Dějiny Francie

AIRBORN

Pravěk a starověk

V pravěku se v dnešní Francii nacházelo roztroušené osídlení neandrtálců a později i kromaňonců. Od kromaňonců pocházejí známé jeskynní malby, z nichž největší proslulosti nabyly ty z jeskyně u Lascaux v Pyrenejích.

Okolo roku 1000 př. n. l. přišli na území Francie z oblasti Švýcarska a středního Německa první Keltové. Objevila se tu první města, keltská oppida, z nichž nejznámější jsou bezpochyby Bibracte, Alesie, Lutecie (dnešní Paříž) či Avaricum. Keltové čili Galové také dali této zemi název - Galie.

most Pont-du-Gard

Starý římský most Pont-du-Gard

O něco později, asi okolo roku 600 př. n. l., přistáli u břehů jižní Francie řečtí osadníci z maloasijského města Fókaie a založili zde město Massaliá, dnešní Marseille. Během svého slavného tažení proti Římu protáhla jižní Francií kartaginská vojska pod Hannibalovým velením, k nimž se přidala řada keltských kmenů. Tato událost se však Massalie prakticky nedotkla. Později začali Řekové trpět nájezdy Keltů, a tak požádali o pomoc Řím. Římané skutečně zasáhli a časem se jejich vojenská přítomnost stala natolik trvalou, že na konci 2. stol. př. n. l. v jižní Francii vznikla římská provincie Gallia Narbonensis. Slovo provincie pak vstoupilo do názvu tohoto koutu Francie, který dnes nazýváme Provence.

V 50. letech 1. stol. př. n. l. si pak římské legie Gaia Julia Caesara podmanily zbytek Galie. Odpor porobených Keltů poté vyústil v povstání pod vedením náčelníka Vercingetoriga, které bylo potlačeno Caesarovými legiemi. Galie pak setrvala v římských rukou až do pádu Říše římské a vliv Římanů byl tak silný, že Keltové dokonce ztratili svůj jazyk a byli dokonale romanizováni.

Z doby římské nadvlády zůstala ve Francii řada památek, nejvíce v Provence, která byla pod římskou nadvládou nejdéle. Dochovalo se tu největší množství římských staveb - akvadukty, arény, mosty, chrámy, divadla. Nejznámější jsou např. divadlo a vítězný oblouk ve městě Orange, slavný akvadukt Pont-du-Gard, amfiteátr v Nîmes či aréna v Arles. Zbytky římských staveb jsou ale i v Paříži, Bordeaux, Besançonu, Lyonu a Remeši.

Franská říše

obraz Lva III. s Karlem Velikým

Papež Lev III. uděluje franskému vládci Karlu Velikému požehnání při jeho korunovaci na císaře roku 800

Od 3. stol. n. l. začaly na území Galie pronikat germánské kmeny, Burgundové, Vizigóti, a zejména Frankové. Byl to právě franský náčelník Chlodvík, kdo po pádu Západořímské říše ovládl Galii, a dal tak základ Franské říši. Vliv Franků v této oblasti byl natolik silný, že název jejich kmene se přenesl i do jména země, jež se od té doby nazývá Francie. Mladý franský stát se ale musel potýkat s celou řadou problémů, z nichž nejnebezpečnější byl nepochybně vpád Arabů ze Španělska v 8. stol. Arabové dokonce nakrátko ovládli jih Francie a snažili se proniknout i dále na sever, než je roku 732 Frankové porazili ve známé bitvě u Poitiers. Franská říše pak dosáhla svého mocenského vrcholu za vlády císaře Karla Velikého. Když se pod rukama jeho hašteřivých nástupců v polovině 9. stol. rozpadla, znamenalo to v podstatě vznik skutečné Francie.

Vláda Karla Velikého také přinesla do té doby největší kulturní rozmach v Evropě od pádu Západořímské říše v podobě tzv. karolinské renesance. Sloh této epochy tvořil přechod od římského umění k románskému stylu. Karolinská architektura představovala adaptaci římských stavebních principů pro středověké účely.

Francie v prvních staletích své existence

Když se v 10. století blížil podle křesťanského kalendáře konec tisíciletí, vypukla v Evropě doslova horečka. Poměry v církvi nebyly tehdy uspokojivé, protože preláti se více než o své ovečky starali o hmotné statky. Tak z obavy před věčným zatracením během očekávaného konce světa došlo k pokusům o reformu církve zevnitř. Ve Francii tak vznikly nové církevní řády jako premonstráti a cisterciáci a po celé zemi vyrůstaly kláštery jako houby po dešti. Když však konec světa nenastal, situace se vrátila zpět do svých kolejí a na další razantní reformaci si musela Evropa a s ní i Francie počkat až do 16. stol.

