Vývoj zbraní ve 20. stol.

AIRBORN

Teorie a praxe 1. světové války

Podle představ členů generálních štábů jednotlivých velmocí měla 1. světová válka probíhat podle schématu prusko-francouzské války z roku 1870, s pěšími nebo jízdními jednotkami, které používaly pevnosti jako centrální body svých operací a které manévrovaly tradičními způsoby.

Ovšem následující konflikt měl být zcela jiný. Jestliže ho lze k nějakému jinému střetu v minulosti přirovnat, pak by to měla být spíše americká občanská válka, charakterizovaná masovým nasazením tehdy moderních (nejen) bojových prostředků: telegrafu, železnice, opakovaček, jednoduchých mechanických kulometů, obrněných lodí, torpéd, min, ba i velice primitivních ponorek. Ovšem Evropa vždy Amerikou do značné míry pohrdala, a tak když se roku 1863 náčelníka pruského generálního štábu, Helmutha Karla von Moltkeho staršího zeptali, co si myslí o občanské válce v USA, odpověděl jim s despektem, že se nezajímá o rvačky ozbrojených tlup.

V myšlení evropských stratégů stále ještě přetrvávala představa "galantních slavností" 18. století, kdy sevřené linie vojáků manévrovaly skoro jako taneční páry na parketu. Proto se také velice odlišovalo vedení boje za americké občanské války a nejdůležitějších evropských válkách druhé poloviny 19. století - krymské války, prusko-rakouské a prusko-francouzské války. Třebaže Evropané bojovali víceméně moderními zbraněmi, strategie se nelišila od té z dob napoleonských válek. Naopak americká občanská válka už byla konfliktem, v němž se staré myšlenky střetly se zásadami moderního vedení války a byly jimi poraženy. Příčinou tohoto rozdílu je nepochybně nepřítomnost dlouhodobější tradice v USA, a to nejen vojenské.

Co se tedy na začátku 1. světové války stalo? Místo aby se armády pohybovaly ve formacích a spořádaně nastupovaly do bitev, utkávaly se v malých šarvátkách malé oddíly. A namísto ústupu, v naprostém rozporu se zásadami zavedeného způsobu boje, se zakopaly do země a vzdorovaly nepříteli. Logické pak bylo s čerstvými jednotkami provést obchvat. Když se ale touto poučkou řídili oba protivníci najednou, museli se střetnout a situace se opakovala. Série neustálých obchvatů se zastavila až na severu u moře a na jihu u švýcarských hranic.

I v této situaci si vojenské příručky věděly rady. Vojáci vykopali zákopy co nejblíže k nepříteli, pomocí dělostřelectva uskutečnili průlom, vnikli do něj, rozšířili ho a zaujali v něm pozice. Akci pak korunoval úder jízdy, která pronikla vzniklou mezerou a vpadla do zad prchajícímu nepříteli. Tato častokrát vyzkoušená metoda však v nových podmínkách selhala. Prostě proto, že po prolomení zákopové linie vojáci narazili na další zákopovou linii, kde na ně již čekal čerstvý nepřítel.

kulomet Vickers

Britský střední kulomet Vickers

Ovšem jako ještě důležitější faktor se ukázalo použití moderních válečných zbraní: rychlopalného dělostřelectva, ostnatého drátu a hlavně kulometu. Intenzivní dělostřelecká palba dokázala proměnit terén v bahnitou oranici, kterou se s obtížemi prodírali pěšáci a pro jízdu představovala neřešitelný problém. Nepravidelná neproniknutelná spleť ostnatých drátů, poutaná k zemi ocelovými kůly, odolávala jakýmkoli snahám o překonání.

Kapitolu samu pro sebe tvoří ďáblův vynález - kulomet. Tuto automatickou zbraň světu jako první představil roku 1885 Američan Hiram Maxim a o její prvotní použití v boji se zasloužil Brit sir Horatio Herbert Kitchener. Bojový potenciál kulometu byl skutečně mohutný. Jeden kus se vyrovnal stočlennému oddílu vojáků a jedna kulometná četa dokázala zamezit pohybu nepřítele na rozsáhlé ploše, a to dokonce i v případě, že obsluha neviděla na cílovou oblast. Typickým příkladem může být britský útok na High Wood v srpnu 1918. Kulometný oddíl obdržel rozkaz zabránit přesunu nepřátelských jednotek za německou linií, ve vzdálenosti více než 1800 m. Deset kulometů Vickers vypálilo během dvanácti hodin neuvěřitelný milion nábojů, jen s krátkými přestávkami na doplňování munice a běžnou údržbu, a způsobilo v cíli příšerná jatka.

Za této situace jakákoliv snaha o ofenzívu vycházela do ztracena a vedla jen k nesmyslnému utrácení životů. A to jenom proto, že si generální štáby nechtěly připustit, že se od napoleonských válek leccos změnilo. Nový impuls musel přijít od níže postavených, mladších a tudíž pružněji uvažujících důstojníků, kteří neměli tak daleko k technickým inovacím jako jejich nadřízení.

Technický pokrok

Zbraně pěchoty

Inovací, jejichž účelem bylo pomoci zvrátit situaci, se objevila celá řada. Část z nich se nehodila k ničemu (např. štít proti kulkám, který by žádnou kulku nezadržel), jiné se uchytily a jsou více či méně využívány dodnes.

Sem patří například obnovené používání pěchotních granátů, které se naposledy užívaly v 18. století. Bez nich se nedalo obejít při útoku, ani při obraně zákopů.

