Římské vojsko

AIRBORN

Dějiny římského vojska

Ve vývoji římské armády lze vysledovat čtyři etapy:

1. národní vojsko od počátků Říma po Maria,

2. žoldnéřské vojsko od Maria po Augusta,

3. stálé vojsko v císařské době,

4. barbarizované vojsko za úpadku říše.

1. Národní vojsko (8.-2. stol. př. n. l.)

a) Od legendárního založení Říma do reforem krále Servia Tullia (asi 753 - asi 554)

Původně se vojenská povinnost týkala všech občanů ve věku 17-60 let. Z každé ze tří tribuí se vybíralo zhruba 1000 pěšáků (mille, proto milites) a 100 jezdců, takže celek zvaný legio (výzva, sbor) měl 3000 pěších a 300 jezdců. Počet vojáků byl zvýšen nejprve králem Tullou Hostiliem, pak i jedním z jeho nástupců Tarquiniem Priscem. Vrchním velitelem vojska byl král, nižšími veliteli tribuni militum, což byli vůdcové každého tisíce u pěchoty, a tribunus celerum (tribunus equitum) u jízdy.

b) Od Servia Tullia po konzulát Marca Furia Camilla (asi 554 - cca 400)

Král Servius Tullius podřídil celý římský národ nové organizaci. Obyvatelstvo se dělilo na třídy a setniny (centurie), které byly jak jednotkami politickými, tak i vojenskými. Povýšením plebejů na občany se rozšířily řady obyvatel povinných vojenskou službou. Vzniklo pět tříd, odstupňovaných podle majetku. Vojsko se oproti dřívějšku rozšířilo: nyní bylo 18 setnin jízdy z občanů nejzámožnější I. třídy a 170 setnin pěchoty z občanů všech pěti tříd, z toho bylo 85 setnin mladších vojáků (17-45 let) a 85 setnin vojáků starších (46-60 let). Setniny starších byly zřejmě početně slabší. Mladší byli povinni táhnout do pole, starší tvořili zálohu a hájili město. Kromě toho vzniklo pět pomocných setnin z řad nejchudších obyvatel.

Za předpokladu, že každá setnina mladších vojáků měla zhruba 100 mužů a setnina starších o něco méně, disponoval Řím té doby cca 8500 pěšáky, jež mohl poslat do útoku proti nepříteli, a menším počtem záložníků. Útočné i obranné vojsko se dělilo se na dvě legie (celkem tedy čtyři legie). Každá z legií mladších vojáků měla cca 4200 mužů, z nichž bylo 3000 těžkooděnců a 1200 lehkooděnců. K tomu patřil ke každé legii přiměřený počet jízdy, řemeslníků, trubačů a záložního mužstva, vystrojovaného na státní útraty, jež mělo nastupovat do mezer vzniklých v boji.

Na struktuře vojska se nic podstatného nezměnilo ani po napůl legendárním vyhnání králů v roce 510 př. n. l a po vzniku římské republiky. Pouze vrchní velení vojska přešlo z králů na konzuly - každý velel dvěma legiím.

c) od Camilla po Mariovy reformy (cca 400 - cca 100)

Konzul Camillus reorganizoval dosavadní stav a rozdělil těžkooděnce dle stáří a výcviku na tři druhy: nejmladší se nazývali hastati, zkušenější principes a nejstarší triarii. Délka služby se nyní počítala počtem výprav - 16 pro pěší a 10 pro jízdu. Camillus také u pěchoty i jízdy zavedl žold, k čemuž byl donucen roku 406, když obléhal Veje i v zimě. Snad za samnitských válek se novou taktickou jednotkou stal manipulus (svazek), spojující dvě setniny do jednoho celku a řízený oběma setníky (centuriones).

legionářská přilba

Římská přilba z přelomu letopočtu

Legie tak od Camilla čítala 1200 hastatů, stejný počet principů a 600 triariů, dohromady tedy 3000 těžkooděnců. Ti byli podporováni 1200 lehkooděnců (velites) a 300 jezdci. Legie tedy celkem disponovala 4200 pěších a 300 jezdci. Pravidelně se sestavovala dvě konzulská vojska, z nichž každé mělo dvě legie, celkem tedy čtyři legie se 16 800 pěšáky a 1200 jezdci.

Co se týče taktiky, upustilo se od původního nepřetržitého šiku (falanx) podle řeckého vzoru a byl zaveden trojřadý šik (acies triplex) po manipulech s mezerami tak, aby proti mezerám přední řady stály manipuly řady následující. Takové postavení, zvané quincunx, dodávalo legii větší pohyblivost.

Po podmanění svých sousedů Latinů a ostatních italických kmenů začali Římané přibírat k vojenské službě také je. Pěchoty spojenců bývalo stejně jako mužstva čtyř římských legiích, tedy asi 20 000 mužů, jízdy však třikrát víc než římské. Počet legií, ať už římských či spojeneckých, však rostl, a tak za druhé punské války (218-201 př. n. l.) už za Řím bojovalo 18-23 legií.