Ani tak ale náboženské spory ve Francii neutichly. Ve 12. století se na jihu Francie usadila početná komunita tzv. katarů, jinak také bogomilů či bulharů, neboli příslušníků náboženské sekty natolik odlišné od učení Ježíše Krista, že bývá považována za vlastní církev. Kataři v jižní Francii dostali podle města Albi, které se stalo centrem jejich území, název albigenští. Římskokatolická církev se však na katary dívala s odporem a tohoto nepřátelství dokázali chytře využít francouzští feudálové, kteří zatoužili po bohatství albigenských. Uspořádali proto křížovou výpravu Francouzů proti Francouzům, při které tekly ulicemi albigenských měst doslova potoky krve, až nezůstal na západě Evropě jediný katar.

V této době nebyla situace ve Francii nikterak růžová. Král musel tvrdě bojovat se svou šlechtou o podíl na vládě a nakonec prohrál. Jeho moc zůstala omezena na úzký pruh země okolo Paříže, který se dodnes nazývá Île-de-France, čili "francouzský ostrov". Navíc země trpěla nájezdy Normanů, kteří drancovali atlantické i středomořské pobřeží Francie. V severní Francii dokonce Normané zabrali kus území pro sebe a vytvořili zde vlastní stát, Normandii. Francouzskému králi v takovéto situaci nezbylo nic jiného, než přijmout normanského vévodu za svého vazala.

Francie v době vrcholného středověku

obraz bitvy u Kresčaku

Bitva u Kresčaku v podání středověkého umělce

Mezinárodně politická pozice Francie se poněkud zkomplikovala, když se normanský vévoda Vilém stal anglickým králem. Francie od té doby musela čelit anglickým pokusům o ovládnutí některých území a později i samotné francouzské koruny Angličany, což vyvrcholilo ve stoleté válce (1337-1453). Angličané zprvu slavili úspěchy, např. roku 1346 porazili u Kresčaku francouzské vojsko posílené oddíly českého krále Jana Lucemburského, ale nakonec byli poraženi. Příznivý obrat byl spojen se jménem populární Panny Orleánské, Johanky z Arku. Tvrdý boj proti cizincům paradoxně posílil moc francouzských králů a dal vzniknout Francouzům jako jednotnému národu. Za zmínku stojí již jen to, že v průběhu stoleté války Francie zažila první epidemii moru v Evropě, která výrazně zdecimovala její obyvatelstvo.

S nástupem gotického umění začala také francouzská kulturní expanze do světa, a to i do českých zemí, kde tomuto procesu napomohl i pobyt mladého Karla IV. na francouzském dvoře. Mimořádný význam má v této době výstavba katedrál, která dala této epoše pojmenování Věk katedrál. Z této doby pocházejí nádherné gotické stavby jako chrám Notre Dame, korunovační katedrála francouzských králů v Remeši, katedrály ve Štrasburku, Amiens či Chartres, v jižní Francii pak chrámy v Narbonne, Rodez nebo Albi, které svědčí o mimořádném technickém a uměleckém nadání stavitelů a sochařů. Francouzská gotika pak výrazným způsobem ovlivnila architekturu v mnoha zemích Evropy, což platí i pro České království. Například od stavby již zmíněné katedrály v Narbonne byl do Čech povolán stavitel Matyáš z Arrasu. Celá tato doba byla poznamenána také tzv. rytířskou kulturou, kdy jihofrancouzští trubadúři a severofrancouzští truvéři položili základ francouzské světské hudbě a literatuře.

Ve středověku byly ve Francii založeny proslavené univerzity, jež se rovněž staly vzorem pro podobné ústavy v cizině, např. pro Karlovu univerzitu v Praze. Nejslavnější a nejstarší z nich je pařížská Sorbonna, ale velmi staré jsou i univerzity v Montpellier či Toulouse. Roku 1409 také vznikla univerzita v Aix-en-Provence.

V této době charakterizuje francouzské dějiny výrazný fenomén, tzv. avignonské zajetí papežů. Francouzský král Filip IV. totiž přinutil papeže přesídlit z Říma do jihofrancouzského Avignonu. Do té doby provinčnímu městu to zajisté pomohlo, z této epochy pochází např. proslavený papežský palác či avignonský most a jiné památky ve městě i jeho okolí, ale tato situace vedla k tomu, že se italští kardinálové rozzlobili a zvolili si za nového papeže člověka ze svého středu, který přenesl sídlo papežů zpět do Říma. Francouzi si v odvetě vybrali svého vzdoropapeže, a katolická církev se tak rázem rozdělila na dva tábory. Problém dvou papežů, tzv. papežské schizma, se pokusilo řešit několik církevních koncilů, ale uspěl až nám tak známý kostnický.

