Pěchotní výzbroj ve 20. stol.

AIRBORN

Od konce 19. století byla hlavní zbraní řadového vojáka jednoduchá, ale výkonná a přesná opakovačka. Takové typy jako německá Mauser, britská Lee-Enfield, ruská Mosin, rakouská Mannlicher či francouzská Lebel ve své době představovaly vrchol technické dokonalosti, využití veškerého předchozího vývoje palných zbraní. O tom svědčí v podstatě shodné základní schéma různých opakovaček, zavedených do výzbroje v různých zemích, a také dlouhé období jejich používání.

opakovačka Mauser 1898

Německá opakovačka Mauser 1898, zřejmě nejlepší zbraň svého druhu

Výhody, společné všem opakovačkám, jsou velice jednoduchá konstrukce a z toho vyplývající nenáročnost na údržbu a výcvik, spolehlivá funkce mechanismů a jejich dlouhá životnost, vysoká přesnost střelby, značný dostřel (dokonce za hranicí možností lidského zraku) a dostačující rychlost palby.

Na druhé straně nedostatky, které opakovačky měly, nebyly příliš velké. Patřila k nim poměrně velká hmotnost zbraně a velký zpětný ráz, který znesnadňoval rychlé osvojení si zacházení se zbraní.

opakovačka Lee-Enfield No 1 Mk I

Britská opakovačka Lee-Enfield No 1 Mk I (SMLE)

Ovšem za první světové války se ukázalo, že opakovačka je zbytečně dlouhá a těžká, používá příliš výkonné náboje a interval mezi dvěma výstřely je nebezpečně velký. S rozvojem kulometů, které převzaly řadu úkolů pušek, zmizela totiž potřeba střelby z pušek na velké vzdálenosti. Délka pušky v důsledku co nejdelší hlavně a výkonný náboj, umožňující velký dostřel a smrtící účinek i na dlouhé vzdálenosti, se tak staly zbytečné.

Bylo proto třeba opakovačku zkrátit a vylehčit, k čemuž ale došlo až po válce. Navíc k nejdůležitějšímu a nejlogičtějšímu kroku, k použití slabšího náboje, nedošlo vůbec. Slabší náboj by měl řadu výhod: zmenšení zpětného rázu, menší hmotnost náboje a tím i možnost nošení většího počtu nábojů, vylehčení celé zbraně. K tomuto kroku nedošlo především z ekonomických důvodů, protože pouhé zkrácení již existujících pušek vyšlo mnohem levněji než úplné přezbrojení armády novou zbraní, navíc spojené s přebudováním zbrojovek a muničních závodů.

opakovačka M 39

M 39, finská verze ruské opakovačky Mosin 1891

V té době však již existovaly zbraně, které slabší náboje používaly: pistole. Z pistolí se střílelo několikanásobně slabšími náboji, než z pušek. Pistole však svým určením byly určeny především k sebeobraně a tomu byly přizpůsobeny i jejich rozměry, příliš se proto nehodily k úkolu být standardními zbraněmi armád. A tak se celá řada konstruktérů snažila sestrojit poměrně lehké pušky s velkokapacitními zásobníky, nezřídka automatické a střílející pistolovými náboji, kterým se začalo říkat karabiny.

Karabina ve svém původním významu znamená jezdeckou pušku, která se od pěchotní liší pouze jiným uchycením řemenů. Protože ale jezdecké zbraně byly obvykle lehčí, kratší a tudíž méně výkonné, ujal se jejich název i pro pušky, používající pistolové nebo jiné slabší náboje. Brzy se ale ukázalo, že pistolový náboj je zcela nedostatečný svým účinkem, dostřelem a přesností, pokud se použije jinak, než na krátké vzdálenosti. Proto také nedošlo k zavedení těchto karabin do výzbroje žádné z armád.

pistole Mauser C96

Německá automatická pistole Mauser C96 s nasazenou pažbou

Již od 2. poloviny 19. století řada snah směřovala k sestrojení zbraně, střílející sice klasickými puškovými náboji, ale automatické. Tím by byl vyřešen alespoň problém nízké kadence opakovaček. Ovšem technická úroveň tehdejší doby nepostačovala na výrobu opravdu lehké a spolehlivé automatické pušky. Opět se zde projevil faktor příliš výkonných nábojů, kvůli nimž musel být mechanismus zbraně mnohem bytelnější a zbraň tudíž těžší, než opakovačka shodného balistického výkonu. Značnou překážku představovalo i zásobování střelců municí, protože žádný z nich u sebe nemohl mít více než cca 200 nábojů, protože to představovalo zátěž zhruba 5 kg, ale tato zásoba mohla být vystřílena za několik minut. Navíc střelba dávkou z takové zbraně byla velmi nepřesná v důsledku velkého zpětného rázu. Proto byly automatické pušky v době před 1. světovou válkou a v jejím průběhu zavedeny do výzbroje jen ojediněle a navíc jen u některých speciálních jednotek.