Od konce 3. stol. začala na republiku doléhat vnitřní krize. Časté války odváděly drobné rolníky, kteří tvořili páteř armády, od jejich obživy. Navíc četné války přiváděly do Itálie zástupy válečných zajatců, z nichž se stali otroci, do té doby v Itálii rozšíření jen omezeně. Levná otrocká práce na velkostatcích (latifundiích) znamenala další ránu pro rolníky. V důsledku těchto jevů se drobní zemědělci zadlužovali a když nebyli schopni zaplatit své závazky, ztratili půdu ve prospěch bohatých velkostatkářů, latifundistů. Pak odcházeli do Říma, kde rozmnožovali nemajetné obyvatelstvo (proletarii). Tím se však značně oslabovalo vojsko, protože v něm stále platil cenzus, znemožňující službu nemajetným vrstvám. Celý komplexní problém se neúspěšně snažila řešit řada politiků, např. bratři Gracchové na sklonku 2. stol. př. n. l.

2. Žoldnéřské vojsko (1. stol. př. n. l.)

a) Od Mariových změn do Caesarova nástupu (1. pol. 1. stol. př. n. l.)

busta Maria

Gaius Marius

Na samém konci 2. stol. př. n. l. vedl Řím válku s numidským králem Jugurthou a stále v ní nedokázal zvítězit. To se nelíbilo širokým římským lidovým vrstvám, které proto pověřily velením vojska schopného a oblíbeného politika Gaia Maria. Marius, aby rozšířil početní stav armády, připustil ke službě v legiích všechny občany nehledě k majetkovému cenzu. Proto se začaly bohatší třídy službě v legii vyhýbat, neboť je odváděla od jejich mírové činnosti, zatímco chudší hledaly v žoldu a v kořisti obživu. Služba ve vojsku se z občanské povinnosti stala zaměstnáním - tím se také vyřešil problém kumulace bezzemků v Římě.

Marius dále odstranil rozdíly ve věku a výcviku v legii, takže názvy hastati, principes a triarii značily od té doby jen různé stupně setníků. Marius zrušil římské lehkooděnce, všichni vojáci v legii dostali stejnou zbraň a byli také všichni těžkooděnci. Úkol lehkooděnců zastávaly oddíly z provincií, auxilia. Marius také zrušil římskou jízdu a udělal z ní čistě spojeneckou záležitost (už po druhé punské válce bylo římské jezdectvo se spojeneckým promíšené). Římané potom sloužili v jízdě jen jako důstojníci (praefecti). Marius rovněž zavedl jako odznak legie stříbrného orla.

Marius také zrušil dosavadní rozestavení bitevního šiku do manipulů a zavedl rozestavení dle kohort tak, že spojil vždy tři manipuly do jedné kohorty. Mariova legie měla 5000-6000 mužů rozdělených do 10 kohort o 500 až 600 mužích.

Zvyk měřit vojenskou službu vykonanými výpravami ustal, protože nepřetržité války nedovolovaly pouštět vojáky po výpravě domů, a nastoupila místo něj nepřetržitá dvacetiletá služba u pěchoty a desetiletá u jízdy.

b) Legie za Caesara (2. pol. 1. stol. př. n. l.)

busta Caesara

Gaius Iulius Caesar

Caesarova legie měla 10 kohort, 30 manipulů a 60 setnin, což bylo 3000-3600 mužů. Do služby v legiích začal Caesar brát i neobčany, tak např. ze zapádských Galů vytvořil legii Chocholoušů (Alauda). Od Caesara se také jízda kompletně rekrutovala z obyvatel provincií (provinciálů). Za občanských válek bývali do legií zařazováni i propuštěnci, otroci a gladiátoři. Neobčané po propuštění obdrželi římské občanství. Legie se už každý rok nerozpouštěly, ale jen doplňovaly odvodem či najímáním a zimu trávily v zimních táborech. Koncem občanské války stál Caesar v čele 40 legií.

V legii bývali vojáci stejného služebného stáří, takže byly legie nováčků a legie starých vojáků. Legie měly svá jména, např. podle pořadí (Prima, Nona atd.), podle zásluh či povahy (Victrix, Alauda, Rapax atd.), nebo podle zemí, v nichž se nacházely (Germanica, Italica atd.)

Caesar učinil stálými veliteli legií legáty, a omezil tak zároveň význam vojenských tribunů, jimiž bývali mladí, většinou nezkušeni muži.