Renesance a náboženské války

chrám Notre Dame

Nádherný chrám Matky Boží v Paříži - slavný Notre Dame

V 16. stol. byly pro Francii charakteristické dva procesy. Za prvé to byl vleklý konflikt se Svatou říší římskou o Itálii, který v podstatě pramenil již ze zmíněného rozdělení Franské říše v 9. století. Války o Itálii se staly prvním celoevropským střetnutím, kdy se uzavíraly první nadnárodní koalice, v drtivé většině případů právě proti Francii, která proti přesile nakonec prohrála. Válkami o Itálii se francouzští králové zapletli do staletého boje s Habsburky, svým dědičným nepřítelem.

Druhým významným procesem ze 16. stol. byla reformace a následná protireformace. Ve Francii se šířil zejména kalvinismus, jehož přívrženci zde byli nazýváni hugenoti. Protože byli obklopeni oceánem katolíků, došlo brzy k bojům mezi těmito stranami. Asi nejznámější je tzv. bartolomějská noc, kdy mladý hugenotský vévoda Jindřich Navarrský dostal od své katolické tchyně krásný svatební dar: vyvraždění hugenotů v Paříži i jiných francouzských městech. Ulicemi francouzských měst tak znovu z náboženských důvodů tekly proudy krve, a opět francouzské krve. Shodou náhod to byl ale nakonec právě Jindřich Navarrský, kdo se po skončení náboženských válek stal francouzským králem, a založil tak dynastii Bourbonů. Jindřich po svém nástupu vydal tzv. edikt nantský, který zaručoval hugenotům náboženskou svobodu. Ale o pouhých několik desítek let později byly tyto svobody omezeny a časem se Francie stala plně katolickou zemí.

V 16. stol. vstoupila Francie do renesančního období, typického naprostým zesvětštěním kultury. Tehdy vznikaly mohutné přepychové zámky, z nichž nejznámější jsou zámky na řece Loiře, např. Chambord. Ve městech vznikaly velkolepé paláce, tehdy třeba gotický hrad Louvre v Paříži získal svou renesanční tvář. Ve Francii jinak také žil a tvořil italský malíř, sochař a vynálezce Leonardo da Vinci.

Francie na cestě k revoluci

portrét Ludvíka XIV.

Rozmarný a výbojný francouzský král Ludvík XIV.

V 17. stol. se francouzští králové po poražení šlechtického povstání stali ve své zemi absolutními vládci a podle toho také s Francií zacházeli. Začala éra nákladných válek, tentokrát především s Rakouskem, které dosáhly svého vrcholu za "krále slunce" Ludvíka XIV. Marnotratný Ludvík sice královské pokladně poněkud pustil žilou a nadělal astronomické dluhy, ale na druhou stranu povznesl Francii na přední místo v Evropě.

Francie zůstala poměrně nepoznamenaná barokem, protože francouzským absolutistickým králům lépe vyhovovaly zásady racionálního řádu, přesnosti a symetrie. V období 17. a 18. stol. tak byla francouzská architektura ve znamení klasicismu. Tehdy vznikla pařížská Invalidovna či královský zámek ve Versailles. Francouzská klasicistní literatura pak vyvrcholila nesmrtelným Molièrovým dílem. Všechny ostatní evropské státy postupně přejímaly francouzský styl života, francouzská móda vládla krejčovským salónům, na panovnických dvorech se začalo mluvit francouzsky, začalo se s výstavbou velkolepých sídel ve stylu Versailles.

Ovšem nákladné výboje, královské dluhy, rozhazovačný přebujelý dvůr a další položky musel někdo zaplatit. Tím někým byly však pouze nižší vrstvy obyvatelstva, měšťané a venkované. Šlechta a církev neplatily nic. To samozřejmě vedlo k prohlubování státního dluhu, který dokonce způsobil francouzský státní bankrot. Ale možná ještě osudovější se stala nespokojenost nižších vrstev s tímto stavem, která nakonec vedla až k francouzské revoluci.

Revoluce v roce 1789 a doba císaře Napoleona

jezdecký portrét Napoleona I.