Během první světové války se hledaly jiné cesty, jak zvýšit palebnou sílu pěchoty. V okamžité reakci na peklo zákopových bojů se sami vojáci snažili hledat prostředky, jež by jim pomohly přežít. Vojáci různých stran se k tomuto problému stavěli odlišně. Tak Němci s oblibou užívali automatické pistole MauserParabellum s velkokapacitními zásobníky a přídavnými pažbami, zbraně, které v podstatě splňovaly kritéria na karabiny. Američané zase dávali přednost loveckým brokovnicím. Ty se tak osvědčily, že na konci války byl do výzbroje U. S. Army zaveden speciálně upravený vojenský typ, Winchester M1917.

samopal Bergmann

Samopal Bergmann, meziválečná verze

Nejdůležitější pěchotní zbraní, o jejíž vznik se 1. světová válka "zasloužila", byl ale samopal. Tato zbraň je jakýmsi křížencem kulometu a karabiny, je totiž schopna střelby dávkou a střílí pistolovými náboji. Samopal vznikl jako východisko z nouze, pro neexistenci lepšího řešení, a právě vysoká kadence je jeho jedinou výhodou oproti opakovačce, za níž zaostává v dostřelu, průbojnosti a přesnosti - kvůli použití slabých nábojů a jednoduchému dynamickému závěru. Rozhodně se nemohl stát novou zbraní pěchoty místo opakovaček. Mohl být pouze zaveden jako lehká podpůrná zbraň s tím, že v armádě budou vedle sebe existovat dvě zcela rozdílné zbraně. Znamenalo to, že vojáci vyzbrojení puškami budou dále trpět nedostatečnou rychlostí palby při bezprostřední srážce s nepřítelem a vojáci vyzbrojení samopaly si budou muset zvyknout na nedostatečný dostřel.

První samopal, který sestrojil konstruktér Revelli, vznikl roku 1915 v Itálii a měl se stát náhradou za lehký kulomet. Ovšem kvůli řadě nedostatků nakonec nebyl standardizován. A tak se prvním v praxi použitým samopalem stal až německý samopal Bergmann. Ten byl ale tak zdařilý, že jeho konstrukční princip, složení mechanismů a rozměry byly často použity téměř bez změn pro sestrojení samopalů v různých zemích v průběhu meziválečného období. Ovšem za 1. světové války původní Bergmann nedosáhl příliš velkého rozšíření, protože se objevil až v roce 1918.

opakovačka Winchester

Legenda amerického divokého západu - opakovačka Winchester

Vojáci obou bojujících stran tak prakticky za 1. světové války neměli zbraň, která by byla všestranně použitelná, spolehlivá, jednoduchá, lehká a levná. Domníváme se však, že taková zbraň, která většinu z těchto požadavků splňovala, existovala již delší dobu předtím. Máme na mysli proslavenou opakovačku Winchester, spolu s revolvery Colt typickou zbraň divokého západu. Tato puška používala náboj, který byl v podstatě shodný s nábojem revolveru Colt, byl tedy slabší než puškový, měl ale na běžný pistolový náboj velkou ráži a byl i výkonnější. Opakovačka Winchester měla navíc dostatečně kapacitní zásobník při poměrně malých rozměrech. Její ovládání bylo jednoduché a rychlé oproti klasické opakovačce. Některé nedostatky by se daly odstranit v průběhu konverze z lovecké zbraně na vojenskou. Ale jedinou zemí, která takovou zbraň používala, bylo carské Rusko, kde se však používal upravený vzor, střílející běžnými ruskými náboji, navíc tato zbraň zde byla jen nouzovým řešením kvůli nedostatku standardních pušek Mosin.

samonabíjecí puška M1 Garand

Americká samonabíjecí puška M1 Garand

Na základě poznatků z 1. světové války jasně vyvstala potřeba nové střelecké zbraně, která by používala náboj slabší než puškový a výkonnější než pistolový. Taková ale nebyla sestrojena, a tak se vývoj v meziválečné době soustředil jen na zdokonalování existujících zbraní, opakovaček, automatických pušek a samopalů.