3. Stálé vojsko (1.-3. stol. n. l.)

a) Legie na vrcholu své slávy (1.-2. stol n. l.)

socha Augusta

C. Octavius, jako císař Imp. Caesar Augustus

Hned při vzniku císařství bylo nejdůležitější změnou utvoření stálého vojska, jako vyústění procesu začatého Mariem. Císařská armáda se rekrutovala převážně z provinciálů bojujících za žold a byla rozložena po celé říši v posádkách. Za prvního císaře Octaviana Augusta (vl. 27 př. n. l. - 14 n. l.) čítala 28 legií po 5500-6000 mužích. Roku 9 n. l. byly tři legie z tohoto počtu kompletně zničeny Germány v Teutoburském lese, místo nich však vznikly nové tři.

Na hranicích říše bylo trvale rozloženo 25 legií. Na východě bylo pět legií u Antiochie a další tři v Egyptě. Jedna legie byla umístěna v Numidii. Hranice na Rýně a Dunaji střežilo třináct legií, další tři byly v Británii. Ze zbylých tří legií, které nestrážily hranice, byla jedna v Hispánii, jedna v Galii a jedna v Itálii. Celkem disponovala Římská říše cca 150 000 legionáři, což byla elita armády, určená zejména k útoku.

K těmto silám byl naverbován stejný počet vojáků z místního pohraničního obyvatelstva, kteří tvořili tzv. pomocné sbory, auxilia, provádějící vlastní strážní službu na hranicích.

Od poloviny 1. století n. l. neúměrně rostla politická moc armády. Její velitelé se často stávali císaři, poprvé byl vojáky prosazen roku 68 n. l. legát hispánské legie Galba. Od nástupu dynastie Severovců roku 193 n. l. byla otázka nástupnictví císařů plně v moci vojska.

b) Od nástupu Septimia Severa do vlády Diocletiana (193-284 n. l.)

socha Severa

L. Septimius Severus, jako císař Imp. Caesar L. Septimius Severus Pertinax Augustus

Jak rostla politická prestiž armády, upadala její morálka a oddanost říši. Původní armáda římských občanů se postupně změnila ve sbor provinciálních rolníků, kteří ve vojenské službě spatřovali možnost společenského vzestupu, protože vojáci po odchodu ze služby dostávali římské občanství (už Augustus viděl v armádě nástroj šíření občanství), půdu apod. Vojáci nyní bojovali za své velitele a ne za říši - tragédie nastala, pokud se tyto zájmy zkřížily.

Na počátku 3. stol. n. l. císař Septimius Severus zpřístupnil důstojnické hodnosti všem vojákům, bez ohledu na to, jestli měli nebo neměli římské občanství. To sice vytvořilo širší základnu pro výběr důstojníků, ale také uspíšilo další provincializaci vojska. Tento císař také povýšil centuriony, nejdůležitější důstojníky, kteří byli jen prostého původu a nebyli dosud povyšováni, do jezdeckého stavu. Tím pádem mohli zastávat i vyšší vojenské funkce, a tak se občas stali i císaři – ale na to pochopitelně neměli vzdělání. Septimius Severus rovněž povolil vojákům ženit se během služby, což podkopávalo tradiční disciplínu. U pohraničních sborů se navíc vojáci usazovali na půdě.

4. Barbarizace vojska (3.-5. stol. n. l.)

a) Diocletianovy reformy (konec 3. stol n. l.)

socha Diocletiana

Diocles Valerius Diocletianus, jako císař Imp. Caesar C. Aurelius Valerius Diocletianus Augustus

Úpadek vojska bojujícího za žold se v 3. stol. spojil s hospodářskými i sociálními problémy a s následky neutuchajících nájezdů nepřátel, což vyústilo ve vleklou krizi Římské říše. Hluboký úpadek na čas zastavil až císař Diocletianus (vl. 284-305 n. l.), který toho však dosáhl pouze za cenu přeměny Říma ve vojenskou despocii. Od Diocletianových dob císař už nebyl prvním občanem státu (princeps), ale pánem (dominus) nad životem a smrtí poddaných a jako takovému se mu musely prokazovat božské pocty.

Diocletianův přínos tkví v tom, že odstranil vojenskou anarchii oddělením vojenské a civilní moci. Diocletianus také zvýšil početní stav armády a zmenšil legie. Vojsko vystavěl na principu dědičné vojenské služby za držbu půdy. Armáda se nyní dělila na pohraničníky, zůstávající trvale v určitém hraničním pásmu, a mobilní jednotky, které se přemisťovaly dle potřeby.

b) Konec římského vojska (4.-7. stol.)

V posledních staletích své existence se Římská říše nacházela v takové krizi, že za ni bojovali i germánští barbaři, nejčastěji Frankové. Germánští laeti byli usazeni na římské půdě a byli za to povinni vojenskou službou. Kromě toho Řím pro svou obranu využíval i válečné zajatce a naopak i kontingenty svobodných Germánů, kteří se nazývali foederati.

Theodosiova mince

Theodosius, jako císař Imp. Caesar Flavius Theodosius Augustus

Roku 378 byl u Hadrianopole Vizigóty poražen výkvět římského vojska. Od té doby už říše nikdy nedokázala vytvořit armádu, která by ji byla schopná ochránit, a tak obrana přešla do rukou barbarů, bojujících v žoldu Říma i proti vlastním soukmenovcům. Aby se usnadnila obrana, byla říše roku 395 n. l. rozdělena císařem Theodosiem na dvě části, Západořímskou a Východořímskou (Byzantskou).

