severu byl poměrně brzy zlikvidován, na jihu byli Němci úspěšnější. 12. července tak u vesnice Prochorovka došlo k pravděpodobně největší tankové bitvě v dějinách, když proti sobě stálo na 1 500 tanků.

tanky a vojáci v zimě

Německá armáda a ruská zima

Během bitvy zcela selhaly předválečné vize o kolonách tanků valících se otevřenou krajinou, kroužících a manévrujících jako námořní flotily a účastnících se bitev bez účasti ostatních druhů vojsk. Okamžitě po prvním střetu se z bitvy vytratil veškerý řád - tanky jezdily a střílely na všechny strany, narážely do sebe a odloučeny od svých velitelů bojovaly o vlastní záchranu. V těchto podmínkách vyvažovala určitou převahu lépe vycvičených a zkušenějších Němců početní převaha Sovětů. Bitva pokračovala bez zřejmého vítěze až do soumraku, kdy se obě strany stáhly, aby se mohly zotavit z ran a začít bilancovat. Bitva u Prochorovky znamenala faktickou porážku Němců, kteří zde ztratili asi 350 tanků. Celkem stála operace Citadela Wehrmacht 1 217 tanků a 997 samohybných děl, což představovalo značnou část jejich sil na východní frontě.

Operace Citadela znamenala konec německého postupu. Už nikdy poté Němci na východní frontě nedokázali provést ofenzívní akci, také kvůli tomu, že v té době se na Sicílii vylodili Američané a Britové. Německé obrněné síly, na jejichž znovuvyzbrojení bylo vynaloženo obrovské úsilí, tak přišly v jediné bitvě o všechno. Sověti pak v plné míře těžili ze svého vítězství a od té doby převzali veškerou iniciativu.

Nelze si však nepovšimnout, že přestože měli Sověti k dispozici vynikající obrněnou techniku, která alespoň ze začátku značně převyšovala německé stroje, jejich taktika byla značně banální. Po masivním dělostřeleckém bombardování následoval útok pěchoty doprovázené skupinami tanků, které se snažily vytvořit průlomy v německých liniích. To se však dařilo jen vzácně, protože německá obrana spoléhala na vynikající dělostřelectvo všeho druhu, chráněné minovými poli a podporované pohyblivými zálohami tanků a stíhačů tanků. Němci nebyli z východu vytlačeni útočnou silou vysoce organizovaných jednotek, ale udolal je nepřetržitý tlak Sovětů a ztenčování záloh.

Boje v západní Evropě

V létě 1943 se britské a americké jednotky vylodily na jižním cípu Sicílie, na podzim v Itálii u Salerna. SSSR tím získal dlouho požadovanou druhou frontu v Evropě a i když by dal raději přednost vylodění ve Francii, akce v Itálii pro něj znamenala alespoň důkaz, že to Američané a Britové myslí s bojem proti Německu vážně. V Itálii se následně zhroutil Mussoliniho režim, takže obranu Itálie proti Spojencům museli převzít sami Němci, už tak značně vysílení boji na východní frontě.

těžký tank PzKpfw V Panther

Německý tank PzKpfw V Panther, jedněmi považovaný za střední, jinými za těžký, předjímal poválečnou kategorii hlavních bojových tanků

Němci nyní očekávali invazi Spojenců ve Francii, nevěděli ale přesně, kde k ní dojde, a museli proto rozdělit své jednotky tak, aby pokryli všechny možnosti. Nejvíce se obávali útoku u Pas de Calais, nejužšího místa kanálu La Manche, naproti tomu Rommel, velitel německé skupiny armád B, předpokládal vylodění v Normandii a snažil se umístit jednotky zde, aby jim v případě útoku Spojenců nepřátelská letadla nezabránila v přesunu na místo vylodění. Naopak Rommelův nadřízený von Rundstedt držel tankové jednotky více vzadu, aby se zde mohly soustředit k mohutnému úderu pro případ, že by Spojenci prorazili obranné linie na pobřeží. Obával se, že příliš předsunuté jednotky by mohly být letadly zastaveny dříve, než by se stihly stáhnout kvůli útoku v jiné oblasti. Nakonec došlo ke kompromisu a německé síly byly rozděleny na část podléhající Rundstedtovi a část Rommelovu.