Zvýšení bojového potenciálu pěchoty také napomohl vznik minometů, kterými se mohlo díky velkému elevačnímu úhlu střílet i ze zákopů, pod úrovní okolní krajiny. Navíc byly minomety malé, poměrně lehké, jednoduché na používání i na výrobu (a tudíž i levné). Minomety se staly ideálním "příručním dělostřelectvem".

opakovačka Mauser 1898

Německá opakovačka Mauser 1898, zřejmě nejlepší zbraň svého druhu

V únoru 1915 Němci poprvé v moderní válce použili plamenomet. Tato zbraň nebyla nic jiného, než zdokonalení principu známého řeckého ohně. Používal se v boji proti zákopům, kulometným hnízdům a pevnůstkám. Existovaly plamenomety velké, na vozidlech, a malé osobní. Zápalná kapalina (nafta nebo benzín) se vystřelovala buď tlakem inertního plynu, nejčastěji dusíku, nebo se pro každý zášleh užilo energie malé výbušné nálože. Malé plamenomety měly dostřel asi dvacet metrů, u těch velkých dosahoval až sedmdesát metrů.

opakovačka Lee-Enfield No 1 Mk I

Britská opakovačka Lee-Enfield No 1 Mk I (SMLE)

Ve druhé bitvě u belgického města Ypres Němci poprvé nasadili bojový plyn - vysoce jedovatý chlor, s jehož pomocí mělo být dosaženo průlomu. Plyn byl nastříkán na úseku fronty o šířce šesti kilometrů a vítr ho dohnal až k francouzským zákopům. Mnozí vojáci zemřeli okamžitě, některým se podařilo utéci, ale po několika minutách zčernali v obličeji, kašlali krev a umírali. Očekávaný úspěch se však nedostavil. Postupující německé jednotky se sice nesetkaly s žádným odporem, ale pro využití situace chyběli vojáci i materiál. Německé armádní velení nebylo připraveno na průlomový účinek plynu, a tak se Spojencům podařilo vzniklé mezery vyplnit novými silami. Do konce války bylo vytvořeno a nasazeno ještě několik plynů (yperit, fosgen aj.), ale s žádný z nich nedokázal změnit průběh bojů.

Mnoho aktivit směřovalo ke zvýšení palebné síly běžného pěšáka. Tradiční opakovačky, jako německá Mauser, britská Lee-Enfield, ruská Mosin, rakouská Mannlicher či francouzská Lebel, jimiž byla vyzbrojena většina vojáků, se ukázaly jako příliš dlouhé, nepraktické a pomalé v boji muže proti muži v zákopech. V průběhu 1. světové války se objevila řada snah o řešení tohoto problému, které znamenaly vznik bojové brokovnice a zejména samopalu.

opakovačka M 39

M 39, finská verze ruské opakovačky Mosin 1891

Protože se klasický těžký kulomet stal páteří obrany zákopů, vznikla potřeba lehčí zbraně stejného principu, schopné postupu spolu pěchotou, jinými slovy lehkého kulometu. Takové zbraně měly lehčí hlavně než těžké kulomety, postrádaly jejich vodní pláště a byly vybaveny puškovými pažbami a pistolovými pažbičkami. Lehký kulomet mohl být nesen vpřed spolu s pěchotou a vést boj s opevněnými body nepřítele, byl dokonce schopen likvidovat postavení těžkých kulometů. Když se objevila první prakticky upotřebitelná bojová letadla, lehké kulomety se staly ideálními protiletadlovými zbraněmi. A naopak, zabudované v letadlech sloužily jako letecké zbraně.

Letecká technika

stíhačka Fokker Dr.I

Německý stíhací letoun Fokker Dr.I "rudého barona" Manfreda von Richthofen

Velice významný rozvoj prodělalo za 1. bleskové války letectvo. K bojovým účelem byla letadla poprvé použita Italy v tripolské válce 1911-1912 jednak jako průzkumný prostředek, jednak jako útočný prvek (shazování železných šípů a ručních granátů na pozemní cíle). V 1. balkánské válce roku 1913 provedli ruští letci pokusy se shazováním pum o hmotnosti do 10 kg. Ale teprve během 1. světové války nastal opravdový rozvoj letounu jako bojového prostředku. V prvních letech se používala především k průzkumu, protože nedosahovala výkonu nutného k boji (což bylo způsobeno především slabými motory), ale později se z nich stala aktivní frontová zbraň. Velmi záhy se od sebe oddělily dvě základní skupiny, bombardérystíhačky.

stíhačka Sopwith F1 Camel

Britský stíhací letoun Sopwith F1 Camel

Bombardéry zpočátku stály ve stínu vzducholodí, ty se ale ukázaly jako příliš zranitelné, a tak musely ustoupit. Bombardéry se postupně zdokonalovaly, takže roku 1917 už existovaly stroje, schopné nést více než tunu bomb rychlostí 140 km/h a na vzdálenost 500 km. Proti průzkumným a později i bombardovacím letounům byla nasazena rychlá a obratná stíhací letadla, vyzbrojená kulomety. Jejich vývoj posunul vpřed zejména vynález synchronizace motoru a kulometu tak, že zbraň byla zablokována v okamžiku průchodu listu vrtule před ústím hlavně. Záhy se objevily tak slavné stroje jako obdivuhodně obratný německý trojplošník Fokker Dr.I, legendární britský Sopwith F1 Camel nebo francouzský SPAD S.XIII. Na konci války už stíhačky dosahovaly rychlostí přes 200 km/h a výšek okolo 6000 m. Stíhací piloti, kteří často pocházeli z řad šlechty a pouze vyměnili čtyřnohé oře za létající, se rychle konstituovali jako zvláštní válečnická kasta. Nejslavnějším stíhacím esem 1. světové války byl německý "rudý" baron Manfred von Richthofen, který před svou smrtí na konci války měl na kontě 80 sestřelů.

stíhačka SPAD S.XIII

Francouzský stíhací letoun SPAD S.XIII

Brzy také vznikla potřeba letadel, která by podporovala postup vlastních pěších vojsk ostřelováním zákopů a vrháním lehčích bomb. Protože tato letadla v rámci svého úkolu létala velmi nízko u země a byla zranitelná nepřátelskou palbou, začala být vybavována pancéřovou ochranou. Vzniklo tak bitevní letectvo, jež mělo svým pojetím velice blízko k tankovému vojsku. Důraz na bitevní letectvo kladli zejména Němci, kteří při svých ofenzívách v letech 1917 a 1918 použili několik pozoruhodných typů řady CL, a ani dohodové státy za nimi příliš nezaostávaly.