Situace byla horší v západní části říše, která se postupně rozpadala, jak se velitelé nájemných barbarských oddílů osamostatňovali v Římem svěřených oblastech. Tak se na jihozápadě Galie vytvořilo vizigótské Tolosánské království (vyvrácené až Araby v 8. stol.), podobný útvar vznikl díky Frankům i na severu Galie (časem se rozšířil na celou oblast Galie a dal jí dnešní název - Francie). Tyto státy sice formálně podléhaly západořímskému císaři, byly ale víceméně samostatné. Už tak volné vztahy se ještě více oslabily, když byl roku 476 n. l. Germánem Odoakerem sesazen poslední císař Západořímské říše Romulus Augustus. Závazky pak přešly na byzantského císaře, ale i když právně nikdy nezanikly, barbarské státy si už vedly vlastní politiku.

Na východě nedostoupila krize takového stupně, takže se Východořímská říše dokázala ubránit jak Germánům a Peršanům, tak o něco později i Slovanům a Avarům a dokonce se v 6. stol. pokoušela dobýt území Západořímské říše z rukou Germánů. Až na počátku 7. stol. byla málem rozvrácena pod soustředěným tlakem svých nepřátel. Nakonec se udržela, ale za cenu hlubokých vnitřních přeměn - během nichž zanikla i útočná antická armáda římského typu a místo ní se objevil obranný systém vojenských statků (stratiotika ktémata), typický pro raně středověkou Byzanc. Ale to je už úplně jiný příběh.

Organizace vojska

Důstojníci

Vrchními veliteli vojska (duces belli) za republiky byli až do doby Sullovy diktatury (82-79 př. n. l.) konzulové, dále diktátormagister equitum, po Sullovi prokonzulovépropraetoři. V císařské době patřilo vojsko císaři, jenž k němu za sebe posílal zástupce zvané legati Caesaris pro praetore.

busta Sully

Lucius Cornelius Sulla

Tribuni (tribuni militum čili militares) se nazývalo šest vůdců každé legie, v jejímž vedení se vždy dva po dvou měsících střídali. Pro dvě konzulská vojska jich tak bylo 24. Rekrutovali se z mladíků jezdeckého nebo senátorského stavu, kteří však pro svůj věk měli minimální vojenské zkušenosti.

Legáti (legati) byli původně jen senátorští rádcové vojevůdce, od 2. stol. př. n. l. však důstojníci vyšší než tribunové. Působili jako pobočníci vojevůdce a velitelé jednotlivých oddílů vojska, za nepřítomnosti vrchního velitele býval jeden z nich jeho zástupcem (legatus pro praetore). Caesar učinil legáty vůdci legií.

Kvestoři (quaestores) byli pomocníci vojevůdce. Za republiky mělo každé konzulské vojsko jednoho kvestora, jehož povinností bylo spravovat vojenskou pokladnu, vyplácet žold, prodávat kořist a zajatce, razit mince atd. Někdy také dostal velení nad částí vojska, to se však častěji stávalo až za císařství.

Prefekti (praefecti) se nazývali velitelé řady oddílů. Byli vůdci jízdy (praefecti equitum), kohort spojeneckých (praefecti sociorum čili alarum) nebo pomocných (praefecti auxiliorum) nebo technických sborů (praefecti fabrum). Za císařství byl i pro správu tábora ustanovován prefekt. Prefekty jmenoval vojevůdce a v hodnosti byli rovni tribunům.

Nejdůležitějším stupněm velení byli setníci (centuriones čili ordines), kterých bylo v každé legii 60 a později 59. Nebyli důstojníky v našem pojetí, ale poddůstojníky. Veleli po dvou jednomu manipulu, vyšší na pravém křídle (centurio prior), nižší na levém (centurio posterior). Setníci měli přísně hierarchickou strukturu, nejnižší byl setník poslední centurie poslední kohorty, nejvyšší setník první centurie první kohorty, zvaný primus pilus, zkráceně primipilus. Stát se primipilem bylo snem každého vojáka.

Za republiky byli setníci každoročně voleni vojáky, za císařství je jmenoval legát. Odznakem setníků byla révová hůl (vitis), kterou užívali i k trestáni vojáků. Podřízeni jim byli jejich pomocníci (optiones), rozdělovači hesel (tesserarii) a praporečníci (aquiliferi, signiferivexillarii).

Legie

Legionáři (legionarii) směli být až do Caesara jen občané, tedy do roku 338 př. n. l. jen Římané, potom i Latinové, po roce 89 př. n. l. všichni Italikové. Caesar připustil ke službě v legii i provinciály.