Když pak 6. června 1944 k vylodění skutečně došlo, události daly za pravdu Rommelovi. Spojenci se vylodili v Normandii a jejich letecká převaha byla zničující. Spojenecké taktické bombardéry všech tříd ničily mosty a železnice pro přesun obrněných jednotek nepřítele. Pokud se náhodou tanky odvážily na pochod, byly nemilosrdně decimovány spojeneckými letadly, takže se nakonec veškeré přesuny musely odehrávat v noci. Němečtí vojáci s notnou dávkou černého humoru říkali, že když jsou na obloze letadla opatřená kamuflážním nátěrem, jsou britská, když stříbřitá, tak americká, a když žádná, tak německá.

Spojencům také významně napomohlo Hitlerovo přesvědčení, že útok v Normandii je klamný a ke skutečnému vylodění dojde v prostoru Pas de Calais. Hitler proto nedal svolení k posílení jednotek v Normandii, až teprve 12. června byly přisunuty posily z východní fronty.

stíhačka P-51 Mustang

Americký P-51 Mustang, snad nejlepší spojenecký stíhací letoun 2. světové války

Strategie Spojenců pro první fázi tažení po vylodění byla relativně jednoduchá. Montgomery chtěl použít britské a kanadské jednotky v oblasti Caen, aby zde poutaly Němce. Američané měli současně ze západu obejít hlavní bojovou linii a proniknout do vnitrozemí Francie. Byl to chytrý plán, který využíval německou taktiku proti Němcům samým. V Polsku a ve Francii Němci překvapili vysláním obrněných kolon přes oblasti považované do té doby za neprůjezdné pro tanky a Montgomery chtěl nyní udělat to samé. Zatímco v okolí Caen byla otevřená krajina vhodná pro tankový boj, takže zde Němci soustředili značné síly, v americkém sektoru se nacházela zemědělské krajina protkaná mezemi a živými ploty, těžko průchodná pro obrněnou techniku, a proto německá obrana v těchto místech nebyla tak silná.

Přestože Spojenci měli drtivou leteckou převahu a Němci naopak značné organizační problémy, způsobené především rivalitou von Rundstedta a Rommela, celá akce se značně protáhla. Navíc na obraně Normandie se podílela zejména německá pěchota a dělostřelectvo a tanky zůstávaly v záloze, takže se mohly stát nepříjemnou hrozbou ve chvíli provedení průlomu. Montgomery proto s cílem zničit německé tanky naplánoval v oblasti jižně od Caen operaci Goodwood, jednu z největších tankových bitev 2. světové války, která soutěží v tomto oboru o primát s bitvou u Kurska. Proti 1 350 britským a kanadským tankům zde stálo 400 německých, v průběhu akce přisunuli Němci další jednotky. Celá akce prokázala značnou zaostalost spojenecké obrněné techniky, a skončila neúspěchem Spojenců. Pro Brity měla tato bitva ještě jeden nepříjemný dopad: ztratili zde tak velké množství sil, že už nikdy potom nebyli schopni vést samostatné akce, bez podpory Američanů.

střední tank M4 Sherman

Americký střední tank M4 Sherman, nejrozšířenější tank západních Spojenců

Naproti tomu v americkém sektoru došlo na sklonku července k významnému průlomu, když Američané pod vedením generála Pattona prorazili německou obranu v tankové bitvě u Avranches. Patton dále plánoval přenechat Bretaň pěchotě, zatímco tankové síly by vyrazily na východ, do srdce Francie. Jeho záměry mu potom poněkud usnadnil Hitler, když nařídil mohutný útok tanků do jediného bodu spojenecké obrany, pro který byly vyhrazeny síly, jež mohly být použity daleko účelněji. V oblasti města Falaise tak byly ve spojeneckých kleštích zbytečně vyplýtvány dvě německé armády, a i když se mnoha německým jednotkám podařilo vyklouznout, ztratily většinu své výzbroje. Mezitím Američané pod vedením generála Pattona vyrazili na východ, vyhnuli se bitvě u Falaise a vstoupili do Paříže.