Císař Napoleon I. překračuje Alpy

Nespokojenost s vládou Ludvíka XVI. vyvrcholila dobytím Bastily v roce 1789. Celá revoluce proběhla naprosto nekoordinovaně a chaoticky. Její průběh byl ovlivněn naprosto protichůdnými zájmy. Roku 1792 se vlády chopili jakobíni a nastolili vládu tzv. první republiky. Ta nevydržela příliš dlouho - do roku 1799, kdy Napoleon Bonaparte udělal vojenský převrat a chopil se moci.

Napoleon se nechal roku 1804 korunovat francouzským císařem a pak nastává ta doba válek a vítězných tažení. Ta končí ostudným ústupem Napoleona z Ruska a dvěma porážkami - u Lipska a u Waterloo. Napoleon umírá roku 1821 na ostrově sv. Heleny a ve Francii znovu vládli Bourboni.

Revoluce roku 1830, 1848 a vláda Napoleona III.

Poklidný běh událostí po "Tančícím kongresu" ve Vídni v roce 1815, který zase na chvíli změnil tvář Evropy, přerušila ve Francii červencová revoluce v roce 1830. Ta svrhla krále Karla X., který usiloval o absolutistickou vládu, a nastolila vládu měšťanského krále Ludvíka Filipa. Ten byl velmi slabý a fakticky se nechával pouze ovlivňovat různými vrstvami obyvatelstva.

Došlo tedy k další revoluci - tentokrát únorové z roku 1848. Ta vynesla na výsluní Napoleona III. - synovce císaře Napoleona. Byly k němu upírány značné naděje, protože takřka celá Francie si přála vládu pevné ruky. Napoleon III. stihl ještě v červnu téhož roku potlačit dělnické povstání. Roku 1852 ze sebe na základě lidového hlasování udělal císaře a vrhnul se na velmocenskou politiku. Snažil se o vybudování koloniální říše ve stylu Velké Británie. Po sérii neúspěchů v různých koncích světa a po prohrané válce s Pruskem se sbalil a zbytek života dožil v emigraci.

Pařížská komuna a třetí republika

portrét de Gaulla

Charles André Joseph Marie de Gaulle

Povstání v roce 1871 bývá označováno jako Pařížská komuna. Vznikla po prohrané válce s Pruskem a bývala oslavována jako první vláda dělníků na světě. Francie se zbavila monarchie a byla vytvořena třetí republika. Mezi nejslavnější a nejdůležitější věci z této doby patří usmíření se s dlouholetým nepřítelem - došlo k podepsání Srdečné dohody mezi Anglií a Francií. To se stalo roku 1904.

Také byla postavena Eiffelova věž. Guy de Maupassant sedával často v restauraci v prvním patře prý jenom proto, že je to jediné místo, odkud Eiffelovka není vidět.

Jinak doba před první světovou válkou se nazývá Belle Époque.

Pak přišla válka a celou tuto krásnou dobu stáhla někam na dno bahna válečných polí. Ta válka znamenala naprostý šok a jejím výsledkem byla Versailleská smlouva, která stáhla na dno celé Německo a nevytvořila prostor, ve kterém by mohla fungovat Společnost národů. Také nevytvořila manévrovací prostor pro řešení hospodářské krize na počátku třicátých let.

Přímým produktem Versailleského systému byla druhá světová válka. Roku 1940 byla Francie na hlavu poražena a byl vytvořen Vichistický režim maršála Pétaina. Zbytek armády začal organizovat generál de Gaulle - jednotky Svobodných Francouzů, kteří obsadili Alžír, Sýrii a stáhli se do Velké Británie. Ve Francii se Spojenci vylodili roku 1944.

V souvislosti s druhou světovou válkou musíme poznamenat, že právě ve městě Agde byli internováni naši vojáci jako příslušníci cizinecké legie.

Čtvrtá a pátá republika

Po druhé světové válce se Francie angažovala v procesu budování evropské integrace (NATO, ESUO, EHS, EUROATOM). Ta si ale právě díky francouzskému nacionalizmu protrpěla několik vážných krizí (zablokování Evropského bezpečnostního paktu, odmítání Británie v ES, roztržka s USA atd.).

V letech 1944-1955 válčila Francie v Indočíně, odkud nakonec odtáhla. Další etapa rozpadu jejího koloniálního panství byla na počátku šedesátých let - rozpad afrického koloniálního systému.

Prezident de Gaulle (od r. 1958) odstoupil roku 1969 a to přineslo do francouzské politiky značné oživení. Tím ale nechci říct, že by generálova úloha v historii byla čistě negativní. Po něm nastoupil do úřadu Georges Pompidou a po něm je pojmenováno slavné kulturní centrum ve Francii, které sídlí v ještě slavnější budově ve stylu Hi-tech.

Airborn || Nahoru