Legie čítala až do Maria 1200 hastatů ve 20 setninách po 60 mužích, 1200 principů ve 20 centuriích také po 60 mužích a 600 triariů ve 20 setninách po 30 mužích, dohromady tedy 3000 těžkooděnců v 60 centuriích čili 30 manipulech. K tomu ještě nutno připočíst 1200 lehkooděnců (velites) přidělených po 40 každému manipulu a 300 jezdců. Takže celkem měla legie 4200 pěších a 300 jezdců. Legie latinské a italické bývaly silnější.

legionář

Legionář z Caesarovy doby

pretorián

Pretorián z 1. stol. n. l.

Když byli lehkooděnci a jízda verbováni jen z provinciálů, měly legie pouze těžkooděnce. Caesarovy legie čítaly 3000-3600 mužů, kteří se dělili na 10 kohort, 30 manipulů a 60 setnin. Kohorty měly tedy po 300-360 mužích, manipul 100-120, centurie 50-60.

Na počátku císařství měla legie přibližně 5500 mužů, rozdělených do 10 kohort. První kohorta měla 800 mužů v pěti dvojitých centuriích, ostatní kohorty 500 legionářů v šesti setninách.

Lehkooděnci se dělili do dvou skupin: velitesrorarii. První měli několik házecích kopí, druzí praky. Tvořili buď zvláštní oddíly nebo byli rozděleni mezi manipuly těžkooděnců. Jejich úkolem bývalo znepokojovat nebo stíhat nepřítele.

Jízda se dělila na velké oddíly po 300 mužích zvané alae, každá ala měla 10 čet (turmae) po 30 mužích. Turma obsahovala tři eskadry (decuries) po 10 mužích. Každé dekurii velel desátník (decurio) a jeho pomocník (optio). Toto rozdělení měla po zániku římské jízdy za Maria jízda spojenecká a později provinciální. Také úkolem jízdy bylo zahajovat boj a stíhat nepřítele, kromě toho i zkoumat krajinu.

Od Caesara se jezdci rekrutovali z provinciálů - Galů, Numiďanů, Iberů, Thráků, kteří dostávali římskou výzbroj i výcvik a byli částí legie, nebo mívali svoji národní výzbroj a byli přiřazeni jako auxiliares, vojáci pomocných sborů. Počet jezdců obnášel zpravidla desetinu celého vojska.

Na počátku císařství měla každá ala asi 500 mužů. Na konci 1.stol. n. l. vznikly v jízdě jednotky o 1000 mužích. Aly se dále členily na turmy o 30-40 mužích. Každé turmě velel jeden desátník.

Kromě toho byli součástí legie řemeslníci (fabri), mezi něž se počítali tesaři (fabri tignarii), kováři (fabri ferarii) a měřiči (metatores, agrimensores). Řemeslníci tvořili pod zvláštním vůdcem technický sbor, jehož úkolem bylo zhotovovat a opravovat zbraně a obléhací stroje, provádět obléhací a opevňovací práce, stavět mosty atd. Dále k legii patřili i trubači (aeneatores) a vozatajstvo (calones), které mívalo u jedné legie asi 500 koní nebo soumarů a obstarávalo dopravu těžkých břemen (stany, obléhací stroje, mosty, ruční mlýny, zásoby zbraní a potravin atd.). S nimi zároveň táhli za vojskem markytáni (lixae).

Spojenci a pomocné sbory

legionářská přilba

Přilba římského legionáře z 1. stol. n. l.

Spojenci (socii) byly italické národy kromě Latinů (kteří se počítali přímo k Římanům). Spojenci sloužili v římském vojsku ve zvláštních odděleních (cohortes sociorum, cohortes alariae), která se stavěla na křídlech. Jejich vyššími veliteli byli vedle domácích vůdců ještě římští prefektové, jmenovaní vojevůdcem. Když Marius zrušil římskou jízdu, brala se ze spojenců. Po vzpouře v letech 90-89 př. n. l. se i spojenci stali římskými občany a sloužili pak v římských legií. Na jejich místo na křídlech nastoupila pěchota a jízda z provincií.

Vojáci pomocných sborů (auxiliares) byli do druhé punské války (218-201 př. n. l.) řazeni do římského vojska, aby v něm bojovaly jako lehkooděnci. Byli buď odváděni nebo dobrovolně posíláni a členili se na kohorty (cohortes auxiliariae). Po zrušení římských lehkooděnců Mariem tvořily pouze pomocné sbory lehkooděnou složku vojska, vyzbrojenou luky (Kréťané, Syřané) a praky (obyvatelé Baleárských ostrovů). Když se z italských spojenců začaly sestavovat legie, zaujaly pomocné sbory jejich místo a z cohortes auxiliariae se staly cohortes alariae. Za Caesara byla zrušena i italská jízda a na její místo nastoupili provinciálové, jejichž vůdci byli též římskými prefekty. Caesar začal tvořit legie i z provinciálů, což se stalo za císařství pravidlem. Tehdy vojáci pomocných sborů sloužili 25 let a jejich žold byl třikrát menší než legionářský.