V rámci zdokonalování opakovaček byly v mnoha státech přijaty do výzbroje výrazně zkrácené a vylehčené vzory, stále ale používající velmi výkonné náboje. V této době opakovačka dosáhla vrcholu dokonalosti, současně se však ocitla na konci svých možností. Naopak automatické pušky se díky vzrůstající technické vyspělosti pomalu dostávaly do doby, kdy se mohly stát standardními zbraněmi armád. Přesto k jejich výraznějšímu rozšíření nedošlo ani nyní a pouze armáda USA samonabíjecí puškou Garand M1 nahradila své stávající vzory opakovaček.

Meziválečná doba, zejména 30. léta, byla zlatým věkem samopalů. Samopal se stal ideální zbraní gangsterů i mužů zákona, nemohla bez něj proběhnout žádná gerilová válka. Ovšem v drtivé většině případů zůstávalo jeho schéma stejné, jako u původního samopalu Bergmann. I nadále byl levnou zbraní, jednoduchou na ovládání, ovšem také značně nepřesnou a omezenou malým dostřelem.

samonabíjecí karabiny M1 a M1A1

Americká samonabíjecí karabina M1 a její výsadkářská verze M1A1

Na počátku 2. světové války tak byla ve výzbroji pěchoty zastoupena celá škála zbraní, kvalitativně velmi odlišných. V té době se však s konečnou platností vyhrotila potřeba nové zbraně pro náboj střední výkonnosti mezi puškovým a pistolovým. V SSSR vznikl v roce 1943 pouze zkrácený náboj ráže 7,62 mm, zatímco zbraň byla zkonstruována až po válce. V USA byla v roce 1941 sestrojena pro náboj značně menší než puškový ale výkonnější než pistolový samonabíjecí karabina Garand M1. Ale nejdůležitější byly německé pokusy, které znamenaly vznik zcela nového typu palné zbraně. Pro náboj 7,92 mm Kurz - tedy puškové ráže ale s kratší nábojnicí - vznikla po některých experimentálních vzorech v roce 1943 zbraň MP 43. I když zkratka MP znamená Maschinenpistole čili samopal, podobnost byla jen ve vnějším vzhledu.

útočná puška Sturmgewehr 44

Novátorská německá zbraň Sturmgewehr 44 - kříženec samopalu a pušky

Zbraň obsahovala mechanismus, který byl obdobný jako u německých automatických pušek té doby, nikoli mechanismus samopalu. Spolu s výkonnějším než pistolovým nábojem to znamenalo několikanásobně větší přesnost, průbojnost a dostřel, než měl jakýkoliv tehdejší samopal. Na druhé straně mohla mít zbraň velkokapacitní zásobník (třicet nábojů) a byla schopna střelby dávkou, bez nepříznivých vlivů zpětného rázu puškového náboje. MP 43 tak v podstatě spojila nejlepší vlastnosti předcházejících typů zbraní do nového hávu. Po drobných úpravách byl v roce 1944 zaveden nový vzor, jemuž sám Hitler dal pojmenování Sturmgewehr 44. Právě název útočná puška se stal pojmenováním pro celou novou kategorii ručních palných zbraní.

útočná puška AK-47

Ruská útočná puška AK-47, slavný Kalašnikov

Po válce většina zemí do své výzbroje zavedla zbraň, inspirovanou MP 43, resp. StG 44. První byli Rusové se svým AK-47 (Avtomat Kalašnikova), nejslavnější útočnou puškou všech dob. Kalašnikov střílí již zmíněným sovětským nábojem střední výkonnosti ráže 7,62 mm. Ačkoliv dnes už je Kalašnikov v podstatě zastaralý, pro jeho láci, jednoduchost, odolnost a účinnost ho používá více armád, partyzánských hnutí a teroristických organizací než jakoukoliv jinou zbraň. Kalašnikov se stal standardní zbraní východního bloku a jen Čína a Československo používaly jiné zbraně, stejně ale střílející sovětským nábojem. (A pouze Československo používalo svou vlastní konstrukci, zatímco Čína upravila sovětský systém Simonov.)