Obrněná technika

těžký tank Mk IV

Britský kosodélníkový tank Mk IV (Male), nejlepší těžký tank 1. světové války

Třetím z pilířů pozdější bleskové války byl po pěchotě a letectvu rozvoj obrněné bojové techniky - obrněných automobilů a především tanků. Ačkoliv se koncepce "pozemního korábu" s housenkovým pásovým pohybem těšila značné oblibě už před 1. světovou válkou, nenalezla mnoho zastánců mezi vyššími důstojníky, kteří měli žádné nebo jen velmi omezené technické vzdělání. Prameny se shodují, že jako první změnil názor britský podplukovník Ernest D. Swinton, který navrhl vyrobit pancéřované vozidlo na podvozku dělostřeleckého pásového tahače Holt, vyzbrojené děly a určené k ničení kulometných hnízd. Po řadě komplikací organizačního a technického charakteru Britové vyrobili tank Mk I (Mark I), první prakticky použitelné obrněné vozidlo kosodélníkového tvaru, kdy pásy obíhaly okolo celého vozidla, což stroji dodávalo vynikající schopnosti při překonávání zákopů. Tank byl vyzbrojen dvěma děly a čtyřmi kulomety, pancéřování dosahovalo tloušťky od 6 do 10 mm. Stroj dosahoval nejvyšší rychlosti 6 km/h, maximální dojezd činil cca 40 km.

těžký tank CA-1 Schneider

Francouzský těžký tank CA-1 Schneider snadno explodoval

Britské kosodélníkové tanky se staly nejtypičtějšími a nejúspěšnějšími zástupci obrněné techniky 1. světové války, ale zdaleka ne jedinými. Přibližně ve stejné době jako Britové začali s pancéřovými vozidly na podvozku traktoru Holt experimentovat i Francouzi. Narozdíl od Britů se ale Francouzi této koncepce nevzdali, což se později ukázalo jako chyba. Jejich tanky Schneider CA-1 a St. Chamond byly daleko horší než jejich britské protějšky, třebaže byly kromě kulometů vyzbrojeny také vynikajícím 75mm dělem. Schneider CA-1 byl velmi náchylný k požáru, takže si vysloužil přezdívku "pojízdné krematorium", a St. Chamond zase často zapadal i v mírně zvlněném terénu. Francouzskou čest pak zachraňoval jen vynikající lehký dvoumístný tank Renault FT 17.

těžký tank A7V

Německého těžkého tanku A7V se vyrobilo jen třicet kusů - německé tanky za 1. světové války díru do světa neudělaly

Němci, obvykle velmi vynalézaví a proslulí svými technickými novinkami, se tentokrát poněkud opozdili. Prototyp jejich prvního tanku vyjel až v dubnu 1917 a o něco později byl standardizován jako Sturmpanzerwagen (útočný obrněný vůz) A7V. Brzy se však ukázalo, že vozidlo je plné nedostatků. Podobně jako francouzský St. Chamond měl tendence zapadat a byl také vybaven slabým motorem. Na rozdíl od britských tanků, jejichž série šly do tisíců, tanku A7V se vyrobilo pouze třicet kusů. Vzhledem ke své nízké bojové hodnotě působil pozitivně snad jen na morálku německých vojáků.

lehký tank Renault FT 17

Legendární francouzský lehký tank Renault FT 17, rychlý a obratný

Právě popsané těžké tanky, zejména britské, znamenaly sice změnu charakteru bojů 1. světové války, měly však také velmi mnoho nedostatků, hlavně neobratnost a pomalost. Proto se musela objevit moderní náhrada jízdy, vypuzené z bojiště vynálezem kulometu. Tak se zrodila koncepce jezdeckého tanku, určeného k rozvíjení průlomu, dosaženého těžkými tanky. Takové vozidlo mělo pásy, aby bylo schopné pohybu v terénu, ale bylo výrazně lehčí, menší a rychlejší než těžký tank.

Prvním strojem tohoto typu byl Trittonův střední tank Mk A, zvaný Whippet (ohař), který se poměrně osvědčil, i přes slabou výzbroj, sestávající jen kulometů. Narozdíl od britských těžkých tanků neměl kosodélníkovou konstrukci, byl tedy slabší při překonávání zákopů, což ale vynahrazoval dvojnásobnou rychlostí. Francouzi vyvinuli ještě menší a obratnější vozidlo, slavný tank Renault FT 17. Tank vážil necelých 7 tun, měl dvoučlennou osádku a byl vyzbrojen jedním kulometem nebo jedním 37mm kanonem s krátkou hlavní. Při délce pouhých 5 metrů nedokázal FT 17 překročit zákop širší než 1,8 metru, ale podobně jako Whippet to vyvažoval zvýšenou rychlostí a pohyblivostí.

Meziválečná situace

Zbraně pěchoty

samonabíjecí puška M1 Garand

Americká samonabíjecí puška M1 Garand

V oboru pěchotních střeleckých zbraní probíhalo zejména zdokonalování opakovaček a samopalů. V této době opakovačka dosáhla vrcholu dokonalosti, současně se však ocitla na konci svých možností. Naopak automatické pušky se díky vzrůstající technické vyspělosti pomalu dostávaly do doby, kdy se mohly stát standardními zbraněmi armád. Přesto k jejich výraznějšímu rozšíření nedošlo ani nyní a pouze armáda USA samonabíjecí puškou Garand M1 nahradila své stávající vzory opakovaček.

univerzální kulomet MG-34

Německý MG-34, první univerzální kulomet na světě

Meziválečná doba, zejména 30. léta, byla zlatým věkem samopalů. Samopaly se staly ideálními zbraněmi gangsterů i mužů zákona, nemohla bez nich proběhnout žádná gerilová válka. Ovšem v drtivé většině případů zůstávalo jejich schéma stejné, jako u nejstarších vzorů z 1. světové války. I nadále byl levnou zbraní, jednoduchou na ovládání, ovšem také značně nepřesnou a omezenou malým dostřelem.

Němci, kteří vše přizpůsobovali svému blitzkriegu, pozměnili v tomto smyslu i výzbroj pěchoty. Němečtí konstruktéři tak přišli s revoluční koncepcí tzv. univerzálního kulometu, čili zbraně, která může podle potřeby sloužit jako těžký kulomet na trojnožce i jako lehký se sklopnou dvojnožkou. Kulomet MG-34 (Maschinengewehr 34) této konstrukce se velmi osvědčil později za 2. světové války, takže v období po ní většina armád zavedla do výzbroje podobné zbraně. Obyčejný německý pěšák s sebou ale stále nosil opakovačku Mauser, vzor z roku 1898.