Pretoriáni

busta Constantina

Flavius Valerius Constantinus, jako císař Imp. Caesar C. Flavius Valerius Constantinus Augustus

Od doby Scipiona Staršího (přelom 3. a 2. stol př. n. l.) se stalo zvykem, že si vojevůdce zřizoval tělesnou stráž, zvanou cohors praetoria. Byla to kohorta z vybraných spojeneckých a římských vojáků, pěších i jízdních.

Za císařství tvořilo v různých dobách buď 9 nebo 10 kohort pretoriánů tělesnou stráž císařů. Za Augusta se tři z nich užívaly pro ostrahu u císařského paláce, ostatní byly rozloženy okolo Říma. Tiberius je přivedl všechny do Říma, kde pro ně zřídil zvláštní tábor na pahorku Quirinale. Pretoriáni sloužili oproti obyčejným vojákům jen 17 let, měli trojnásobný žold a lepši výzbroj, jejich služba se pokládala za čestnější než u ostatního vojska. Jejich velitel se nazýval praefectus praetorii a byl v určitém smyslu i ministrem války.

Pretoriánské kohorty se v průběhu doby staly důležitým politickým činitelem a často si dosazovaly císaře podle své vůle. Proto jim řada vládců nedůvěřovala a radši si zřizovala svou vlastní gardu, často z Germánů. Pretoriány definitivně zrušil císař Constantinus roku 312.

Výzbroj

meč a dýka

Legionářský meč (gladius hispaniensis) a dýka

Výzbroj římského těžkooděnce se dělila na ochrannou (arma) a útočnou (tela). Obojí se v průběhu staletí značně měnila, ale v zásadě vždy byla arma tvořena přilbou, pancířem a štítem a tela mečem, dýkou a oštěpem či kopím.

tři oštěpy

Zleva oštěp lehkooděnce, lehký a těžký oštěp legionáře z dob republiky

V nejstarších dobách se výzbroj vojáků různila podle zámožnosti, protože se občané museli do pole vypravovat na vlastní náklad. Společné však bylo prvním čtyřem majetkovým třídám kopí (hasta), meč (gladius) a štít (scutum), I. třída měla ještě pancíř (lorica) a štít z kovu (clipeus) místo dřevěného. Naopak IV. a V. třída postrádaly ochrannou zbroj a V. třída měla navíc místo kopí a meče prak.

Camillus dal všem stejnou výzbroj až na to, že triarii měli kopí zvané hasta, hastati a principes oštěp pilum samnitského původu (původně to asi bylo opačně, jak svědčí název hastati). Hasta bylo dlouhé kopí určené k bodání, pilum se házel a rozlišovaly se u něj dvě varianty, těžká a lehká. Za války s Pyrrhem (1. pol. 3. stol př. n. l.) se pilum stal společnou zbraní všech řad. I nadále si však vojáci svou výzbroj kupovali ze svých prostředků, což se změnilo až za Maria.

Důležitým impulsem pro standardizaci legionářské výzbroje byla zkušenost z válek s Galy. Od nich převzali Římané nový typ přilby a kroužkový pancíř (lorica hamata), který poskytoval dobrou ochranu a přitom neomezoval pohyb. V 1. stol. se pak objevil nejklasičtější legionářský pancíř, lorica segmentata, složený z kovových pásů.

Cizí národy v římských službách užívaly zbroj římskou nebo svou vlastní. Byli to např. krétští lučištníci (sagitarii) či baleárští prakovníci (funditores).

Jezdci (equites) měli dlouhý sečný meč (spatha) a dlouhé bodné kopí (hasta), štít a kroužkový či šupinový pancíř. V orientu se Římané setkali s těžkooděnou sarmatskou a parthskou jízdou, u které byl jezdec kryt kovem od hlavy k patě a i kůň měl čabraku obrněnou kovovými lamelami. V reakci na ně se i v římské armádě objevilo jezdectvo tohoto typu, tzv. cataphractarii.

Bitva

Římané nevynikali taktikou, spoléhali spíš na obratnost a kázeň legionářů. V boji měla legie jediný cíl - zničit jádro nepřátelské formace a tak zlomit jednotu a morálku nepřátel. Avšak tato taktika, uplatněná proti vojenskému géniovi, jakým byl Hannibal, měla katastrofální následky. Měnit taktiku dokázali jen schopní vojevůdci, jako Scipio či Caesar.

Tvar šiku a rozestavení vojsk se řídilo povahou terénu a nepřátelským postavením. Nejobvyklejší býval trojřadý šik (acies triplex), ale ani šiky dvojřadé (acies duplex) a jednořadé (acies simplex) nebyly výjimečné. Legie římské tvořily zpravidla střed (acies media), spojenci a pomocné sbory křídla (cornu, ala, latus). Lehkooděnci, kteří boj začínali, byli buď roztroušeni po manipulech nebo rozestaveni pohromadě před oběma křídly. Na křídlech bývala i jízda, ale ta se často stavěla za řady pěchoty, aby odtud nepřítele neočekávaně napadla.