útočná puška L85A1

Britská útočná puška L85A1, ideový následovník EM-2

Také spojenci v NATO brzy pocítili potřebu standardního náboje, společného všem zemím Aliance. Pod silným americkým tlakem proto NATO roku 1953 přijalo náboj T65 ráže 7,62 mm (nemá nic společného s ruským nábojem stejné ráže), který vznikl zkrácením starého amerického puškového náboje .30-06. Byl to vlastně krok zpět, protože i tento nový náboj měl velmi vysoký výkon, který si nezadal s výkonem některých nábojů do opakovaček - starý náboj .30-06 byl totiž jedním z těch nejvýkonnějších, takže zkrácení nábojnice o zhruba 1 cm příliš velký úbytek výkonu neznamenalo. Navíc pro prachovou náplň T65 byla použita nová, účinnější střelivina, takže výsledný výkon náboje příliš nezaostával za starým .30-06. Země NATO tak promeškaly příležitost k využití válečných zkušeností a zavedení zbraně, obdobné jako byl AK-47 (na druhou stranu tak získaly kvalitní náboj pro kulomety - Rusové v této roli musejí používat zastaralý carský náboj pušky Mosin). Západní zbraně se stále podobaly starým automatickým puškám na výkonné náboje, např. americká M14 se od již zmíněné Garand M1 lišila kromě náboje jen velkokapacitním zásobníkem.

Nový náboj NATO znamenal konec i pro britskou zbraň revoluční koncepce, pušku EM-2. Tato zbraň byla velice neobvyklá svým vzhledem - zásobník byl umístěn až za pistolovou pažbičkou a spouštěcí ústrojí, v uspořádání, později známém jako bullpup (buldočí štěně). Tím zbraň získala na kompaktnosti a lehkosti. Další zajímavou novinkou bylo použití optických mířidel namísto klasických. Puška EM-2 ale používala vlastní náboj ráže 7 mm (.280) a když byl zaveden americký náboj jako standardní pro NATO, nebylo možné ji rychle konvertovat. A tak se další pušky v uspořádání bullpup objevily až po dalších třiceti letech.

útočná puška FN FAL

Belgická útočná puška FN FAL, raná verze

V padesátých letech se na západě objevila řada konstrukcí, které sice nebyly tak novátorské jako EM-2, ale doznaly značného rozšíření. Je na místě jmenovat pušku FAL (Fusil Automatique Legere) belgické společnosti Fabrique National (FN), která se stala po AK-47 druhou nejrozšířenější útočnou puškou na světě. Měla zásobník na 20 nábojů ráže 7,62 mm NATO a automatický i poloautomatický režim. Některé armády na svých FAL odstranily možnost plně automatické střelby pro nízkou přesnost dávky (což je však negativní vlastnost všech pušek ráže 7,62 mm NATO). FN FAL byla zavedena do výzbroje více než 90 států včetně řady latinskoamerických zemí či zemí britského společenství. Licenční výroba probíhala ve Velké Británii, Kanadě, Austrálii, Jižní Africe, Indii, Rakousku, Izraeli, Argentině a Chile.

Podobně úspěšným modelem byla útočná puška G3 německé firmy Heckler & Koch. Tato zbraň má zajímavou historii - její předchůdce, experimentální puška StG 45 vznikla ještě za nacistického režimu v Německu. Když bylo Německo poraženo, konstruktéři StG 45 utekli do frankistického Španělska, kde pro státní zbrojovku CETME vytvořili od StG 45 odvozenou útočnou pušku s unikátním polouzamčeným závěrem. Jako element pro zpomalení odsunu závěru v okamžiku výstřelu používala dva válečky namísto obvyklé konstrukce využívající pevně uzamčený závěr, odemykaný odsunutím pístu plyny odebíranými z hlavně (na tomto principu fungují AK-47 i FN FAL). Pro tuto zbraň byl také určen originální náboj s dlouhou hliníkovou kulkou ráže 7,92 mm, který ale nakonec nebyl použit. Když pak v Západním Německu vznikal Bundeswehr, firma H&K pro něj na základě pušky CETME sestrojila útočnou pušku G3 ráže 7,62 mm NATO. G3 se mimo SRN uplatnila ve výzbroji např. řady latinskoamerických zemí či předrevolučního Íránu.