Mezi válkami také převládala potřeba vyzbrojit pěchotu nějakou zbraní, která by ji dokázala ochránit před obrněnými vozidly. Tehdy se za nejlepší řešení považovaly protitankové pušky v rážích 7,92-20 mm, které se ale už brzy na začátku 2. světové války ukázaly jako neúčinné.

Letecká technika

střední bombardér Heinkel He 111

Německý střední bombardér Heinkel He 111, letecká páteř Blitzkriegu

V meziválečné době nezaháleli letečtí konstruktéři, a tak lze říci, že tehdy vznikla letadla v té podobě, jak jsou známa dnes. Ve 20. a 30. letech nastal přechod od dvojplošníků ze dřeva a plátna, vyztužených spletí lan a drátů, k celokovovým samonosným jednoplošníkům se zatahovacími podvozky, krytými kabinami, výkonnějšími motory a stavitelnými vrtulemi. Nedlouho před válkou byl také ve Velké Británii vynalezen princip proudového letadla, ale k prvnímu bojovému nasazení této nové generace letadel došlo až za války (a navíc byli Britové jako už častokrát v podobných případech předběhnuti Němci).

strategický bombardér B-17 Flying Fortress

Strategický bombardér B-17 Flying Fortress, slavná létající pevnost, americký příspěvek douhetismu

Velmi bouřlivý rozvoj prodělalo bombardovací letectvo, ovlivněné koncepcí letecké války italského generála Giulia Douheta. Douhetova koncepce vyžadovala vznik mohutných těžkých bombardovacích letadel, schopných nést těžké náklady pum na velké vzdálenosti. Většinou čtyřmotorové strategické bombardéry však byly příliš neohrabané a bezbranné proti stíhačům, aby mohly působit za dne, a bylo jich málo. Byly proto určeny především pro noční nálety v malých skupinách nebo jen jednotlivými stroji. Ze všech strojů této kategorie se jen americké B-17 Flying Fortress považovaly za schopné létat za určitých podmínek bez stíhacího doprovodu ve dne (ale jak se ukázalo později za války, ani B-17 nedokázaly létat bez doprovodu, a nepomohlo ani přepracování konstrukce letadla a jeho dovyzbrojení).

stíhačka Hawker Hurricane

Slavný britský stíhací letoun Hawker Hurricane

Větší rozmach zaznamenaly střední bombardéry, schopné nést dostačující náklad bomb velkou rychlostí na střední vzdálenosti. Jejich význam oceňovali zejména Němci, kteří považovali v souladu s teorií bleskové války letectvo za nositele výhradně taktické úderné síly a strategické, dlouhodobé operace pokládali za zbytečné. Jejich konstrukční škola proto na první místo kladla rychlost a aerodynamickou jemnost a zanedbávala výzbroj - to se ukázalo později jako neuvážené. Vznikly tak elegantní a štíhlé dvoumotorové stroje jako Heinkel He 111 či Dornier Do 17 (zvaný příznačně létající tužka).

stíhačka Messerschmitt Bf 109

Německý stíhací letoun Messerschmitt Bf 109, neúnavný dříč Luftwaffe od 30. let do konce 2. světové války

Protože v období mezi válkami neexistovaly takové zaměřovací přístroje (byly vyrobeny až těsně před jejím začátkem), které by umožňovaly přesný zásah bombami při vodorovném letu, velký význam získaly střemhlavé bombardéry, které dokázaly útočit na předem vybrané body s maximální přesností. V kategorii těchto velice robustních a odolných strojů se nejvíc proslavil německý Junkers Ju 87 Stuka, který se vyznačoval některými pozoruhodnými parametry (např. automatickým navrácením do vodorovného letu po odhození bomb). V německé armádě střemhlavé bombardéry rovněž suplovaly místo bitevního letectva, které zůstalo zanedbáno (ostatně i v jiných zemích).

Zatímco ve 20. letech vývoj stíhacího letectva poněkud stagnoval, v následujícím desetiletí byl uskutečněn velký skok. Objevily se klasické stroje prvních let 2. světové války, jako britské letouny Spitfire a Hurricane, německé Messerschmitt Bf 109, americké P-39 Airacobra a další, dosahující běžně rychlostí přes 500 km/h a vyzbrojené kromě kulometů většinou i malorážovými kanony.

Obrněná technika

tančík Carden-Loyd Mk VI

Britský tančík Carden-Loyd Mk VI, počátek slepé vývojové linie obrněných vozidel

V období mezi dvěma válkami se vývojem vlastní tankové techniky zabývalo poměrně málo zemí. Kromě Velké Británie a Francie, které měly zkušenosti s konstrukcí obrněné techniky ještě z dob první světové války, to byly USA, Itálie, SSSR, Německo, Japonsko, Československo a Polsko.

lehký tank Mk E, typ B

Lehký šestitunový (6-Ton) tank Vickers-Armstrong Mk E, typ B s jednou věží s 47mm kanonem a kulometem - na obrázku je model dodávaný do Polska

Tak jako v případě tankové teorie, také v oboru vývoje tanků drželi ve dvacátých letech primát Britové. Většina z ostatních států, používajících tanky, nakupovala obrněná vozidla v Británii. Země přímo vyrábějící tanky zase často používaly licence na britské stroje.

Ve 20. letech přišli Britové s tzv. tančíky, s malými levnými vozidly, které měly nebezpečí uniknout, místo aby se mu pokoušely čelit. Ukázalo se ale, že představa drobného, lehce pancéřovaného a vyzbrojeného stroje je scestná, o čemž se krutě přesvědčily za 2. světové války ty země, které se pod britským vlivem rozhodly je zavést do výzbroje. Jako daleko důležitější se ukázal britský komerční tank Mk E firmy Vickers, který sice nebyl zaveden do výzbroje ve Velké Británii, ale jeho licenční výroba se stala východiskem pro na svou dobu kvalitní polské tanky 7 TP a sovětské T-26.