Je důležité si uvědomit, že v Normandii a vlastně ani nikdy potom nedokázali Spojenci zvítězit pomocí nějakých mistrovských taktických kousků, ale vždy jen díky početní převaze a vychytralosti. Přesto si dokázali osvojit německý způsob boje, přijmout bleskovou válku za vlastní.

Němci se ještě jednou pokusili o zvrácení situace a naplánovali svou poslední ofenzívu, ke které došlo v Ardenách. Snažili se zopakovat svůj úspěch z roku 1940, protože oblast Arden byla stále považována za neprůchodnou pro tanky. Počítali především se špatným počasím, které by zabránilo spojeneckým letadlům vzlétnout. Skutečně, dokud bylo zataženo a spojenecká letadla musela zůstat na zemi, Němci byli poměrně úspěšní. Ale přestože počáteční šok způsobil ústup některých amerických jednotek, zůstala řada těch, které se postavily na odpor. Do oblasti se rychle přesunuly další spojenecké jednotky, které se neustále pohybovaly a rozmisťovaly, přičemž vyvíjely tlak na německé oddíly. Tuto taktiku zkoušeli v roce 1940 i Francouzi, ale neúspěšně, takže nakonec umístili své tanky do statických obranných postavení.

Nakonec Němcům došly pohonné hmoty a vyjasnilo se, takže spojenecké letectvo ihned vyrazilo proti německým jednotkám, čímž německá ofenzíva skončila. Němci při ní ztratili 100 000 mužů a 600 tanků a ještě větším ztrátám zabránily jedině organizační zmatky ve spojeneckém velení. V podstatě znamenala německá ofenzíva v Ardenách podobně zbytečné vyplýtvání sil jako v případě Falaise a úplnou německou porážku příliš neoddálila.

Poválečný vývoj a současnost

2. světová válka od základu změnila politickou situaci ve světě. Z rodiny velmocí vypadlo Německo, Japonsko a Itálie a Evropa ztratila svoji kdysi vedoucí roli ve světové politice. Nejdůležitějšími státy se tak staly USA a SSSR, obě jaderné velmoci, jimž žádná jiná země světa nemohla konkurovat. Nová světová politika se tak nesla ve znamení přechodu od multipolarity k bipolaritě, provázeném napětím mezi oběma hlavními aktéry a jejich satelity. Oba bloky disponovaly svými navzájem zásadně odlišnými společenskými systémy, z nichž každý považoval svou ideologii za samospasitelnou. Toto napětí, které nikdy nepřerostlo ve všezničující jaderný konflikt, si vysloužilo pojmenování studená válka a stalo se jakousi 3. světovou válkou.

Na pozadí zkušeností s použitím jaderných zbraní na konci 2. světové války se zdálo, že příští válka bude vedena pouze nukleárními zbraněmi. Ale ve skutečnosti ani jedna strana nakonec naštěstí nedostala odvahu jaderné zbraně použít, takže se všechny lokální konflikty poválečného světa, kterých bylo opravdu mnoho, vedly konvenční taktikou, a to často do té doby nejlepší známou - německým Blitzkriegem. Nezměnily na tom nic ani pokroky vědy a techniky, jako nové materiály, moderní konvenční zbraně ani mohutný rozvoj elektroniky. Ne všude samozřejmě bylo možné taktiku bleskové války použít, charakter bojů totiž mnohokrát nedovoloval nasazení obrněné techniky, například ve vietnamské džungli či na miniaturních Falklandách to bylo téměř vyloučeno, ale tam, kde byl Blitzkrieg použit, slavil strhující úspěchy.

Blesková válka svou příležitost dostala zejména za izraelsko-arabských válek. Z polohy Izraele, vklíněného mezi své nepřátele, vyplývá, že může být v boji napaden na několika frontách a na všech početně převýšen. Proto Izraelci museli kompenzovat tuto nevýhodu vysokou úrovní technologie, pohyblivostí a taktikou schopnou překonat dva nebo tři protivníky najednou.