útočná puška M16A2

M16A2, nejnovější model americké útočné pušky M16

V šedesátých letech ale Američané podruhé provedli evropským zemím NATO čáru přes rozpočet, když bez domluvy se svými spojenci zavedli do výzbroje vynikající pušku M16 konstruktéra Eugena Stonera, která používala náboj zcela nové malé ráže 5,56 mm (.223). Američané totiž konečně uznali, že doba si žádá něco jiného než těžkou, zbytečně výkonnou pušku. A je pravda, že M16 s mnoha plastovými díly vedle robustní M14 vypadala jako dětská hračka. Ve svém důsledku však americké rozhodnutí znamenalo, že NATO po dlouhou dobu čelilo možnému střetu s nepřítelem s tím, že její nejsilnější armáda byla vyzbrojena puškou zcela jiné ráže než zbylé členské země. Do devadesátých let ale nakonec všechny země NATO zavedly zbraně v ráži 5,56 mm, ačkoliv si evropští členové na USA vynutili zavedení upravené, účinnější verze 5,56mm náboje (SS109 místo starší M193).

I Sověti poznali, že malá ráže má některé výhody, a tak upravili Kalašnikov na vzor AK-74, který se od svého předka liší prakticky jen použitým nábojem ráže 5,45 mm místo 7,62 mm. Tento náboj však odporuje mezinárodním konvencím, protože se střela po dopadu převrátí, čímž působí velmi ošklivé rány.

Protože se nedá očekávat, že by lidstvo v dohledné době zmoudřelo a vzdalo se válek, v konstrukčních dílnách po celé planetě vznikají zkušební vzory palných zbraní budoucnosti. Rusové experimentují s velkorážovými náboji (ráže 9 mm - u pušky neobvyklá), Němci s beznábojnicovým střelivem, Rakušané s wolframovými šipkami v plastových nábojnicích a hlavněmi s hladkým vývrtem, Američané koketují s bojovou brokovnicí.

útočná puška G11 K2

Přelomová německá útočná puška G11 K2 na beznábojnicové střelivo

Nejzajímavější z těchto zbraní je nejspíše útočná puška G11 firmy Heckler & Koch na beznábojnicové náboje. Náboj je tvořen čtverhranným blokem střeliviny, v němž je zcela zapuštěna kulka ráže 4,7 mm. Vzhledem k tomu, že střela nemá nábojnici, je daleko lehčí, takže zásobník má zvětšenou kapacitu - 50 nábojů u G11 a 45 nábojů u vylepšené varianty G11 K2. Tento jednořadý zásobník je vzhledem ke zvláštní konstrukci podavače umístěn vodorovně na horní straně zbraně, přičemž vedle něj mohou být v pohotovostní pozici umístěny další dva. Podavač je otáčivý - střela se do něj zasune kulkou dolů a podavač ji pak otočí o 90°. Zbraň má tři režimy palby - jednotlivé rány, nepřetržitou dávku a třírannou dávku. Poslední režim využívá další unikátní vlastnost zbraně - díky vysoké kadenci (použití beznábojnicového střeliva odstraňuje vyhazování nábojnic) a speciálnímu pouzdru, umožňujícímu nezávislý pohyb hlavně, zásobníku a podavače vůči pažbě, mohou být všechny tři náboje vypáleny dříve, než střelec pocítí zpětný ráz. To samozřejmě zvyšuje přesnost dávky. Na přesnost zbraně dále pozitivně působí použití optických mířidel namísto mechanických.

G11 měla být zavedena v Bundeswehru místo zastarávající G3 (tím by německá armáda přeskočila celou jednu generaci pušek), ale náklady spojené se znovusjednocením Německa roku 1990 zařazení této drahé zbraně do výzbroje zabránily. A tak Němci svou G3 nahradili o mnoho konvenčnější (ale stejně mimořádně kvalitní) puškou G36 rovněž firmy Heckler & Koch.

Takto může vypadat více či méně blízká budoucnost běžných "kvérů". V té vzdálenější se snad budou používat zbraně na bázi elektromagnetických děl a vysokoenergetických laserů, to by ale byl námět spíš na sci-fi (proto bych zájemce odkázal na Star Trek nebo podobnou vědecko-fantastickou klasiku) než technicko-historický článek. Ač to bude znít jako fráze, lidstvo se ve své honbě za stále dokonalejším zabíjením asi nikdy nezastaví.

Airborn || Nahoru