Rozvoji meziválečné obrněné techniky velice napomohl excentrický americký vynálezce J. Walter Christie, jehož systém odpružení umožnil tankům daleko lepší průchodnost terénem a mnohem vyšší rychlosti než bylo do té doby běžné. Přestože americká armáda, která v meziválečné době ve vývoji tanků značně zaostala, přes značnou snahu žádný z celé škály Christieho strojů nezavedla do výzbroje, Christieho systém odpružení se stal základem tanků v dalších zemích světa.

rychlý tank BT-7

Sovětský rychlý tank BT-7, asi nejlepší tank 30. let

Ve 30. letech převzali prvenství v konstrukci tankové techniky Sověti, kteří si ho udrželi po celou druhou světovou válku, i když jim zdatně konkurovali Němci. Sověti svou slávu založili právě na dokonalém využití Christieho podvozku. Jejich řada BT (Bystrochodnyj tank čili rychlý tank), už tak dost úspěšná, vedla později až k T-34, nejslavnějšímu sovětskému tanku všech dob.

střední tank PzKpfw III

Německý střední tank PzKpfw III - deklasovaný slabou výzbrojí, ale jinak vynikající

Od třicátých pracovali na vytvoření mohutné mechanizované armády také Německu, kde se narozdíl od jiných zemí této myšlenky nevzdali. Otec myšlenky tankového vojska, Heinz Guderian, požadoval tři druhy tanků: lehký průzkumný tank, střední tank a střední tank přímé podpory s kanonem velké ráže. Narozdíl od názoru většiny spočívala Guderianova myšlenka těchto tanků v podpoře ostatních tanků, nikoli pěchoty. Guderian se vlastně vrátil k původnímu pojetí tanku jako nosiče děla, ale použil ho na podporu ostatních tanků.

Nejlepší německé tanky tehdejší doby PzKpfw III a IV (Panzer Kampfwagen, obrněný bojový vůz) představovaly pravděpodobně také předválečnou světovou špičku, alespoň do nástupu nové generace sovětských tanků reprezentované typy T-34 a KV-1.

Vývoj a konstrukce tanků ve Velké Británii se ve třicátých letech soustředil na dvě základní linie, těžkého a dobře pancéřovaného tanku pro podporu pěchoty a rychlého tzv. křižníkového tanku, moderního nástupce jízdy. V řadě pěchotních tanků vznikl poměrně dobrý tank Matilda II, jehož pancíř byl neproniknutelný pro soudobé německé protitankové prostředky, který ale byl deklasován svou chabou výzbrojí a nízkou rychlostí. Naproti tomu koncepce křižníkových tanků představovala úplné fiasko, což se jasně ukázalo na začátku 2. světové války.

V polovině třicátých let se k životu probudila francouzská armáda. Od roku 1926 byly všechny dostupné prostředky utápěny v betonu a oceli Maginotovy linie, ale zbrojící Německo a fakt, že hlavní stavební práce na linii již skončily, vedly k záměru věnovat se tankům. Francouzi tak dokázali vytvořit zdařilý těžký tank Char B1-bis a vynikající střední tank SOMUA S-35.

2. světová válka

Zbraně pěchoty

Na počátku 2. světové války byla ve výzbroji pěchoty zastoupena celá škála zbraní, kvalitativně velmi odlišných, kromě těžkých a lehkých kulometů zejména opakovačky a samopaly.

Válka jednoznačně prokázala zastaralost opakovaček v porovnání s automatickými puškami, jako byla americká Garand M1. Přesto žádná armáda do výzbroje nezavedla automatickou pušku namísto opakovaček, pouze došlo k doplnění výzbroje některými ojedinělými vzory, zejména v německé a sovětské armádě. Také samopal prožíval za 2. světové války zenit své slávy. Možnosti zbraně, střílející pistolovými náboji a s maximálním účinným dostřelem pouhých 100 metrů, byly více než omezené.

Sturmgewehr 44

Novátorská německá zbraň Sturmgewehr 44 - kříženec samopalu a pušky

V té době se tak s konečnou platností vyhrotila potřeba nové zbraně pro náboj střední výkonnosti mezi puškovým a pistolovým, která by slučovala nejlepší vlastnosti samopalu, pušky a snad i lehkého kulometu. V USA v roce 1941 vznikla na náboj značně menší než puškový, ale výkonnější než pistolový samonabíjecí karabina Garand M1. Ale nejdůležitější byly německé pokusy, které znamenaly vznik zcela nového typu palné zbraně. Pro náboj puškové ráže, ale s kratší nábojnicí v roce 1943 vznikla po některých experimentálních vzorech zbraň MP 43. Po drobných úpravách byl v roce 1944 zaveden nový vzor, jemuž sám Hitler dal pojmenování Sturmgewehr 44. Právě název útočná puška se stal pojmenováním pro celou novou kategorii ručních palných zbraní.

pancéřovka Bazooka

Slavná americká pancéřovka Bazooka, jejíž název zlidověl

Za 2. světové války byl také uspokojivě vyřešen problém ochrany pěchoty před postupujícími tanky. Na principu tzv. kumulativní nálože byly sestrojeny slavné americké pancéřovky Bazooka, jejich německá obdoba Panzerschreck či neméně slavný Panzerfaust. Všechny tyto zbraně vystřelovaly raketový náboj se speciálně tvarovanou hlavicí, která dokázala provrtat i pancíře těch nejlépe chráněných tanků. Pancéřovky zcela nahradily předválečné protitankové pušky, které pracovaly na principu vysokorychlostních malorážových nábojů.