hlavní bojový tank Centurion

Britský hlavní bojový tank Centurion, používaný izraelskými obrněnými silami

Okamžitě po vyhlášení svobodného židovského státu v roce 1948 musel Izrael bojovat s přesilou arabských vojsk o své bytí a nebytí. K dalšímu střetu pak došlo v roce 1956, kdy Izraelci podnikli preventivní útok proti Egyptu, který se netajil snahou o zničení jejich země. Tažení bylo vedeno přísně konzervativní taktikou: pěchota měla prorazit egyptskou obranu a za nimi měla následovat obrněná technika. Avšak velitel izraelské tankové brigády více důvěřoval svým schopnostem než vrchnímu veliteli, a tak neuposlechl rozkazů a se svými tanky prorazil egyptské linie, provedl obchvat a Egypťany, kteří byli na svých křídlech a v týlu bez varování napadeni izraelskými tanky, zcela demoralizoval. Zákrok OSN poté válku ukončil, nicméně úspěch tankového útoku se hluboko vryl do paměti izraelské armády.

V roce 1967 provedl Izrael další preventivní úder. Velkoryse připraveným a perfektně načasovaným leteckým útokem byla většina egyptských syrských a jordánských letadel zničena ještě na letištích. Izraelské tanky provedly klasický mobilní útok proti Egypťanům, vyzbrojeným sovětskými stroji a vyškoleným sovětskými poradci. Když je vyřídili, obrátili se a stejným způsobem porazili také armády Sýrie a Jordánska. Izraelci v pouhých šesti dnech obsadili celý Sinajský poloostrov, západní břeh Jordánu a Golanské výšiny.

V roce 1973 využili Egypťané a Syřané oslav židovského svátku Jom Kippur a zaútočili jako první, čímž Izraelce dokonale překvapili. Izraelci se však rychle vzpamatovali a provedli protiofenzívu, při které zatlačili nepřátele ještě za linie z roku 1967. Jejich letectvo dokonce bombardovalo hlavní města jejich nepřátel. Ale v rozporu s očekáváním nebyl izraelský postup tak jednoduchý, protože Arabové byli daleko lépe vycvičeni, disponovali množstvím sovětských protiletadlových kanonů, které udržovaly izraelské letectvo v odstupu, a byli vybaveni pěchotními řízenými protitankovými střelami.

Poznatky z války Jom Kippur dodaly váhu argumentům teoretiků, považujících soudobé bojové prostředky za zastaralé, tentokrát však už kritika nevznikla kvůli atomovým zbraním, ale stály za ní rakety. Tanky i letadla se zdály být příliš zranitelné řízenými střelami, které se měly stát znovu samospasitelnými zbraněmi, jako kdysi vlastně tanky i letadla. Ale válka proti Iráku na počátku 90. let opět prokázala účinnost, nenahraditelnost a užitečnost klasických zbraní a rovněž životaschopnost bleskové války.

Závěr

Je na místě zdůraznit, že blesková válka nevznikla ani náhodou, ani ze vzduchoprázdna a ani nepředstavovala první použití překvapivého úderu, své hlavní složky, v dějinách válek. Lze vysledovat stopy třeba až ke starověkým Hyksósům, kteří využívajíce kombinace člověk-kůň-šíp na hlavu porazili egyptské impérium. To, že uspěli, bylo způsobeno jejich pohyblivostí a schopností nečekaného úderu. Z jiného hlediska, totiž průchodu teoreticky neschůdnou krajinou, lze za bleskovou válku považovat i Hannibalovo tažení a k čemu jinému než k Blitzkriegu lze přirovnat tažení takového Alexandra Makedonského či Gaia Julia Caesara? Ve středověku naháněli hrůzu svými bleskovými nájezdy Mongolové, ale v jistém smyslu i takoví Vikingové. V novověku se o totéž pokoušeli například Švédové za třicetileté války, po nichž převzali štafetu Prusové v 18. století. Přesto však lze stopy skutečné bleskové války, v našem pojetí, hledat až v 1. světové válce.