Řady byly buď rovné (acies directa), vyduté (acies sinuata) nebo vypouklé (acies flexa). Pokud se jedno křídlo posunulo vpřed, zatímco druhé se jen hájilo na svém místě, vznikla řada šikmá (acies obliqua). Jestliže útočil dřív střed než křídla, vznikl klín (cuneus).

Boj začínali lehkooděnci metáním oštěpů, šípů a kamenů nebo olověných kulí, někdy i jízda. Když se boj rozvinul, ustoupili do mezer prvních řad, pak se vydali vpřed těžkooděnci rychlým krokem a konečně poklusem se vztyčenými kopími a za ohlušujícího pokřiku. Na 20 kroků před nepřítelem hodili oštěpy, potom tasili meče a začal boj muže proti muži. Poraženého nepřítele stíhali lehkooděnci a jízda. Pokud byli poraženi Římané, utíkali do tábora, na jehož náspu už čekala posádka, připravená k obraně.

Obléhání opevněných míst

formace želva

Obranná legionářská formace zvaná želva

S dobýváním opevněných míst pomocí strojů se Římané seznámili u Řeků, poprvé u Syrakus v druhé punské válce. Od té doby zaměstnávali u vojsk Řeky, kteří jim zhotovovali stroje a učili je s nimi zacházet. Obléhací stroje se také dovážely přímo z Řecka.

obléhací věž

Římská obléhací věž

Města se dobývala útokem nebo obležením (obsidio, oppugnatio). Při útoku se lučištníci a prakovníci snažili zahnat ze zdí obránce, zatímco ostatní vojáci zasypávali městský příkop proutím, kamením a hlínou a v četách, chráněných po stranách i nahoře štíty (formace zvaná želva - testudo), se přibližovali ke zdem a branám, aby je podkopali nebo ztekli po žebřících.

Pokud se nepodařilo dobýt město jedním nebo několika útoky nebo když bylo hned od počátku jasné, že město pouhým útokem nepadne, přikročilo se k pravidelnému obléhání. Kolem města vznikl násep (circumvallatio) s věžemi a příkop, jimiž byli obléhaní odříznuti od okolí, takže nemohli být zásobeni ani nemohli uniknout, obléhatelé pak byli chráněni před náhlými výpady z města. Jestliže byla obava před přepadem z vnějšku, stavěl se ještě vnější násep (contravallatio), např. při Caesarově obléhání Alesie (pol. 1. stol. př. n. l.).

Potom se město nechalo buď vyhladovět, nebo se na něj útočilo různými stroji a stavbami. V druhém případě se od vnitřního náspu k městským hradbám stavěla vysoká konstrukce (agger), uvnitř s několika chodbami nad sebou, jimiž se směrem k hradbám dopravovalo kamení, dříví a hlína na další stavbu aggeru. Jeho výška bývala až přes 20 m a rovnala se výšce hradeb. Římané také hloubili podkopy, kterými se vnikalo přímo do města.

beran

Beran k boření hradeb

Dobývací stroje byly útočné a ochranné. Mezi útočné patřily žebříky (scalae), berany (arietes), jakési vrtáky (terebrae), střelné stroje (tormenta) - různé typy šípometů (catapulta, scorpio) a kamenometů (ballista, onager).

Ochranné stroje sloužily k ochraně vojáků proti střelám z hradeb. Pohybovaly se většinou na kolech nebo kládách. Patřila mezi ně želva (testudo) čili střechovitá dřevěná konstrukce, pod níž vojáci zasypávali příkopy nebo stavěli agger, želvě podobný musculus, užívaný při páčení kamenů ze zdi nebo vykopávání podkopu, vinca, další ochranný přístřešek, který spojením do řady vytvořil loubí (porticus), či pluteus, pohyblivá zástěna.

Nejmohutnějšími obléhacími stroji byly pohyblivé obléhací věže (turres mobiles, ambulatoriae). Budovaly se ze dřeva do výšky 15 až 30 m a mívaly až deset pater (tabulata), kolem nichž vedly ochozy (circuitiones). Do pater se lezlo po žebřících. Ve věžích se umisťovaly žebříky, spouštěcí koše, padací mosty (sambucae), střelné stroje a v nejnižším patře bořící beran.

Všechny ochranné stroje se pokrývaly surovými nebo mokrými kůžemi, houněmi, plachtami i kovovými pláty, aby byly chráněny proti ohni a balvanům metaným obránci.