Letecká technika

stíhačka Me 262

Německý proudový letoun Me 262 přišel příliš pozdě, aby dokázal ovládnout nebe

V oboru letectví se za 2. světové války odehrál významný posun od letadel s pístovými motory k letounům s reaktivním pohonem. Současně se zvýšila rychlost a to i vrtulových letadel, zesílila výzbroj, obohacená o nový prvek - rakety. Na konci války zejména němečtí konstruktéři vymýšleli na svou dobu velice novátorské stroje, z nichž se ale jen málo skutečně dostalo do boje, natož na bojiště. Němci už v té době experimentovali s letadly koncepce VTOL (letadla s kolmým startem a přistáním), snad i s myšlenkou létajících talířů (V-7). Dodejme, že za této války došlo k prvnímu bojovému použití vrtulníků, a to v obou znepřátelených táborech.

strategický bombardér B-24 Liberator

Americký strategický bombardér B-24 Liberator

Na počátku 2. světové války, v době německých tažení v Polsku a západní Evropě, slavily velké úspěchy střední bombardéry. Dobře chráněné stíhačkami a samy značně rychlé se nemusely bát žádného nepřítele, už proto, že Němci dokázali zlikvidovat nepřátelské stíhače už na zemi. Ale v případě delších akcí, jako byla bitva o Británii nebo plán Barbarossa, se ukázalo, že střední bombardéry nestačí. Byly vhodné jen pro blesková tažení a v době, kdy se blitzkrieg začal zadrhávat, jejich význam pohasl.

stíhačka P-51 Mustang

Americký P-51 Mustang, asi nejlepší spojenecký stíhací letoun 2. světové války

Naopak svá nejlepší léta zažíval douhetismus, který vyznávali zejména Američané se svými stroji B-17 Flying Fortress, B-24 Liberator a monstrózními B-29 Super Fortress a v jejich vleku Britové s Wellingtony a Lancastery. Ukázalo se ale, že praktický význam mohutných náletů není až tak velký, jak si sám Giulio Douhet představoval. Strategické bombardování bylo dobré v případě akcí proti průmyslovým komplexům, ale selhalo v případě morálního zastrašování. Brity, Němce ani Japonce, všechno velmi disciplinované národy, bombardování protivníka nezlomilo.

střemhlavý letoun Ju 87 Stuka

Německý střemhlavý letoun Ju 87 Stuka, na počátku 2. světové války velmi nebezpečná zbraň

Objevila se nová třída bojových letadel, stíhací bombardéry. Zprvu to byly v podstatě jen stíhačky, dodatečně vybavené menším množstvím bomb nebo raketami, například britské Spitfiry. Později se objevily speciálně konstruované stroje, jako americký P-47 Thunderbolt či britské Tempesty a Typhoony. Také proslavený proudový Me 262 byl ve skutečnosti stíhací bombardér. Naopak bitevní letectvo bylo stále ještě poměrně zanedbáváno, když jeho úlohu v Luftwaffe suplovaly Ju 87 vybavené kanony a u Spojenců na západě stíhací bombardéry. Jedině snad Sověti rozvíjeli tuto kategorii letadel a dosáhli značných úspěchů. Nejslavnějším bitevníkem války se stal právě sovětský Il-2.

Stíhací letectvo v honbě za rychlostí jako první vyzkoušelo proudové motory. I když jejich vynálezci byli Britové, první je v boji použili Němci, kteří také experimentovali s raketovými motory. Obecně lze za nejlepší vrtulovou stíhačku války pokládat americký P-51 Mustang a za nejlepší proudovou německý Me 262 (Messerschmitt 262).

Obrněná technika

těžký tank KV-1

Sovětský těžký tank KV-1, který pro Wehrmacht znamenal šok, protože byl standardními prostředky neporazitelný

Větší skok než letecká technika zaznamenala obrněná vozidla. Zde po celou dobu války drželi prim Sověti, kterými zdatně konkurovali Němci, zatímco západní Spojenci zůstali v trapném závěsu. Západním pohledem na tanky značně otřáslo zejména německé tažení do SSSR, když se sovětské tanky T-34 a KV-1 dokázaly naprosto hladce vypořádat s tehdy standardními německými PzKpfw III a IV. Sověti samozřejmě neusnuli na vavřínech, takže kromě zdokonalených T-34 se ještě objevily nedostižné těžké tanky IS-2 a IS-3.

těžký tank PzKpfw VI Tiger

Legendární německý těžký tank PzKpfw VI Tiger, tvrdý oříšek pro spojenecké tankisty

Německá reakce na sovětskou tankovou techniku byla tvrdá. Vznikly vynikající typy PzKpfw V Panther a PzKpfw VI Tiger, případně obludný Tiger II (Königstiger). Takovéto stroje dokázaly svým pancéřováním a výzbrojí překonat sovětské tanky, zaostávaly za nimi ale v obratnosti a jejich celková koncepce nebyla tak vyvážená.

Naproti tomu Britové a Američané draze zaplatili za svou meziválečnou nerozhodnost. Britové vůbec nestačili, když jejich tanky byly v nejlepším případě schopné obstát vůči německým protějškům o 3-4 roky starším, což za 2. světové války znamenalo ztrátu bojeschopnosti. Američané dokázali svými Shermany německé tanky alespoň předčit co se počtu týče, ale ani tato vozidla nebyla dostačující. Teprve na sklonku války se objevily americký M26 a zvláště pozoruhodný britský Centurion, které byly zcela srovnatelné když ne s Tigery, tak jistě s Panthery.

střední tank M4 Sherman

Americký střední tank M4 Sherman, nejrozšířenější tank západních Spojenců

Vývoj obrněné techniky za 2. světové války byl charakterizován také vznikem nových kategorií vozidel, stíhačů tankůsamohybných děl. S oběma přišli jako první Němci, kteří se museli vyrovnávat s drtivou početní převahu vynikajících sovětských strojů (i když řízených diletantskými rudoarmějskými osádkami). Začali proto vyrábět jednodušší, levnější a na výrobu rychlejší stroje, které ani neměly výzbroj montovanou ve věži, ale přímo v korbě. Stíhače tanků byly vyzbrojeny výkonnými protitankovými kanony a měly ničit nepřátelské tanky během náhlých úderů a přepadů ze zálohy - nejslavnější německé typy byly Jagdpanther a Jagdtiger. Naproti tomu samohybná děla vznikla jako nástupci tanků v jejich roli podpůrné zbraně pěchoty. Spojenci rovněž brzy poznali účelnost těchto zbraní, osvědčily se zejména sovětské řady SU a ISU, které překonávaly své německé protějšky.

samohybné dělo StuG III

Samohybné dělo StuG III, nejrozšířenější německé obrněné vozidlo 2. světové války