Tato válka znamenala daleko větší změny ve všech oblastech lidského života než kterýkoli jiný konflikt v dějinách. Z tohoto pohledu se 2. světová válka jeví jen jako dovětek války z let 1914-1918, pomineme-li už názor některých historiků, považujících oba celosvětové konflikty i období mezi nimi za jeden celek. Z vojenského hlediska lze říci, že 1. světová válka revidovala všechny předchozí poučky a názory na vedení boje a přidala k nim několik nových. Právě z traumatu nad bezvýchodností zákopové války a s cílem už nikdy něco tak strašného nepřipustit se zrodila teorie bleskové války.

lehký tank LT-38

Československý LT-38, jeden z nejlepších lehkých tanků meziválečného období

V 1. světové válce byly využity všechny možné válečné prostředky a právě během ní došlo k jejich rozdělení na zastaralé (např. jezdectvo) a moderní (obrněná technika, letadla), schopné rozvoje. 2. světová válka pak už jen využila závěrů a "výdobytků" své předchůdkyně a zdokonalila je až k absurdní dokonalosti (jediné novum, jež přinesla, byly nukleární zbraně). Platí to i z hlediska vojenské teorie, neboť právě za 1. světové války v podstatě teorie bleskové války vznikla, stačí vzpomenout na Fullerův Plan 1919. Novátorské myšlenky v té době zaznívaly z úst téměř výlučně britských autorů, neboť Velká Británie byla také na vrcholu co se týče vývoje obrněné techniky, nezbytné pro vznik bleskové války. A nebýt rychlého konce války, snad by se Plan 1919 i dočkal svého uskutečnění. Zde si můžeme dovolit jisté "kdyby", neboť se domníváme, že pokud by skutečně došlo k provedení Fullerova návrhu, dějiny následující 2. světové války by vypadaly zcela jinak.

Po skončení války docházelo ve Velké Británii pomalu k útlumu v tomto oboru. Objevily se sice vynikající teoretikové, jako Liddell Hart, ale oficiální podpora byla mizivá. Pouze v případě EAF dostali tankoví nadšenci ve Velké Británii skutečně šanci uvést své představy do praxe, ale po jeho rozpuštění se britská armáda vydala cestou klasického rozdělování tanků na pěchotní a lehké průzkumné. Britové ale k tomuto schématu stejně přidávali své vlastní myšlenky, když budovali silné svazy lehce pancéřovaných rychlých tanků, které nebyly vybaveny žádnou pěchotou ani podpůrnými zbraněmi, a očekávali od nich, že budou bojovat jako válečné lodi na moři.

Protože v USA vše ochromoval izolacionismus a ve Francii stavba obranné Maginotovy linie, štafetu převzali Němci. Jejich výhodou byla ta skutečnost, že versailleská smlouva zakazovala Reichswehru vlastnit tanky a letadla, nemohlo tudíž dojít k osudným bojům o kontrolu nad těmito zbraněmi, které nastaly v ostatních velmocích. O to více však Němci teoretizovali a hltali články Fullera a Liddell Harta. Když pak Německo začalo po Hitlerově nástupu k moci znovu zbrojit, už bylo na čem stavět. Připomeňme jen, že v Německu již od dob Fridricha II. existovaly představy o rychlých překvapivých akcích se snahou dosáhnout paralyzace protivníka, takže nelze jednoznačně tvrdit, že by Němci jen převzali úvahy britských autorů.

Kapitolu samu pro sebe pak tvořil Sovětský svaz, kde válečné tradice v podstatě zanikly s bolševickou revolucí, takže daleko ochotněji uváděl do praxe novátorské myšlenky. Díky svým ohromným materiálním a lidským zdrojům si jako jediná země na světě navíc mohl dovolit ověřovat hned několik koncepcí nezávisle na sobě. A navíc, podobně jako v Německu, zemi ovládala totalitní ideologie, která se pilně připravovala na válku, takže na válečný výzkum mohly jít obrovské, veřejným míněním nekontrolovatelné sumy. A jen Stalinovy politické chyby zabránily, aby se SSSR stal baštou Blitzkriegu. Kdyby se to stalo, mělo by to nepochybně drtivý dopad na Evropu i svět, protože za 2. světové války Sovětům chyběla pouze vhodná taktika, a mohli smést Němce a proniknout třeba až k Gibraltaru.