Námořnictvo

busta Pompeia

Gnaeus Pompeius Magnus

Římané narozdíl od Řeků před nimi a Byzantinců po nich nebyli příliš dobrými námořníky. První větší válečné loďstvo si zřídili teprve v první punské válce (264-241 př. n. l.). A po porážce Kartága a ostatních středomořských států Římané zanedbali námořnictvo tak, že se na Středozemním moři nebezpečně rozbujelo pirátství. Teprve Pompeius ve válce proti pirátům roku 67 př. n. l. a v občanské válce proti Caesarovi římské námořní síly znovu pozvedl. Za císařství pak námořnictvo dostalo pravidelné zřízení, takže říše měla osm loďstev námořních - v Misenu u Neapole, v Ravenně, Colonii Octavianorum v Galii, Pontu, Alexandrii a Sýrii - a tři sladkovodní - na Rýně, Dunaji a Bodamském jezeře.

Vojenskou službou na lodích Římané vždy opovrhovali a do druhé punské války ji zastávali jen italičtí spojenci, potom i propuštěnci a občané nejnižší třídy a za veslaře se brali otroci.

liburna

Římská liburna, rychlá a obratná loď se dvěma řadami vesel. Mezi oběma plachtami je patrný havran.

Vůdcem loďstva (dux classis) býval římský konzul, jeho zástupcem nejdřív praefectus classis nebo duoviri navales, za císařství veleli loďstvům prefekti. Velitelé jednotlivých lodí se nazývali magistri nebo podle řeckého vzoru triérarchoi a hodností odpovídali setníkům pozemní armády. Kromě toho měla každá loď kormidelníka (gubernator) a pobízeče veslařů (hortator, pausarius).

Mužstvo se skládalo z lodníků (nautae), mezi které patřili veslaři (remices), řemeslníci (fabri), námořníci pro obsluhu plachet (uvelarii) a potápěči (urinatores), a vojáků (milites classici classiarii). Válečná loď měla asi 120 vojáků a 300 lodníků.

Římané, proslulí svou vynikající pěchotou, se snažili proměnit i námořní boj v pozemní. Loď byla vybavena padacím mostem se železným hrotem (harpago, corvus), kterým se zahákovala nepřátelská loď a umožnil přechod římských vojáků na její palubu. Kromě padacího mostu byly lodě vybaveny i klounem na přídi pod úrovní hladiny, kterým se prorážel bok nepřátelské lodi, a různými válečnými stroji k vrhání zápalných střel.

Válečné lodi (naves longae) mívaly poměr délky k šířce cca 8 : 1 a bývaly poháněny obyčejně třemi řadami vesel (triremes). Vyskytovaly se však i lodi s jednou řadou vesel (moneres), dvěma (biremes, Liburnae), čtyřmi (quadriremes), pěti (quinqueremes) a v císařské době i šesti (hexeres). Kromě vesel sloužila jako doplňkový pohon i plachta, zprvu obdélníková, později trojúhelníková, tzv. latinská, která umožňovala křižování proti větru.

Místo trirém se za Augusta prosadily rychlejší birémy, převzaté od dalmatských Liburnů. Lehké a rychlé lodě s jednou řadou vesel se používaly k průzkumu, strážní službě, dodávání zpráv, rychlé přepravě atd.

Poznámka: Portréty římských politiků a císařů byly převzaty z The Illustrated History Of The Roman Empire (http://www.roman-empire.net), ostatní obrázky z Conolly, P.: Dějiny římského vojska. Bratislava, Fortuna Print 1992.

Příloha: Mapy Římské říše

Klikni pro zvětšení římské výboje

Hlavní směry výbojů Římské říše

Klikni pro zvětšení barbarská království

Zánik Říše západořímské a vznik barbarských království (od roku 375)

Klikni pro zvětšení byzantské výboje

Války Byzantské říše v 6. stol.

Pramen: Dějiny evropské civilizace. Praha, FMI 1997.

Seznam použité literatury

  1. Augusta, P., Honzák, F.: Jak se žilo ve starověku. Praha, Albatros 1989.
  2. Conolly, P.: Dějiny římského vojska. Bratislava, Fortuna Print 1992.
  3. Dawson, Ch.: Zrození Evropy. Praha, Vyšehrad 1994.
  4. Dějiny evropské civilizace. Praha, FMI 1997.
  5. Dorazil, O.: Světové dějiny v kostce. Vimperk, Papyrus 1992.
  6. Dějiny Říše římské. Bratislava, Gemini 1993.
  7. James, E.: Frankové. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1997.
  8. Klučina, P.: Arma deffensiva. Bratislava, Vydavateľstvo Slovart 1992.
  9. Kubelka, V.: Římské reálie a literatura. Žďár na Moravě, J. Toman, nedat.
  10. Patočka, V.: Válečníci pod plachtami korábů. Od egyptských faraonů do objevu Nového světa. Praha, Naše vojsko 1993.
  11. Zamarovský, V.: Dějiny psané Římem. Praha, Český spisovatel 1995.

Internetové stránky:

  1. The Illustrated History Of The Roman Empire. (http://www.roman-empire.net)
Airborn || Nahoru