Velké změny se udály v oboru protitankových zbraní. Na počátku války se totiž ukázalo, že standardní zbraně byly často neúčinné proti pancíři nepřátelských tanků. Mimo prostého zvětšování ráží se objevily také novinky, kromě již zmiňované kumulativní nálože také protitankové střely z extrémně tvrdého karbidu wolframu a podkaliberní střely ze stejného materiálu. Na samém konci války to pak byly střely s výtržným účinkem. Výhodou kumulativních střele a střel s výtržným účinkem bylo, že jejich účinek byl nezávislý na rychlosti, takže mohly být odpalovány z bezzákluzových děl i ručních zařízení. Na druhou stranu je dokázala zneškodnit jakákoliv překážka před vlastním cílem - proto se na nejexponovanějších místech tanků objevovaly velké, ale tenké pláty (nebo i obyčejné drátěné pletivo) s dostatečnou vzdáleností od vlastního pancíře. Naopak průrazný účinek podkaliberních střel se sice snižoval spolu s ubývající rychlostí, ale zato je nedokázal zastavit žádný představný pancíř.

"Zázračné" zbraně a atomová bomba

Němci se snažili spojeneckému tlaku čelit pomocí na svou dobu velice moderních, doslova zázračných zbraní. Mezi zbraně odplaty čili Vergeltungswaffen patřily letounové střely V-1, rakety V-2, dalekonosné kanony V-3 a další, řada V se blížila dvacítce, naštěstí pro lidstvo však většina z těchto zbraní zůstala jen na rýsovacích prknech nebo v myslích svých konstruktérů. Mezi zázračné zbraně lze počítat i už zmíněný Me 262 či aerodynamicky mimořádně tvarovaný raketový Me 163. Navíc základní problém všech německých "zázračných" zbraní tkvěl v jejich nasazení příliš pozdě a v příliš malých počtech. Asi nejrozšířenější byla střela V-1, ale i těch bylo málo na zvrácení vývoje války, nehledě na jejich poměrně zranitelnou konfiguraci (V-1 bylo možné zničit běžnými prostředky protiletecké obrany). V-2 byly sice po odpálení již nezastavitelné, ale deklasoval je jejich nízký počet. A o ostatních zbraních V nemá z tohoto hlediska už vůbec cenu mluvit.

Do jisté míry do skupiny zázračných zbraní patří i jaderné zbraně. Nejdále v jejich vývoji byli Američané, resp. nadnárodní konglomerát vědců (A. Einstein, R. J. Oppenheimer, E. Fermi, N. Bohr a další), který pro ně atomovou bombu vyvíjel. Svůj atomový program měli i Němci, ale se značným zpožděním za USA. Třetí "atomovou velmocí" 2. světové války bylo Japonsko, které dokonce uvažovalo o napadení měst na pacifickém pobřeží USA tzv. špinavou atomovou bombou - na vývoj skutečné jaderné zbraně Japonci, stejně jako Němci, neměli dostatek materiálu ani zkušeností. Japonci byli také jedinou zemí, která za války aktivně používala bojové plyny.

Poválečný vývoj a současnost

útočná puška AK-47

Ruská útočná puška AK-47, slavný Kalašnikov

Vývoj zbraní v období po 2. světové válce byl poznamenán zaváděním nejnovějších technologií a zejména rozvojem elektroniky. Jak jsme již zmínili, na konci války se zdálo, že atomové zbraně budou dominovat budoucímu válčišti, takže se jejich zavádění podřizovalo doslova všechno. Dělostřelectvo bylo vybaveno granáty s jadernými náložemi a taktickými raketami s jadernými hlavicemi, bojová vozidla dostalo systémy ochrany proti zbraním hromadného ničení, přistoupilo se k budování mohutných protiatomových krytů atd. Ale všechno mělo být zase trochu jinak. Hrozba totálního zničení lidstva, resp. jistá likvidace obou nepřátelských táborů najednou, odvrátila použití jaderných zbraní.

Zbraně pěchoty

útočná puška M16A2

M16A2, nejnovější model americké útočné pušky M16

Začněme se zbraněmi pěchoty. Inspirovány německou armádou, i ostatní země zaváděly do své výzbroje útočné pušky a univerzální kulomety. Tehdy se objevily tak proslavené konstrukce jako sovětský samopal AK-47 (Avtomat Kalašnikova), belgická puška FN FAL či kulomety FN MAG, MG 3 a M60, které dominovaly 50. a 60. létům. V 60. letech pak moderní technologie vyspěly natolik, že se objevily první zbraně z plastu a lehkých slitin, střílející malorážovým střelivem, jako například legendární americká puška M16.

Jako podpůrné zbraně pěchoty nadále sloužily minomety a přibyly granátomety, objevily se řízené střely proti tankům i letadlům. Po vzoru maskovacích pláštěnek Wehrmachtu se objevily úplné maskovací oděvy, na ochranu pěšáků vznikly první neprůstřelné vesty. Velkou proměnou prošla spojovací technika, která umožnila předsunutým jednotkám, tísněným nepřítelem, jednoduše objednat dělostřeleckou nebo leteckou podporu. A v úplně nedávné době dostala pěchota do výzbroje elektronické "zbraně", přenosné osobní počítače.

Letecká technika

bitevní vrtulník Mil Mi-24

Sovětský bitevní vrtulník Mil Mi-24 se oproti svým konkurentům vyznačuje jednou zvláštností - má speciální prostor pro přesun pěchoty

Významné změny prodělalo letectvo. Letadla přešla na proudový pohon, překonala hranici rychlosti zvuku, dostala pancéřování proti střelám nepřítele, do výzbroje rychlopalné kanony a řízené střely a zejména byla vybavena elektronikou. V současnosti se objevují konstrukce, které mají umožnit "neviditelnost" letadel pro radary. Z jednotlivých kategorií se rozvinulo zejména strategické letectvo a stíhací bombardovací letectvo, které převzaly úkoly ostatních druhů letadel. Došlo také k masovému rozšíření vrtulníků, které se poprvé objevily už za 2. světové války. Schopnosti kolmého startu a přistání a visu ve vzduchu z nich činí ideální stroje pro podporu pěchoty a záchranářské akce.

stíhačka F-16

Stíhací letoun F-16 amerického letectva (USAF)