V průběhu španělské občanské války došlo nejen k důležitému vyzkoušení německých a sovětských zbraní, ale i k ověření bleskové války. Zatímco Němci se utvrdili ve správnosti svých předpokladů, pro Sověty znamenala válka ve Španělsku poslední hřebíček do rakve samostatných mobilních operací. Podobně také ostatní velmoci a jejich přívrženci přejali sovětské názory, a tak byli Němci na počátku 2. světové války skutečně jediní, kdo měli samostatné mobilní jednotky zahrnující tanky, motorizovanou pěchotu a dělostřelectvo.

střední tank PzKpfw IV

Střední tank PzKpfw IV, nejpoužívanější tank německého Wehrmachtu během 2. světové války

Bojové použití teorie bleskové války za 2. světové války prokázalo, že všechny tři její složky, totiž pěchota, letectvo a obrněná vozidla, spolu musí nutně kooperovat, neboť každá zvlášť nemá šanci na úspěch. Samotná pěchota už nemohla vyhrávat válku, jak si mysleli ti největší konzervativci z generálních štábů. Selhala i představa naprosté nadřazenosti letectva dle Douhetových myšlenek, protože strategické bombardování bylo sice dobré v případě akcí proti průmyslovým komplexům, ale selhalo v případě morálního zastrašování. Ani Brity, ani Němce, oba velmi disciplinované národy, bombardování protivníka nezlomilo. A jako nesprávné se ukázaly i názory britských nadšenců o samospasitelnosti tanků, které se podle nich mohly utkávat opět jen s nepřátelskými tanky, jakoby nic jiného neexistovalo.

Jedině vyvážená kombinace všech tří složek, jak si bleskovou válku představovali Němci, mohla zajistit úspěch. Ovšem stejně důležitý byl i moment překvapení. Jako příklad může sloužit německý průchod ardenskými hvozdy v roce 1940 a poté i 1944, který dokázal dokonale zaskočit spojenecké generály, považující Ardeny za nesjízdné pro tanky. Němci plně využili základní poučky Fridricha II., že první úder je rozhodující, a britských teoretiků, kteří nadřazovali paralyzaci nervových center nepřítele jeho zničení. Spojenci se tyto základní principy učili jen těžko a bolestně. Zatímco Sověti je ve skutečné podobě do konce války nepochopili a Britové se konzervativně snažili o jejich skloubení se svými starými názory, Američané jich dokázali poměrně dobře využít. Ale navzdory tomu zvítězili Spojenci spíše svou početní a materiální převahou a vychytralostí než nějakými elegantními překvapivými akcemi.

Po skončení 2. světové války se zdálo, že jakýkoliv další konflikt bude veden jadernými zbraněmi. Přízrak atomové bomby se vznášel nad vším a ochromoval rozumné uvažování. Lze říci, že Douhetova koncepce letecké války, která byla za 2. světové války poměrně neúspěšná, alespoň co se týče civilních cílů, nezanikla, ale v podobě balistických raket s jadernými hlavicemi se hrozila opravdu stát rozhodujícím faktorem budoucích válek. Naštěstí pro lidstvo však tyto rakety neopustily svá sila a Douhetova koncepce znovu padla, i když to nebylo kvůli selhání v boji, ale díky morálním zábranám.

Četné lokální konflikty poválečné éry se pak vedly konvenčními prostředky a tam, kde to bylo možné, rovněž principy bleskové války. Blesková válka své největší slávy v poválečném období dosáhla za izraelsko-arabských válek a k jejímu poslednímu použití zatím došlo ve válce západních velmocí proti Husajnovu režimu na počátku 90. let. A není pravděpodobné, že by bleskovou válku v dohledné době cokoliv nahradilo, ať už by to byla opět Douhetova koncepce, která zažila tvrdý debakl v roce 1999 v Jugoslávii, nebo nějaká kybernetická robotizovaná forma války.

Příloha: Přehled nejdůležitějších osobností Blitzkriegu

Charles André Joseph Marie de Gaulle (1890-1970)

portrét de Gaulla

De Gaulle byl jedním z mála francouzských důstojníků, kdo již v meziválečné době teoretizovali na téma bleskové války.

V červnu 1940 mu bylo svěřeno velení neúplné 4. DC, se kterou však už nemohl nic dokázat. 18. června přednesl v rozhlasovém vysílání svůj slavný projev, ve kterém žádal Francouze, aby pokračovali v boji proti Němcům. Poté organizoval odpor proti vichistické vládě ve francouzských koloniích, až přesídlil do Anglie, která se stala jeho základnou při výstavbě jednotek Svobodných Francouzů. V roce 1944 triumfálně vstoupil do Paříže a stal se hlavou prozatímní vlády před podepsáním ústavy 4. republiky roku 1946. V letech 1958-1969 pak zastával úřad prezidenta 5. republiky.

Heinz Guderian (1888-1954)

portrét Guderiana

Byl to právě on, kdo vystavěl německé tankové divize, jež tvořily pozemní útočný hrot Blitzkriegu.

Guderian dosáhl se svými jednotkami významného průlomu u Sedanu v roce 1940 a vedl útok na Moskvu během operace Barbarossa v následujícím roce. Jeho počáteční postup byl rychlý, ale zima a rozhodný sovětský odpor ho donutily k částečnému ústupu, a tak ho Hitler z jeho funkce odvolal. V roce 1943 byl povolán do funkce generálního inspektora obrněných sil a po pumovém atentátu na Hitlera 20. července 1944 se stal dokonce náčelníkem generálního štábu, ale byl Hitlerem znovu odvolán v březnu 1945.

Erich von Manstein (1887-1973)

portrét Mansteina

Je považován za otce německé bleskové války. V letech 1939-1940 se zúčastnil jako náčelník von Rundstedtova štábu tažení v Polsku a ve Francii, v roce 1941 vedl tankové jednotky skupiny armád Nord během operace Barbarossa. Později s 11. armádou obsazoval Krym, za což byl povýšen do hodnosti polního maršála. Se skupinou armád Don se v prosinci 1942 neúspěšně pokoušel osvobodit ze sovětského obklíčení německá vojska u Stalingradu, ale vynahradil si to na počátku roku 1943, kdy způsobil Sovětům těžkou porážku u Charkova. Zúčastnil se bitvy u Kurska, po níž řídil ústup skupiny armád Jih. Po řadě sporů s Hitlerem kvůli tomuto ústupu byl v březnu 1944 zbaven velení a do konce války se nezúčastnil bojů.

Bernard Law Montgomery (1887-1976)

portrét Montgomeryho

Velel části britských sil ve Francii v letech 1939-1940 a zúčastnil se následujícího ústupu od Dunkerque. V srpnu 1942 převzal velení britské 8. armády v severní Africe a bránil německému postupu na Káhiru. Jeho slavné vítězství u El Alamejnu obrátilo situaci v severní Africe a zapříčinilo vyhnání Rommela z Egypta a rychlý spojenecký postup do Tunisu. V únoru přešly Montgomeryho síly pod velení amerického generála Eisenhowera a zúčastnily se dobytí Tunisu a invazí na Sicílii a do Itálie. V roce 1944 byl Montgomery povýšen do hodnosti polního maršála a velel spojeneckým silám během první části invaze do Francie v červnu 1944. Od srpna téhož roku vedl britské jednotky, které osvobodily Nizozemí, vpadly do severního Německa a vstoupily do Dánska. Do února 1946 byl ve velení britské okupační moci v Německu, poté se stal náčelníkem generálního štábu britského impéria. Téhož roku mu byl udělen titul 1. vikomt Montgomery z Alamejnu.

George S. Patton Jr. (1885-1945)

portrét Pattona

Byl rozhodným zastáncem existence samostatných obrněných kolon. Své první zkušenosti s obrněnou technikou získal za 1. světové války ve Francii, když zde zformoval první americkou tankovou jednotku a v roce 1918 ji vedl do akce.

V roce 1940 mu bylo svěřeno velení americké 2. tankové divize, o rok později se stal velitelem 1. obrněného sboru. V roce 1942 se zúčastnil spojeneckého výsadku v Casablance. Po invazi na Sicílii se 7. armádou vedl 3. armádu v bojích ve Francii a dále do Německa a Československa. Později hrál ústřední roli při likvidaci německé ofenzívy v Ardenách.

Pattonovi se stala osudnou politická neprozíravost, díky které mu bylo po skončení války svěřeno pouze formální velení nově vznikající 15. armády. Nedlouho poté, v prosinci 1945, zahynul při dopravní nehodě.