Lze říci, že Douhetova koncepce letecké války, která byla za 2. světové války poměrně neúspěšná, alespoň co se týče civilních cílů, nezanikla, ale v kombinaci s jadernými zbraněmi se hrozila opravdu stát rozhodujícím faktorem budoucích válek. Ale i když vznikla řada mohutných proudových strategických bombardérů, z nichž nejznámější je asi americký B-52, úkoly strategického bombardování, a to jaderného i konvenčního, převzaly mezikontinentální balistické střely. Strategickým bombardérům tak připadlo pouze použití v jejich konvenční roli. Asi nejznámější je jejich nasazení Američany ve Vietnamu a Iráku.

stíhačka Suchoj Su-27

Sovětský stíhací letoun Suchoj Su-27 vzbudil v době svého představení západní veřejnosti na konci 80. let zasloužený rozruch

Bitevní letectvo jako samostatná kategorie nepřestalo existovat, i když klasická letadla se pro tuto kategorii nekonstruovala, snad jen s výjimkou některých sovětských strojů (Su-17) či zcela speciálního amerického protitankového A-10. Úkoly bitevního letectva však velmi úspěšně převzaly vrtulníky, jejichž schopnost pomalého letu a visu ve vzduchu je pro tyto účely doslova předurčovaly. Nejprve to byly upravené dopravní vrtulníky, později zvlášť konstruované typy. Nejznámější současné typy jsou ruský Mi-24 a americký AH-64 Apache. Výzbrojí bitevních vrtulníků jsou kromě řízených střel někdy také vysokokadenční kulomety nebo kanony ráže 20-30 mm a tyto stroje rovněž bývají těžce pancéřované.

Došlo k téměř dokonalému splynutí kategorií stíhacích a stíhacích bombardovacích letadel, kdy nelze mluvit o strojích jednoznačně určených pro tu či onu kategorii, ale spíše o strojích vhodných více pro stíhací účel nebo více pro bombardovací účel. Tato letadla také rovněž převzala úkoly někdejších středních bombardérů. Vznikla celá řada těchto strojů, jmenujme jen ty nejdůležitější: z těch starších sovětský MiG-15, britský Lightning, francouzský Mirage a americké F-86 Sabre, F-104 Starfighter a F-4 Phantom. Současnými stroji této kategorie jsou např. britský Harrier, britsko-německé Tornado, sovětské MiG-21, MiG-23, MiG-29 a Su-27 a americké F-14, F-15, F-16, F/A-18 a mimořádný neviditelný podzvukový F-117. V současnosti nastupuje další generace letadel, do níž patří např. společný evropský projekt Eurofighter, švédský JAS-39 Grippen a pravděpodobně nejdokonalejší z nich, americký F-22 Raptor. U všech těchto letadel přetrvává konvenční kanonová výzbroj kombinovaná s raketami, a i když Američané v 60. letech považovali kanony ve srovnání s raketami za zastaralé a do výzbroje některých svých tehdy nejmodernějších letadel (např. F-4) je nezařadili, po zkušenostech z Vietnamu se k nim pokorně vrátili.

Obrněná technika

hlavní bojový tank Challenger 2

Hlavní bojový tank Challenger 2, nejnovější projev poválečné britské konstrukční školy

Významnými změnami prošla i obrněná technika. Do 60. let probíhal vývoj na podkladě válečných zkušeností, v 60. letech a 70. letech se začaly objevovat nové nekonvenční konstrukce v oblasti zbraní (kanony s hladkým vývrtem hlavně, šípové střely, kombinované kanony a odpalovače řízených střel) i pancéřování (dynamické, komorové a kompozitní pancéřování). Rovněž obrněná technika byla zasažena zaváděním elektroniky, zejména moderními systémy řízení palby. Přestaly se vyrábět mohutné těžké tanky s hmotností přes 60 tun a vzniklo také jen málo lehkých tanků s hmotností do 30 tun. Objevily se naopak nové kategorie obrněných vozidel - bojové tanky, obrněné transportérybojová vozidla pěchoty.

tank Leopard 2

Německý hlavní bojový tank Leopard 2

Sověti, za 2. světové války vyrábějící nejlepší obrněnou techniku na světě, ztratili svůj náskok a nepodařilo se jim tento proces zvrátit ani technicky velice vyspělými tanky T-64, T-72 a T-80. Mezi hlavní problémy sovětských tanků patřilo jejich slabé pancéřování (způsobené dodržováním co nejnižší hmotnosti k dosažení vysoké rychlosti, obratnosti a průchodnosti terénem), lpění na konstrukčních principech z dob 2. světové války a postupném zaostávání v elektronice. Přesto se sovětské typy staly zdaleka nejrozšířenějšími, protože narozdíl od svých západních protějšků nebyly tak náročné na obsluhu ani tak drahé, takže si je mohlo dovolit pořídit více zemí (navíc jich byla řada dodána zdarma v rámci "bratrských" pomocí).

hlavní bojové tanky M1A1 Abrams a T-72

Dva soupeři pro srovnání: vlevo americký hlavní bojový tank M1A1 Abrams, vpravo sovětský hlavní bojový tank T-72

Západní země se naopak nechaly inspirovat těžkými německými tanky, jako byly Panthery a Tigery, čímž vznikla nová kategorie tanků - hlavní bojové tanky. Tyto stroje v sobě slučovaly pancéřovou ochranu a výzbroj těžkých tanků s pohyblivostí tanků středních. Nejklasičtějšími stroji této kategorie byly nebo jsou britské Centuriony, Chieftainy a Challengery, americké M1 Abrams, německé Leopard 1 a 2 a izraelské Merkava.

Ze zkušeností 2. světové války vznikla potřeba obrněných vozidel, která by přepravovala vlastní pěchotu a chránila je před účinkem pěchotních zbraní. Tak vznikly obrněné transportéry, ale brzy se ukázalo, že takováto vozidla jsou příliš zranitelná leteckými i pozemními prostředky nepřítele, neboť jejich obranu obvykle představoval pouze běžný univerzální kulomet, lafetovaný v malé věži. Dovybavením obrněných transportérů malorážovými automatickými kanony a řízenými střelami vznikla obrněná vozidla pěchoty.

Airborn || Nahoru