Erwin Rommel (1891-1944)

portrét Rommela

První křest ohněm získal už za 1. světové války, ale proslavil se zejména svými akcemi v následující válce. Rommel sehrál významnou úlohu už při tažení v Polsku a Francii, největší proslulosti však dosáhl v severní Africe, kde velel Afrika Korpsu. Zpočátku byl v Africe úspěšný (získal si přezdívku "Liška pouště"), ale v listopadu 1942 byl poražen u El Alamejnu. Ustoupil do Tunisu a v únoru 1943 porazil Američany v Kasserinském průsmyku, ale o měsíc později ho stihla konečná porážka. V roce 1944 se zúčastnil obrany severní Itálie a později byl převelen do Francie jako velitel skupiny armád B. Po vylodění Spojenců v Normandii 6. června 1944 se neúspěšně pokusil zabránit proniknutí protivníka do vnitrozemí Francie. Byl v kontaktu s hnutím, které 20. července 1944 podniklo pumový atentát na Hitlera, po jehož nezdaru byl donucen k sebevraždě.

Georgij Konstantinovič Žukov (Георгий Константинович Жуков) (1896-1974)

portrét Žukova

Sovětský maršál, šestinásobný držitel Leninova řádu, rozšířil německou strategii Blitzkriegu o typicky ruský prvek - masivní nasazení živé síly.

V roce 1918 vstoupil Žukov do komunistické strany a do Rudé armády a v průběhu občanské války vedl jízdní pluk. Poté studoval na vojenské akademii ve Frunze (dnešní Biškek). V roce 1939 zastavil Japonce na mongolsko-mandžuských hranicích, a tak se zde poprvé proslavil. Roku 1941 byl jmenován náčelníkem generálního štábu a záhy i zástupcem lidového komisaře obrany. Podílel se na obraně Moskvy, poté na plánech stalingradské operace, bitvy u Kurska i prolomení leningradské blokády. V závěrečné fázi války vedl ofenzívu, která skončila dobytím Berlína.

8. května 1945 se zúčastnil podepsáni německé kapitulace a vzápětí velel sovětským okupačním silám v Německu. Vyvrcholením jeho kariéry byla funkce ministra obrany SSSR v letech 1955-1957. V této pozici se podílel na potlačení maďarského protikomunistického povstání v roce 1956.

Seznam použité literatury

  1. Dorazil, O.: Světové dějiny v kostce. Vimperk, Papyrus 1992.
  2. Encyklopedický slovník. Praha, Encyklopedický dům 1993.
  3. Ford, R.: Nejslavnější tanky od roku 1916 do současnosti. Praha, Svojtka & Co. 1998.
  4. Hogg, I. V.: Historie tanku. Brno, Bonus A 1996.
  5. Chant, Ch.: Encyklopedie tanků. Plzeň, Mustang 1997.
  6. Kronika lidstva. Praha, Fortuna Print 1992.
  7. Ozbrojené síly NATO. Praha, Naše vojsko 1963.
  8. Philip, C.: Nejslavnější pěchotní zbraně. Praha, Svojtka a Vašut 1997.
  9. Popelínský, L., Kodeš, V.: Střelecká a raketová výzbroj letadel. Praha, Naše vojsko 1997.
  10. Segrelles, V.: Zbraně, které zasáhly do vývoje lidstva 1 a 2. Bratislava, Vydavateľstvo Obzor 1992.
  11. Slavní vojevůdci. Praha, Fragment 1993.
  12. Tanks & Weapons of World War II. London, Phoebus 1973.
  13. Vojenská letadla 1 a 2. Praha, Naše vojsko 1974, 1975.
  14. Vojenské dějiny Československa díl IV. Praha, Naše vojsko 1988.
  15. Žuk, A. B.: Pušky a samopaly. Praha, Naše vojsko 1992.

Internetové stránky:

  1. Klisura 69. (http://www.geocities.com/Pentagon/Quarters/1975)
  2. Wehrmacht. (http://www.wehrmacht.cz)
  3. Fronta.cz - World War II Website. (http://www.fronta.cz)
Airborn || Nahoru